S manželem si velice dobře rozumíme a často se nám stává, že myslíme ve stejný okamžik na stejnou věc nebo současně řekneme totéž.
Už se nad tím ani nepozastavujeme, připadá nám to běžné. Ale nedávno se stala příhoda, nad kterou jsme opět museli přemýšlet.
Manžel odjel služebně autem do Bratislavy. Jezdí často, sám řídí a tenkrát vezl ještě jednoho kolegu.
Odpoledne mi z Bratislavy telefonoval, že už se pomalu chystá na cestu domů, že ho mám čekat okolo 19. hodiny.
Odpoledne jsem žehlila a přitom se dívala se synem na televizi. Cítila jsem se velmi spokojeně a bylo mi úplně dobře. Asi tak okolo 18.30 mi najednou začalo silně bušit srdce a udělalo se mi hrozně špatně. Šla jsem se napít a trochu opláchnout ale srdce mi bušilo pořád dál. Musela jsem nechat žehlení a jen jsem tak seděla a odpočívala. Začala jsem si přát, aby manžel přijel, měla jsem zničehonic o něj velký strach, přestože jsem k tomu neměla žádný důvod.
Když zazvonil zvonek u dveří, běžela jsem se podívat k oknu, zda dole stojí naše auto. Ale neviděla jsem ho. Manžel však přesto stál ve dveřích. Řekl, že na dálnici mu vběhl pod kola zajíc a protože jel rychle, náraz úplně utrhl chladič a vůz nebyl schopen další jízdy. Naštěstí blízko bydlel manželův známý, s nímž havarovaný automobil odtáhli. Jeho vozem pak dojel domů. Tak hrozně zle se mi udělalo právě v okamžiku, kdy došlo ke střetu na silnici. Naštěstí se nikomu nic nestalo, odnesl to jen ten zajíc.
Zuzana Navrátilová, Brno
Podle: Květy, dopis čtenáře (datum neznámé)