Lze předvídat katastrofy? Snad, ale jak přijímat opatření na základě pocitu jedné ženy?
Bylo mi devatenáct a nastoupila jsem po maturitě na „zdrávce" v polovině 70. let do brněnské Nemocnice u svaté Anny jako sestřička. Denně jsem dojížděla tramvají z Obřan, kde jsem bydlela u rodičů. Práce se mi líbila, byla jsem stále mezi lidmi, a když jsem si našla známost, mého Karla, který bydlel na Veveří, stala se z tramvaje číslo 3, spojující tehdy právě Obřany, nemocnici i Veveří, takřka „moje" linka.
I Silvestra 1975 jsem trávila s Karlem. Dospala jsem několik hodin, ještě se u něj nasnídala a pak šla po desáté hodině na svoji trojku směr Obřany. Když se „šalina" blížila k nemocnici, pocítila jsem znenadání jakýsi hrozný neklid a srdce se mi rozbušilo snad na dvě stě tepů za minutu. Můj pohled úplně zafixoval protější chodník se zastávkou, kde bezstarostně stáli lidé. Divná, neurčitá tenze pominula, až když tramvaj znovu vyjela k Zelnému trhu. Doma jsem potom na všechno zase zapomněla.
Za dva dny jsem jela brzy ráno na ranní směnu do nemocnice, byla ještě tma. Vystupovala jsem na své obvyklé zastávce, kterou jsem předevčírem míjela v protisměru - a bylo to tu zas! Jakmile jsem vyskočila z vozu, pocítila jsem úplný závan paniky. Těkala jsem pohledem po lidech, ale zdálo se, že jsem se svým svíravým pocitem úplně sama. Pocit zmizel, až když jsem přeběhla ulici a vcucl mě spásný vchod našeho špitálu. Jsem racionálně založená a coby sestřička zvyklá na ledacos. Umím být i celkem cynická, takže jsem to svedla na takzvané návaly, které velká část žen občas mívá. Ani rodičům jsem nic neřekla, jsou to dodnes hrozní skeptici - asi by šli hledat do telefonního seznamu číslo na nějakou psychiatrickou kliniku.
Ale nepříjemný pocit z toho místa nepomíjel. Tramvaj přijížděla k nemocnici, srdce až v krku, tep bušil ve spáncích. Nevěděla jsem, co s tím. Časem jsem to řešila tak, že jsem cestou do práce vystupovala už o stanici dřív - na „Zelňáku", a ten kousek vždycky došla po protějším chodníku.
Když jsem tuhle trasu projížděla s Karlíkem - kterému jsem se váhavě
svěřila — držel mě za ruku. Sám necítil z toho místa nic, stejně jako
všichni ostatní, kteří tu projížděli, ale jednou mi ukázal na paní s
vlčákem. Pes se nešťastně vzpínal na vodítku a kňučel, ježil srst a
majitelka ho pod označníkem zastávky silou mocí krotila... Až se jí vyškubl
a letěl jako splašený pryč.
„Ten pes se zbláznil!" divila se žena a běžela za ním.
A potom přišel 16. únor 1976. Bylo pondělí a zase jsem jela na ranní. Ale tu
nastal problém, tramvaje byly odkloněné a já musela z náměstí Svobody pěšky.
V ulici před nemocnicí byl hlouček lidí, náklaďák, hasiči a dělníci a v
místě, kde byl nástupní ostrůvek, zela do země hrozivá temná díra.
Až v práci jsem se dozvěděla, že se tu zničehonic doslova otevřela země. Do kráteru spadl jeden muž a jedna žena, a zatímco pán se stačil zachytit čouhajících kabelů a byl vytažen, paní zmizela v hlubině a nikdo ji dosud nenašel. Několik dní nato jsem si v novinách přečetla příčinu - prý pod chodníkem prasklo potrubí a voda vymlela v dávno zapomenutých sklepích neuvěřitelnou podzemní kavernu! Brněnské podloží je prý k takovým nehodám náchylné, tvoří ho jíly a písky.
Nebohou ženu, která nadto pracovala u nás v nemocnici v květinářství, nenašli ani za týden, ani za rok, ani za deset let. Až v roce 1992 jsem se dočetla v novinách, že na zbytek jejího těla narazili až v Židenicích u kanalizační výpusti dělníci, kteří tu likvidovali skládku. Identifikoval ji její bývalý manžel jenom podle zbytků oděvu.
Měla jsem se tehdy se svými pocity a napětím, které byly vlastně předtuchou, někomu svěřit? Věřil by mi někdo, nebo by mě poslali rovnou do blázince? Spíš to druhé!
Nevím. Dodnes mě ta událost děsí, ale údajně se nic podobného opakovat nemůže, protože brněnské podzemí se prý pravidelně kontroluje.
Podle : Příběh Jitky K. z Brna zaznamenal J. Pinkava, Chvilka pro tebe
č. 27/2011