Kdo létal nad Blaníkem?

Tajemná soška údajně perské bohyně Anáhíty ze 4. st. př. n. l. nalezená v roce 2005 již týden po svém objeveni vzbudila pochybnosti. Je pravá, tedy skutečně perská a přes dva tisíce let stará? Je to padělek nalíčený na důvěřivé archeology? Nebo nepovedený novodobý sádrový odlitek sošky s erotickým motivem, která se přes kontejner s odpadky zamíchala mezi příslušné historické vrstvy? Nakonec se, bohužel, potvrdila ta poslední možnost. Jiné sošky podobného druhu však ve Vlastivědném muzeu ve Vlašimi leží již pěknou řádku let a viděly je již tisíce lidí. V tomto případě k nám měly připutovat z antického Řecka. Jak by se sem asi dostaly? Možné vysvětlení nacházíme v knížkách Ericha von Dänikena.

Tento světoznámý švýcarský badatel přišel totiž s názorem, tentokrát velmi dobře podloženým zcela konkrétními údaji a výsledky osobního průzkumu, že ve staré dobré Evropě byly megalitické stavby, svatyně a kultovní místa budovány podle přesných geometrických pravidel. A to tak, že se nacházejí na přesných přímých liniích protínajících Evropu na tisíce kilometrů od severu k jihu a od západu na východ. Megalitické stavby staré tisíce roků byly lidmi v době kamenné navíc stavěny do přesně vyměřené geometrické sítě, takže na povrchu země vytvářejí nejen linie, ale také pravidelné pentagramy a spojnice mezi nimi jsou v poměru tzv. zlatého řezu.

Kdo však před pět tisíci lety vytyčil na zeměkouli přesnou síť a tisíce kilometrů dlouhé přímky a pak na těchto místech nechal stavěl obrovské kamenné stavby, jejichž vybudování znamenalo po celé generace lidí doby kamenné nepředstavitelně vyčerpávající stavební úsilí? Tak se ptá Erich von Däniken a také na tuto otázku odpovídá.

V dávné době, možná někdy už kolem roku 10 000 př. n. l., přistáli na naší planetě mimozemšťané a buď oni sami, nebo ti z lidí, kteří se posléze stali jejich učedníky, pak létali nad Evropou a na svých letových trasách zakládali kultovní místa, přistávací plochy, čerpací stanice, osady… Později byly na těchto starých pohanských místech vybudovány kostely, kapličky, středověké hrady, kláštery, města a na jejich původní smysl a význam se zapomnělo. Nicméně přesné geometrické uspořádání je vzkazem mimozemšťanů lidem – jednou si přece této přesné a velkolepé pozemské geometrie musejí všimnout a pochopí…

Pro nás nejzajímavější je ovšem ta skutečnost, že nejméně jedna z těchto linií prochází i přes naše území. Začíná, a to zcela prokazatelně, v Dánsku, na místě, kde kdysi stávaly tzv. vikingské hrady v podobě kruhových pevností. Toho, že čtyři z nich leží vlastně v jedné linii, si náhodou v roce 1982 povšiml dánský pilot Preben Hansson při jednom ze svých vyhlídkových letů. Když, jako už mnohokrát předtím, přelétal nad jedním z těchto hradů, Trelleborgem, rozhodl se letět ve směru, kterým ukazovalo třináct podlouhlých struktur vyrovnaných zvenčí za jihovýchodním okrajem hradu. A aniž by se z tohoto směru uchýlil, narazil ještě na další tři dochované vikingské hrady – Eskeholm, Fyrkat a Aggersborg. Vzdálenost krajních pevností měří 218,5 km vzdušnou čarou. Kdyby se ovšem protáhla dál na jihovýchod, dovede nás až do Řecka. Přesněji řečeno do Delf.

Náhoda? Mohla by být. Kdyby v Delfách na konci této pomyslné linie nečekal obdélníkový Apollónův chrám, jehož delší strana je natočena přesně kolmo na linii jako nějaká obří zarážka. Nechybí zde ani kruhová stavba, v tomto případě klasický řecký amfiteátr orientovaný stejným směrem. Samozřejmě, mezi starým Řeckem a Vikingy je jistý časový rozdíl, nicméně archeologové jsou přesvědčeni tom, že Vikingové tzv. vikingské hrady jen užívali, ale rozhodně je sami nepostavili. To udělal už někdo před nimi.

Pokud se blíže podíváme na místa, kudy prochází tato linie Dánsko – Řecko přes naše území, nemůže nám uniknout asi nejzajímavější lokalita, která se na ní nachází, a to známý Blaník. Vrch proslulý zejména svojí pověstí o blanických rytířích, kteří spolu se sv. Václavem vyjedou naší zemi na pomoc, až jí bude nejhůře.

A když jsme přímo na místě pátrali po něčem podezřelém, co jaksi nezapadá do naší středoevropské historické reality, praštilo nás to ve Vlastivědném muzeu Podblanicko ve Vlašimi přímo do očí. Dvě sošky ve skleněné vitríně na první pohled pocházejí z antického Řecka. Mají jednu drobnou vadu na kráse – od začátku jsou pokládány za padělky.

Jejich historie je kratičká. Původně bývaly součástí sbírky učitele a později mlynáře Františka Koukolíka z Vlašimi, čp. 333 (1890 – 1945). Pan Koukolík byl nadšeným archeologem amatérem a kopal na Velkém Blaníku i na Hrádku u Vlašimi. Ve svém malém muzeu měl hlavně své nálezy a mezi nimi i tyto dvě sošky, o nichž tvrdil, že je vykopal na Velkém Blaníku.

Po jeho smrti sošky zdědil jeho syn téhož jména, který je daroval letci Karlu Balejovi. František Koukolik ml. tak učinil jednak proto, že byl sám vážně nemocen, jednak se mlýn po roce 1945 začal likvidovat, přičemž vzala za své i archeologická sbírka F. Koukolika st.

K. Balej se sošek ujal a protože byly celé od hlíny, namočil je na delší dobu do vody. Když se je potom pokoušel očistit, zjistil, že kromě nečistot se rozpouštějí i sošky samotné a hrozí jejich destrukce. Nechal je tedy být a uložil je v muzejní síni v Týnci nad Sázavou. Odtud je na přelomu padesátých a šedesátých let získal pro vlašimské muzeum jeho tehdejší ředitel, dr. Jan Hertl, který také popsal jejich krátkou výše uvedenou historii. O soškách následně vyšla odborná stať Jana Bouzka ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka (č. 5/1964), která sošky hodnotí jako falza.

J. Bouzek se nejprve zabývá tím, co sošky vlastně představují. To bylo celkem lehké uhodnout. Mužská socha je kopií velmi známé Praxitelovy sochy řeckého boha Herma, který na ruce drží svého mladšího bratra Dionýsa. Historická předloha sochy je velmi dobře známá, v chybějící ruce Hermes zřejmě držel hrozen vína, po němž se malý Dionýsos natahoval. Blanická soška je pouze torzem tohoto výjevu a Bouzek jí vytýká zejména neumělé zpracováni zad a hýždí a „nedbalou úpravu povrchu“, kterou nelze vysvětlit následným poškozením. Ženská socha je považována za vyobrazení bohyně Pallas Athény, konkrétně za kopii Feidiovy sochy Athény Parthenos (Panenské), která stávala na athénské Akropoli. J. Bouzek považuje provedení její přední strany za „ještě poměrně pečlivé a věrohodné“, zatímco „odzadu je traktována zcela neanticky“. Za největší problém však označuje pásy na zádech ve tvaru T a pás na spodním okraji pancíře i na štítu, které „působí neanticky“.

K tomu, že sošky jsou padělky, uvádí J. Bouzek i „technologické“ důvody. Sošky jsou podle něj vytvořeny ze značně nekvalitní hlíny, nejsou vypálené, vymodelovány jsou rukou a ne pomocí formy, jsou plné a ne duté. Vzhledem k nezdařilým zadním stranám soušek J. Bouzek usuzuje, že byly vymodelovány podle nějakého obrázku nejspíše v některé populární publikaci. A protože původní socha Feidiovy Athény se nedochovala, tvůrce sošek musel vzít zavděk rekonstrukcí. Jeho dílko se podle názoru J. Bouzka nejvíce podobá rekonstrukci vzhledu této sochy z doby vilémovského Německa, tj. z poslední čtvrtiny 19. st.. Podobně prý vypadá např. socha Pallas Athény v parku zámku Konopiště. Zároveň ale připouští, že „obě sošky mohou na první pohled připomenout některé zběžné práce římsko-provinciální“.

Dokázat pravost či nepravost obou sošek nějakou exaktnější metodou, než je jen odhad, byť kvalifikovaný, je samozřejmě úkol pro odborníky. Pro případnou pravost sošek však mluví především to, že ve sbírce F. Koukolíka nebyl až dosud objeven jediný padělek, a rovněž skutečnost, že známe antické sošky byly modelované volnou rukou, bez formy. Proti pravosti vlašimských sošek svědčí zase skutečnost, že F. Koukolík nález těchto sošek nikdy nezveřejnil, nikde se jím nepochlubil. Měl tedy sám o nálezu pochybnosti? Nebo byl dokonce jeho výrobcem?

Zarazila nás ještě jedna věc. Nikdo si před námi zatím také na soškách nepovšiml ještě jedné pozoruhodnosti. Athéna drží štít na pravé ruce a tedy musela být levačkou. Na dostupných antických vyobrazeních je však zobrazována vždy jako pravačka. Athéninu levorukost by samozřejmě jako důležitou a zajímavou informaci neopomněly ani antické báje. Použil tedy autor sošky jako předlohu opravdu jen nějaké vyobrazení, které bylo nedopatřením stranově převráceno?

Obrátili jsme se proto v této věci na odborníky nejpovolanější, na pracovníky athénského archeologického muzea. Naše osobní návštěva této důstojné a renomované instituce však dopadla neslavně. Příslušná pracovnice si od nás vzala fotografie sošek a po půl hodině čekání nám je vrátila s tím, že místní archeologové se věcí zabývá nebudou. Za prvé nejsou schopni nic sdělit jen podle fotografie, za druhé je nějaké domněle falešné sošky kdesi v Čechách vlastně nezajímají. Proč také, že.

Spekulujme tedy, čistě nezávazně, dál. Kdo asi tak mohl z Delf létat přes Čechy až do Dánska? Pozoruhodnou odpověď na tuto otázku dávají starořecké báje – byl to a sám bůh Apollón. Staří Řekové sice neznali jeho původ, nicméně s jistotou vyprávěli o tom, že Apollón každý rok opouští na několik týdnů své domovské Delfy a odplouvá vzduchem k jednomu národu žijícímu „za místy, odkud přicházejí severní větry“. Samotné Delfy bývaly neznámějším poutním místem starověké Evropy, věštírnou a přímo „pupkem“ světa. Ten se ostatně v Delfám také nacházel, a to v podobě kamenného kužele zvaného omphalus. (Mimochodem, ukazuje se tam turistům dodnes.)

Známý švýcarský záhadolog Erich von Däniken domyslel tuto pověst ještě dál. Apollón podle něj nebyl nikdo jiný, než rovnou potomek mimozemšťanů, tedy bohů, který poskytoval lidem na Zemi „rozvojovou pomoc“. Létal nad Evropou, setkával se s lidmi, předával jim své znalosti. Tam, kde přistál, vznikaly svatyně či kultovní místa, jinde založil na vrcholcích hor přistávací plochy a čerpací stanice. Podle starých mýtů měla kromě Delf měla v Apollónově misi význačné postavení i země na druhém konci této letové trasy – Hyperborea daleko na severu, země věčného světla (že by fenomén tzv. bílých nocí?). Hyperborejci sami byli považováni za velmi šťastné a velmi moudré a svým bohům vystavěli podivuhodný okrouhlý chrám. Z jejich rodu pocházela i bohyně Léto, Apollónova matka. Pověst dodává i přesný popis Apollónova dopravního prostředku – byl to vůz tažený labutěmi. Je přítomnost řeckých sošek na Blaníku stále ještě tak utopická?

K Blaníku se ještě ale váže ještě jeden objev. Letová linie Delfy – Hyperborea nebyla jediným pradávným leteckým koridorem. Däniken uvádí i další letovou trasu, která začíná u megalitických staveb v Bretani a přes Nantes, Orleans, Troyes, Nancy, Karlsruhe a Valhalu pokračuje až na Blaník a Šternberk. Kromě nich se na ní nachází i řada kopců – možných pravidelných zastávek. Těsně před naší hranicí to je německý kopec Signalberg (827 m), o 88 km dále následuje Třemšín (827 m), po dalších 80 km Velký Blaník (638 m), který dělí 84 km od Devíti skal (836 m) ležících 92 km od Šterneberku. Další protažení této linie vede do Českého Těšína, na polský kopec Sucha Bieskidzka, Jaslo a rovnou na Lvov.

A to pořád ještě není všechno. Jednotlivá místa nalézající se na této trase, chcete-li letové linii, mají často podivuhodnou pověst. Třeba pahorek Třesín u Šternberku – sídliště z doby kamenné a pověst o bráně z kamene zvané Čertův most. Bouzov – rejdiště ďáblů a skála zvaná Zakletý zámek. Křenov – dávné sídliště zvané Švédské šance a pověst o pokladu a matce s dítětem na rok zapomenutým v hoře. Polička – pohanské obětiště Na Hátkách a pověsti o ohnivých mužích, ohnivém hadu a kouřícím snopu. Svratka – slovanské hradiště a poklad střežený ďábelskými příšerami. Chotěboř – místo zvané Ďáblův stolec a podzemní chodby. Ledeč nad Sázavou – jeskyňovité chodby zvané Čertovy díry a místo Pekelsko. Blaník – samozřejmě rytíři v hoře. Jankov – ohnivý muž, Votice – čerti ve skalách, Kamýk nad Vltavou – hrad a strašidelný rytíř. Třemšín – Ďáblův kámen a podzemní chodby. Kopec Kožiš – skály zvané Čertovo břemeno. Merklín – pověst o černém psu. Staňkov – hrad, podzemní chodby a studna s pokladem. Horšovský Týn – podzemní chodby a bílá paní.

Není těch čertů a podzemních úkrytů přece jen nějak podezřele moc? Proč všechna tato místa jsou od pradávných dob spojena s pověstmi o čertech, ďáblech, satanech a zlých silách vůbec? Proč na této „letové trase“ nalézáme podzemní prostory, chodby a jeskyně, v nichž je cosi ukryto?

Pokud se v dávných dobách po této linii skutečně pohybovaly létající stroje mimozemšťanů či jejich pozemských pomocníků, pak není divu, že tato místa jsou v lidské paměti, a zejména pak v pověstech a v bájích předávaných z generace na generaci, spojována s tajemnými zlými silami v podobě čertů a ďáblů. Co když podzemní prostory opravdu něco ukrývají? Ne poklady, ale něco, co bylo spojeno s dávným létáním – snad pohonné hmoty, náhradní součástky, nářadí a nástroje… A co když se do nich dá, snad dík náhodně nalezenému kódu v podobě jakéhosi „Sezame, otevři se!“ v příhodnou dobu, třeba na Velký pátek, vejít? Příliš fantastická teorie? Možná.

Takže ještě jedna příhoda na konec. Nikoho, alespoň pokud víme, nezaujal ani další zdejší nález – kamenné válce nalezené při čištění rybníku pod úpatím Blaníku. Měli jsme možnost je vidět během jednoho ze známých vlašimských každoročních seminářů „O mezních otázkách astronomie“. Jejich dnešní majitel je ukazuje jako atrakci, neboť prý vyzařují zvláštní energii. Sám se domnívá, že válce vznikly při tzv. vrtání na jádro, tedy tak, že uvnitř dutého vrtáku při geologickém průzkumu zůstává válec vyvrtané horniny, který je pak geology dále zkoumán. U uvedeného rybníku ovšem žádné stavby nestojí a nikdo tu nikdy nevrtal geologické sondy. A co když se zde kdysi někdo pokoušel postavit přistávací plošinu pro nám známé „Apollónovy“ letouny a trochu si zavrtal do podloží Blaníku, aby zjistil jeho vlastnosti? Jste blázni, řeknou vám skeptici. Pak to ovšem dopadne tak, že válce dodnes odpočívají mezi dalšími „nepotřebnostmi“ na dvorku jednoho vlašimského domku, stejně jako malé sošky v místním muzeu…

Jitka a Ladislav Lenkovi

Foto - mapa