Z koupě starožitného šperku měl Marek obrovskou radost. Jenže to ještě netušil, jaké překvapení si pro něj klenot přichystá...

Před pár lety jsem koupil v jednom zapadlém starožitnictví zlatý prsten s červeným kamenem. Podle prodavače byl hodně starý a měl velkou cenu. Kámen byl temně rudý - což je prý známka stáří českého granátu.

SKVĚLÁ KOUPĚ

Prsten jsem si odnesl domů a těšil se z dobře investovaných peněz. Hned jsem ho ukázal své ženě a navrhl jí, aby si ho zkusila. I když jí byl velký, navlékla si kroužek na prst a zálibně sledovala odlesky na krásném kameni. Prsten jsme pak uložili do krabičky na šperky a já dostal od své Markétky pochvalu, jak jsem dobře nakoupil.

Na podzim k nám přijela kamarádka a mezi řečí jsme se dostali až k cenám drahých kamenů. Napadlo mě, že bych se mohl pochlubit granátovým prstenem, proto jsem pro něj zaběhl do vedlejšího pokoje. Jen co jsem ho vyndal ze šperkovnice, kde ležel celou dobu, povšiml jsem si nápadně světlé barvy kamene. Vůbec se nepodobala té uhrančivé, temně krvavé barvě, kterou měl původně. „Prodavač mě asi pěkně napálil," blesklo mi hlavou. „S tím se přece nemůžu vytahovat, to bych se jen zesměšnil." Schoval jsem prsten do kapsy, rozhodnut nazítří zajet do obchodu a požadovat své peníze zpět.

POUHÁ TRETKA?

V krámku stál ten samý prodavač. Od předchozího dne jsem trochu vychladl, a tak jsem vyndal prsten z kapsy a slušně se zeptal, co si o tom myslí. Byl viditelně překvapen. „Víte, ty prsteny byly dva a se stejným problémem tady byla slečna, která si koupila ten druhý. Dal jsem jí telefon na klenotníka, který šperky oceňoval. Jak to dopadlo, nevím, už se nevrátila. Tady na něj máte kontakt," omlouval se a podával mi vizitku.

Vytočil jsem číslo z kartičky a domluvil si schůzku na příští týden. Byl jsem zvědav, jak se k celé věci postaví vykutálený klenotník. Stále jsem si totiž myslel, že jsem se stal obětí podvodu.

Ve smluvený den jsem vyrazil ke klenotníkovi do bytu. Zazvonil jsem a po chvíli mi přišel otevřít starý, důvěryhodně vypadající pán - klenotník. Pozval mě dál a zajímal se, v jaké věci přicházím. Popsal jsem mu, co se stalo. „Máte ho tady?" zahořel zvědavostí. Začal jsem hledat prsten v aktovce, nosil jsem ho tam celý týden. „To není možné," vyrazil jsem ze sebe šokované. Kámen byl opět temně rudý.

„ŽIVÝ" KÁMEN

Klenotník mi prozradil, že ta slečna měla naprosto stejnou zkušenost. „Říká se, že kameny mají zvláštní moc a já tomu věřím, za svoji mnohaletou praxi jsem se setkal již se spoustou podivuhodností. Když je šperk v držení jednoho majitele dlouhou dobu, dojde mezi nimi ke zvláštnímu druhu spojení. Obzvláště v případě, pokud se jedná o klenot vyrobený na zakázku," poučil mě starý pán. Nepatřím mezi důvěřivce, ale vůči klenotníkově výkladu jsem neměl pochybností. Přišlo mi to naopak logické - i můj prsten byl zjevně kvalitní, stará ruční práce.

Kdoví, třeba mění kámen barvu ze smutku v den smrti svého původního majitele. Jisté je, že se tak děje každý rok ve stejnou dobu — drahokam prostě na několik dní ztratí ze svého sytého odstínu, aby ho pak opět získal. Žádné iniciály ani jiný doklad ke šperku bohužel nemám, a proto veškeré dohady navždy zůstanou zahaleny tajemstvím. Půvabný klenot si zkrátka žije svým životem a já doufám, že se podobné pouto vytvoří i s naší rodinou.