V hlubokých lesích kolem řeky Svratky pobýval kdysi v minulosti lesní muž hejkal. Byl to starý mrzout obrostlý mechem a lišejníkem. Jen tak nehnutě postával mezi stromy a čas od času o sobě dával vědět hlasitými výkřiky, kterými děsil nejen dřevorubce, ale i návštěvníky lesa. Ti pak celí zbledlí brali nohy na ramena, už už aby byli ve vsi. Podle pověsti měl hejkal nejvíce spadeno na ty jedince, kteří se k lesu a jeho obyvatelům chovali neuctivě. V takových chvílích se lesní muž natolik rozlítil, že za strašného řevu hnal narušitele ze svého revíru, až sotva popadali dech. Lidé v okolních obcích pak hovořili o hejkalovi jako o strašné lesní mocnosti, duchu, kterému je třeba se vyhýbat. Postupem času přestali do lesa chodit jak lidé, tak dřevorubci.
Postavu hejkala nacházíme v pohádkách, pověstech a mýtech starých časů. Obýval převážně hluboké lesy a hvozdy. Lesní muž bývá popisován jako ošklivý, pokroucený a mechem porostlý člověk se špičatýma ušima, ostrými drápy a ústy plnými tesáků. Někdy jako nevalně páchnoucí skřet, jindy jako vysoký statný muž. Vždy je však charakterizován jako bytost se zlomyslnou povahou. Existují zmínky o případech, kdy se hejkal vypravil až do blízkosti lidských obydlí, kde děsil jejich obyvatele. Přitom v nejednom případě používal drobná prokletí, díky kterým hynula úroda, krávy dojily kyselé mléko. V některých případech si odnášel ze stavení nejrůznější zvířata a dokonce i děti. A tak mezi lidmi vznikly dohady zda se hejkal živí lidským masem nebo zda z dětí vychovává své následovníky. Zvláštním znakem hejkala je jeho hlas. Je natolik pronikavý, že dokáže vyděsit i ty nejotrlejší jedince. Lesní muž používá ke strašení lidí pronikavý pokřik Héj, héj. Na takový hejkalí řev se nedoporučuje odpovídat, jinak se člověk vystavuje nebezpečí, že ho hejkal roztrhá.
Co může být za pověstmi o hejkalech ? Nemůže být za tím reálné jádro setkání s divým člověkem? Tedy s pozůstatky neandrtálců, kteří v hustých lesích přežili do středověku?
Samozřejmě, že ne všechno, co lidi v lese vyděsilo, mohl být hejkal. Je jasné, že většina lesních strašidel existuje, protože "strach má velké oči". Ale když porovnáme popis hejkalů a divoženek, pak stavbou těla, projevy a zvyky odpovídali neandrtálcům. Také to, že neandrtálci nemohli mluvit a projevovali se skřeky. Ovšem oficiální věda říká: není to možné, protože neandrtálci nepřežili dobu ledovou, o žádných přežilých nemáme důkazy. To však vyvrací názor Spencera Wellse, který říká, že „rozptýlený typ neandrtálské populace pravděpodobně představoval adaptaci na relativně drsné podmínky, jež vládly v Evropě během poslední doby ledové.“ (Spencer Wells: Adam a jeho rod. Dokořán, Praha, 2004). Tato věta dokazuje, že neandrtálec byl na dobu ledovou přizpůsoben a příčiny jeho zániku musely být jiné. A také, že mohl přežít.
V knize Chrichton, M.: Pojídači mrtvých (Praha, Baronet, 1994), vycházející ze zprávy Ibn Fadlána, vyslance bagdádského kalifa, kterou vykonal roku 921 n.l. při cestě k Normanům, se píše o možnosti, že tajemný kmen, se kterým Normané bojovali, byl pozůstatkem neandrtálců. Také známý yetti (almas, bigfoot aj.) by mohl být pozůstatkem vyhynulého druhu. Že by hejkal byl naším evropským yettim ?
Byly otázky, proč by nemohli existovat potomci neandrtálců a tvrdilo se, že to jsou zrzaví lidé. Nyní je to už vyvrácené, všichni jsme potomci cromagnonců. Uvádí se, že „v Portugalsku byla v roce 1999 nalezena kostra dítěte stará asi 24 500 let. Už po předběžné analýze se zdálo, že jde o „mozaikovou“ kostru, v níž jsou zastoupeny prvky neandrtálce i moderního člověka. Známý americký antropolog Erik Trinkaus, který provedl detailní analýzu této kostry, přitom tvrdí, že jde skutečně o křížence mezi neandrtálcem a moderním člověkem“ (In.: Houser, P.: Než přijde vakovlk. Dokořán, Praha, 2005). Problém mohl být spíš v samotném rozmnožování. Kříženci mezi lidmi a neandrtálci nemuseli být plodní a jak uvádí Bryan Sykes ve své knize (Bryan Sykes: Sedm dcer Eviných. Fénix, Praha 2004), je možné, že neandrtálci měli jiný počet chromozomů než my – což by zaručovalo sice zdravé, ale neplodné potomky. Neboli, je to totéž jako kůň - osel, lze je křížit, ale mezek sám se množit nemůže.
A to by právě vyvracelo řadu pověstí i o divoženkách, protože podle záznamů tyto divné ženy byly v lese často navštěvovány spořádanými manželi ze vsi, a mívali dost dětí, který pak samy měly potomky.
S podobnou hypotézou přišel Josef Vorel (Vorel, J.: Lidové pověsti z Manětínska. Vl. nákl. 1991) Pověsti o lesních žínkách se vypravovaly právě ve vesnicích, sousedících s bývalým pralesem, kde dožívaly zbytky předslovanských národů, které ve své izolovanosti podlehly přirozeně degeneraci. Proto unášely děti a místo nich podstrčily své, neduživé a degenerované.
(jsp)