Štěpánka obdržela slíbené znamení, které ji utvrdilo v tom, že smrtí vše zdaleka nemusí končit.
Krátce po ukončení vysokoškolských studií jsem se vdala. Můj manžel je jedináček, jeho rodiče vlastnili velký rodinný dům, a tak jsme měli hned po svatbě zajištěné bydlení v třípokojovém bytě v přízemí. V patře bydleli rodiče a babička - všichni vysokoškolsky vzdělaní. Není proto divu, že ve mně budili pochopitelný respekt a obavy, jak se budou tři generace snášet pod jednou střechou.
Moje obavy se brzy ukázaly zbytečné. Všichni členové mojí nové rodiny se ke mně chovali mile a vstřícně. Snad jsem si je získala svojí samostatností a znalostí všech domácích prací, včetně vaření a pečení.
Právě s babičkou jsem se nejvíc sžila v době, kdy jsem postupně se dvěma dětmi zůstala na mateřské dovolené. Nebýt jí, byla bych v domě stále sama, protože ostatní chodili do zaměstnání.
Babička byla šťastná, že se dožila pravnoučat, a trávila s nimi každou volnou chvilku. Když děti spaly, byl čas na naše besedování. Ráda jsem si s ní povídala a poslouchala její vyprávění. Byla sečtělá, měla velké znalosti i zkušenosti a já se od ní dozvěděla hodně zajímavého.
Kromě jiného ráda a hodně četla o archeologii i různých nevysvětlitelných a neuvěřitelných jevech. Ne snad, že by věštila z koule, sedliny nebo chodila po kartářkách. Kupovala jen seriózní knihy a časopisy s touto tematikou. Vždy přišla s něčím novým a čekala, jak mě překvapí a co na to řeknu.
Dostaly jsme se taky k otázce „života po životě". „Podle zákona spravedlnosti odejdu z tohoto světa dřív než ty," prohlásila tehdy babička. „Pokud to půjde, dám o sobě vědět." Odpověděla jsem jí, ať ji ani nenapadne chodit mě strašit. Rozhovor jsme vzaly jako legraci a už jsme se tomu jen smály.
Brzy nato jsme spolu uklízely ve sklepě. Ve staré skříni v šuplíku jsem objevila stříbrný zvoneček - asi jako z Arabely. Babička mi sdělila, že v domě byl kdysi obchůdek a tento zvoneček, zavěšený nade dveřmi, oznamoval příchod a odchod zákazníka. Vtom si babička vzpomněla na náš nedávný rozhovor o posmrtném životě. „Jestli po smrti opravdu něco existuje, dám ti znamení právě tímhle zvonečkem," mrkla na mě babička.
Čas plynul, děti povyrostly, zase jsem chodila do práce. Babička prožívala v relativním zdraví devadesátý rok svého života. Bohužel, jednoho smutného dne na konci listopadu ulehla a do týdne nás opustila navždy. V mém srdci zůstala mezera, která se zaplňovala bolestí. Sama sebe jsem přesvědčovala, že už měla na odchod právo, ale toto období jsem nesla těžce, stejně jako celá rodina.
Asi po čtrnácti dnech od babiččina úmrtí se přihodila zvláštní událost. Seděli jsme s manželem pozdě večer v kuchyni. V domě byl naprostý klid. Už ani nevím, o čem jsme se bavili. Dívali jsme se na sebe, když se kousek od nás, v prázdném prostoru u dveří, rozezvonil zvoneček.
Oba jsme překvapeně otočili hlavu ke dveřím. Marně jsme se snažili zahlédnout, z čeho zvuk vychází. Zvonění ustalo a my dva současně vydechli: „Co to bylo?!"
Než jsme si stačili říct víc, neviditelný zvoneček se ozval podruhé. Prohlížela jsem každý kout, ale nikde nic. Jen to zvonění — veselé, jasné, přesvědčivé, reálné. Po několika vteřinách se rozhostilo hluboké ticho.
Dlouho jsme s mužem seděli neschopní pohybu ani slova, s očima upřenýma na dveře nebo jeden na druhého. Hlavou mi však prolétla myšlenka na babičku... Od té doby se nám už nic nevysvětlitelného nepřihodilo. Ve sklepě v šuplíku dál odpočívá tichounký stříbrný zvoneček.
Podle Štěpánky B. z Brna připravila J. Buršíková,
Chvilka pro tebe 40/2008