Drahuška a její manžel se po té strašidelné události, kterou oné noci zažili, zapřísahali, že už si nikdy nebudou dělat legraci z babských řečí a pověr.
Příběh, který se vám chystám vyprávět, mě znepokojoval od mých deseti let, kdy jsem o něm poprvé slyšela. Nakonec, už jako vdaná žena, jsem se taky stala jakousi jeho nepřímou účastnicí společně se svým manželem. Do smíchu nám tehdy nebylo a i dnes při vzpomínce na celou tu událost mi ještě běhá mráz po zádech.
MOJE DĚTSTVÍ
Dětství a mládí jsem prožila v jedné chudé valašské dědince. Autobusy tehdy ještě nejezdily, auto měl málokdo, rádio jen pár movitějších rodin a televize byla neznámým pojmem. Novinky a zajímavosti jsem se dozvídala při dráni peří. Natahovala jsem uši, když si tetičky šuškaly, co mladí neměli slyšet.
STRAŠIDELNÉ!
Nejvíc mi v paměti utkvěla příhoda z dávných dob o utopenci. Šel k potoku nařezat vrbové proutí na košťata, uvízla mu noha na břehu, upadl a v mělké vodě se utopil. Prý někdy v noci volával o pomoc, avšak svědectví o tom nikdo nemohl podat.
Moc dobře jsem věděla, kde se místo neštěstí nachází. Navíc jsem kolem něj často chodila - a to mi nebylo vůbec po chuti. Vedla tam tudy totiž cesta k vlaku a nedala se nijak obejít. Kromě toho to bylo docela daleko za vesnicí, takže mnohdy nebylo nikde ani živáčka.
Přes den mi bylo hej, horší to bylo večer, obzvlášť v zimních měsících, kdy se brzy stmívá. Vždy jsem se raději k někomu připojila, jenže lidí jezdilo málo a k večeru skoro nikdo. Naštěstí jsem nikdy žádné strašidelné volání neslyšela a nic se mi nepřihodilo. Pak jsem se vdala a odstěhovala se až za Brno.
Za nějaký čas jsem šla touto cestou od půlnočního vlaku. Nesla jsem v ruce věneček, který jsem chtěla nazítří položit k pomníčku v naší vsi, abych tak uctila Památku zesnulých, padlých ve druhé světové válce. Už jsem se nebála, byla jsem dospělá a navíc mě doprovázel manžel. Aby nám cesta rychleji utekla, začala jsem mu vyprávět pověru, ze které mně v dospívání bývávalo úzko.
Vesele jsme se bavili a smáli se, co si lidi dřív všechno vymýšleli a jak to zveličovali. Můj muž nevěřil na babské plky, dělal si ze všeho legraci - a v tom vykřikl: „Teď vyskočí utopenec!" Byli jsme právě u místa dávné nehody. Po jedné straně příkrý břeh s vrbami, pod ním potůček. Z druhé strany samé stromy a kopec. Náhle se z ničeho nic už i tak temná obloha zatáhla, úplně zčernala, jako před bouří.
NÁHLÁ HRŮZA
Stromy začaly zlověstně hučet. Burácely tak mocně, až kvílel}': Vítr mi vytrhl věnec z ruky a odnesl ho. Zůstali jsme ohromeně stát, neviděli jsme na krok, ani jeden na druhého. Snad to byl jen okamžik, nám se zdál čas věčností.
Rázem ta hrůza ustala a bylo jen velké ticho. Nespadla ani kapka deště. Vzpamatovali jsme se a bez jediného slova, strachy celí bez sebe, jsme co nejrychleji uháněli domů, do vsi.
Příští den za světla jsme se šli podívat na místo, které nás v noci tolik vyděsilo. Krajina byla tichá, pokojná, nikde na zemi ulomená větvička, jen věneček ze slaměnek, námi pracně uvitý, byl rozcupovaný a rozházený pod vrbou. Byla to jen náhoda, či se nám duch nebohého utopence pomstil, že jsme se smáli a ironizovali jeho neštěstí?
Podle: Drahušky T. z Kuřimi upravila J. Buršíková, Chvilka pro tebe č. 36/2008