Všichni rádi dostáváme dárky, i ty maličké. Z malých se však mohou vyklubat velké, obklopené záhadou.
Příběh se udal dědečkovi mé kamarádky a je to už hodně dávno. Nicméně o tom, že jde o příběh skutečný, vypovídá hmatatelný důkaz: malá, blýskavá a těžká zlatá kulička.
PANE, POZOR!
Rodina onoho dědečka - tehdy ovšem kluka — bydlela v malém městečku u Brna.
Tvořila ji matka se třemi dětmi — otec nešťastně zahynul při práci v lomu.
Bez hlavního živitele to byl nuzný život, protože maminka, ať se snažila
sebevíc - vedla vlastní mandl a po večerech ještě šila - nevydělávala právě
závratné sumy. Děti ale vedla k pomoci bližnímu, ačkoli se sama nikdy
zvláštní pomoci od nikoho nedočkala.
Dědovi Josefovi bylo v té době dvanáct a vracel se onoho osudného dne ze
školy. Kus cesty šel pár kroků před ním jakýsi pán, když se ze zatáčky
vyřítil automobil. Zdálo se, že ten cizí člověk auto vůbec nezaregistroval.
„Pane, pozor!" zakřičel tehdy Pepík, rozběhl se a v poslední chvíli se mu
toho člověka podařilo strhnout do škarpy. Auto se provalilo kolem, ani
nezastavilo.
PONURÝ DŮM
Zdvihali se oba celí špinaví a uválení z příkopu, pán děkoval Pepíkovi za
záchranu. Prohodil cosi o tom, že se bude do městečka brzy stěhovat, má už
prý pronajatý krámek. Pepík se nabídl, že ho kousek doprovodí. Přešli dvě
ulice, zmíněné stavení bylo vidět už
z dálky. Působilo ponuře a Pepíka napadlo, že se tam asi zákazníci příliš
nepohrnou.
HELE, KULIČKY
Pán se s ním rozloučil a na památku mu dal krabičku, že prý je v ní pár
kuliček na hraní. Pepík poděkoval a rozešli se. Doma mu maminka chtěla
vyčinit, kde se tak ušpinil, ale nakonec syna pochválila, jak pohotově
pomohl cizímu člověku.
„A tohle mi za to dal!" pochlubil se Pepík. „Koukej, kuličky!"
A otevřel krabičku. Čekal kuličky na cvrnkání, hliněné, v lepším případě
skleněné. Jenže se tam blýskaly kuličky, které byly na cvrnkání sice malé,
ale všechny z ryzího zlata.
„Ježišikriste!" zděsila se maminka. „Tohle si nemůžeš nechat! Pojď, jdeme to
tomu pánovi vrátit. Bude nejspíš pomatený nebo co."
Došli až k baráčku, který si pán podle svých slov chtěl pronajmout. Jenže
nemovitost rozhodně nevypadala, že by se v ní měl otvírat obchod. Byla dost
zpustlá, okna zatlučená prkny, nikde nikdo. Jen od sousedů po nich zvědavě
pokukovala babka. Oznámili jí, že hledají pána, který tu bydlí.
KLID JEHO DUŠI
„Tady?" podivila se babka. „Tady dva roky nikdo nebyl! Jo, předtím to tu měl
jeden chlapík, něco jako koloniál si tady zařídil..."
„No, a kde je ten, co sem vešel před hodinou?"
„Sem?" nedůvěřivě řekla. „Sedím tady celý odpoledne. Tady kluka jsem tu viděla, to jo! Ale byl tady sám. Dočista!"
„A toho pána, co tu měl ten obchod, toho najdeme kde?" zeptala se maminka.
„Toho? Nikde. Nešly mu kšefty, nadělal dluhy a je to dva roky, co se tady na půdě oběsil, chudák," řekla babka, pokřižovala se a dodala: „Pokoj jeho duši!"
Praktická Pepíkova maminka z toho správně vyvodila, že kuličky tedy není již komu vrátit. Jejím třem dětem hodně pomohly. Za část zakoupila domek na kraji Brna a za zbytek nechala své děti vystudovat. A dnes už zbyla pravnučce jen jedna jediná, památeční kulička.
• Dopis Marie N. z Brna zpracoval J. Pinkava. Chvilka pro tebe č. 3/2008