Anežka nevěřila vlastním očím - to je přece jejich Eliška! Co ale dělá na hřbitově?!
Anežka, kamarádka mojí maminky, dvě dcery. Starší Anna se provdala do vzdáleného města. Anežku trápilo, že si neužije vnoučátek, zeje zná jen z fotografií a občasných návštěv. Vzdálenost jim bohužel nedovolovala častější setkání. Anna rodičům proto často psala a k dopisům přikládala snímky dětí. Anežka se pak ráda přiběhla pochlubit mojí mamince s novým obrázkem.
Největší radost ovšem měla Anežka ze snímků nejstarší vnučky Elišky, která byla právě u prvního přijímání. Tehdy to bylo běžné, a proto se každá maminka snažila svoji holčičku co nejvíc vyparádit. Elišce to opravdu moc slušelo. Anežka se měla čím pochlubit, a tak i moje maminka, která byla její nejlepší přítelkyní, dostala jeden obrázek s Eliškou na památku.
KŘÍŽE ZA ZDÍ
Druhá dcera Alžběta žila se svojí rodinou v místě, v části obce pojmenované Pod Hřbitovem. Alžběta dokonce bydlela v tak těsném sousedství hřbitova, že hřbitovní zeď byla současně zdí jejich zahrady. Protože Alžbětini rodiče žili z druhé strany hřbitova, musely obě rodiny, kdykoli se chtěly navštívit, kolem něj projít, nebo to vzít velkou oklikou, aby se mu vyhnuly.
ZA SVITU MĚSÍCE
Anežka chodila ke svojí mladší dceři téměř každý den. Často se zmiňovala před mojí maminkou, kolikrát už se vracela buď sama, nebo se svým manželem kolem hřbitova pozdě v noci, protože se návštěva u Alžběty protáhla. Nikdy se nebála, naopak. Popisovala jí, jak se dívá hlavní branou na cestičku a kříže kolem, jak prožívá ten klid a mír, který se mezi hroby rozprostírá, jak se všechno třpytí a leskne, když svítí měsíc. Maminka ji docela obdivovala, nikdy nezapomněla zdůraznit, že ona by se bála, že by hřbitov raději obešla, i když by jí to stálo pěkný kus cesty. Anežka však měla vždycky stejnou odpověď: „Mrtví ještě nikomu neublížili."
DÍTĚ SE ZÁVOJEM
Stalo se, že se jednou Anežka se svým mužem u dcery opět zdrželi až do pozdní noci. Když se vraceli domů a přicházeli ke hřbitovní bráně, něco je náhle přinutilo, aby se zastavili. Úlekem se přitiskli ještě blíž k sobě.
V měsíčním světle se po hřbitově pohybovala malá postavička, bíle oblečená, s vlajícím závojíčkem okolo hlavy. Jako přelud se snášela od hrobu k hrobu. Vypadalo to, jako by tančila, země se skoro nedotýkala.
Anežka najednou rozpoznala, že v rukou drží svíčku a že má podobu jejich Elišky. V duchu začala volat: „Eliško, Eliško!" Přízrak se zastavil, začal se rozplývat, zvedal se do výšky jako nějaká záře a nakonec se jako obláček rozplynul úplně. Manželé už na nic nečekali, otočili se a oklikou utíkali k domovu.
Ráno dostali dopis, že Eliška náhle těžce onemocněla. Večer pak přišel zdrcující telegram, ve kterém stálo, že zemřela. Snad se tu předchozí noc chtěla babičce a dědečkovi naposledy ukázat a dát jim své sbohem.
• Dopis Štěpánky B. z Brna upravila J.Buršíková. Chvilka pro tebe č.
24/2008