„Já se tak rád bojím..."

řekl český klasik, a není jistě sám, soudě podle úrody horrorů knižních i filmových. Chtěli jsme se v Čelákovicích také bát, ale nešlo to. Všechno je dnes samá věda a Jaroslav Špaček mluvil jen o své archeologii. A ani trochu upíří zuby nemá. Zavezl nás na bývalé „upíří" pohřebiště. Je to taková utěšená polabská zahrádka s těžkou černozemí, hrabou v ní slepice, stromy rodí jako málokde a květiny tam rozkvétají brzičko v předjaří. U branky si hrál pěkný kluk a když jsme přijeli, zavolal dědečka. Ten si o nás asi myslel svoje, ale otevřel ochotně. Ono přece jenom... vykopat na vlastní zahradě upíří hřbitov z desátého (či jedenáctého?) století, to není jen tak.

Místní kustod nás předem varoval: vidět na někdejším podivuhodném pohřebišti už není nic. Po záchranném průzkumu (pohřebiště bylo několikrát narušeno, naposledy při sázení stromků v roce 1966) byly kostry odvezeny do Archeologického ústavu ČSAV k dalšímu studiu. Bylo jich asi dvacet, byli to muži v mladém až zralém dospělém věku. U všech hrobů (archeologové říkají „u všech pohřbů") lze vystopovat protivampyrické zásahy — a to je svého druhu senzace, protože na starých slovanských pohřebištích se sice takové hroby našly už dřív, ale vždycky na normálním hřbitově, někdy přímo mezi řadami jiných hrobů, jindy trochu oddělené.

Čelákovická záhada

tedy spočívá v tom, že hřbitov je vzdálen od normálního slovanského pohřebiště celý kilometr a také v tom, že to byli samí muži. Byli to cizinci? Byli to lidé obávaní? Lišili se nějak od ostatních?

„Víme toho dost málo o normálních pohřebištích i o slovanském osídlení z té doby — jak bych mohl vědět tohle," brání se ředitel muzea. Je Čelákovicím tak oddaný, že chtěl odvést naši pozornost od upírů a ukázal nám moc hezký místní románský kostelíček. Až pojedete přes Čelákovice, podívejte se na něj a vězte, že vaše nohy cestou k němu budou šlapat po rozsáhlém, ještě neprozkoumaném slovanském pohřebišti. A že ta ošklivá budova vedle kostela skrývá starém slovanské hradiště, které ředitel Špaček (ale nevím jistě, zda má ten titul) ze všech sil odkrývá a hledá v přestavbách staletí.

Ale od upírů naší pozornost neodvedly ani nálezy románských zdí a podlah. Jak to s nimi vlastně bylo? V upíry a vampýry se věřilo v celém světě už ve starověku, praví historie. Staří Slované si potrpěli spíš na umrlce a na morouse (mora, můra), ale ať už ty nebezpečné živé či mrtvé nazývali jakkoli, báli se jich. Věřili v duši hmotnou, byť jemnější podstaty než je tělo, a věřili, že po smrti, ale i za živa, může tato duše škodit jiným. Mora „tlačila" lidi ve spánku, yampýři si v hrobě hryzali rubáš i tělo a tím přivolávali smrt příbuzných i přátel. Upíři vycházeli z hrobu a sáli živým krev. Upírům
a vampýrům se také připisovaly morové rány, například už v šestém a sedmém století. Zbývá vlkodlak, člověk, který má moc měnit se ve vlka a vlci ho musí poslouchat. Na Slovensku vlkodlak splývá s upírem či vampýrem, ale to už jsem v pozdním středověku až novověku; odtud právě máme spolehlivé zprávy o všech těch strašidlech.

Něco horroru

„Žena Levínská, slula Brodka, byla žena hrnčíře Ducháče, činila nepokoj mezi lidem i hovadům, s lidmi mluvila, dávila je až do smrti. Pochována bez truhly, u kaple na rozcestí mezi Levínem a Kukly. Prsa její prohnána třemi olšovými koly. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý." 

Zpráva ta zaznamenána v roce 1340 a je pěkným dokladem, kterak víra ve vampýry a upíry vzkvétala přes všechny církevní zákazy. Z roku 1333 máme zprávu o Myslatovi; proti němu použito kolu dubového, obestřeného, kterým když byl proražen, krev z něho tak velmi tekla jako z hovada nějakého; když ho pálili, řval. V roce 1517 zemřelo ve Slezsku v krátké době 2000 lidí; mrtvoly v hrobě „mlaskaly jako svině". Když jim hlava uťata a do úst nasypána hlína a kamení, mor ustal...

Kdo byl považován za vampýra či upíra? Celkem kdokoli: člověk, který byl jako dítě po odstavení znovu kojen, kdo se se zuby narodil nebo měl nápadné zuby (zubatec), člověk se zvláštním barevným znamením na těle, sebevrahové a věšenci, kulhavci, lidé nebiřmovaní. (Člověk má dvě duše — dobrou a zlou; proto se při křtu dávala dvě jména. Později se druhé jméno dávalo při biřmování a tím byla druhá duše spasena.) Vampýr byl také člověk, který se narodil „ve zlou hodinu", lidé náměsíční, děti nekřtěné, kdo má srostlé obočí, kdo naopak nemá žádné obočí, kdo nemá chmýří v podpaží, lidé, kteří s někým žili ve velikém přátelství či naopak nepřátelství, mrtvola, přes niž padl stín, jíž zůstal blízko u úst šat, na niž padly slzy, kdo pochován ve staré košili, mrtvola, která má otevřené oči, červenou tvář, je vláčná. Kdo upírem sužován, stane se upírem. Kdo morou devětkrát mořen, sám se morou stane. A čarodějnická mánie k tomu ke všemu přidala ještě jeden důvod: kdo byl už zaživa čarodějem, je po smrti upírem ...

Tradice zná upíry nejrůznější — „někdy napadá některé domy a svým podivným tělem a nepochopitelnou silou objímá osoby spící a krev z nich vysává, a koho sobě vybere, ten po krátkém čase nepochybně musí umříti". Jindy zase stačilo, aby komu pil ve spaní krev jen jednou; „ráno je ten člověk mrtev v posteli s ranou sotva znatelnou na levé straně prsou a přímo proti srdci..." — „Upír pije krev dětem a potom teprve napadá odrostlé..." a někdy stačí, aby umrlec vyslovil něčí jméno či na někoho pohlédl, nebo aby v noci zvonil na zvon ...

Obrana proti „nečistým duchům" byla možná. Někdy stačilo pozdravit „Chval každý duch Hospodina" nebo sebrat umrlému rubáš; jindy bylo nutné podstoupit složitý a rafinovaný boj. Výsledek byl však nejistý a roztrhaných lidí znají etnografové z dochovaných zpráv na tisíce...

Křesťanství v celé té historii sehrálo dvojí úlohu — původně odstranilo pohanský animismus, prznění hrobů, bojovalo proti pověře. Ale jak nabývala církev absolutní moci, jak se stávala samovládnou, dostávali se do jejích služeb lidé nehodní, polovzdělaní, krutí a chtiví moci a slávy, jakož i fanatici. Ti vyšli z přežívající víry v moc zemřelých, spojili ji s vírou v čarodějnice a co se pak dělo, to jsou orgie svévole, zloby a lidské hlouposti. Proslula například olomoucká arcidiecéze, kde „učená" konsistoř vydává v 16. století brožuru o ďáblu — vampýrovi. V roce 1651 pracovalo jen v Bruntále osm katů. Otevírali hroby, vyslýchali, mučili. Vše se dělo řádným vyšetřováním a po exhumaci byli lidé hoštěni pivem na útraty příbuzných ...

Pravá hysterie vypukla začátkem osmnáctého století. Tehdy ještě byli lidé ve Francii upalováni jako vlkodlaci a u nás, na severní Moravě, byly osoby z vampyrismu podezřelé, ať už živé či mrtvé, zkoumány a řezány na soudě duchovním. Poslední skandál u nás je zaznamenán z roku 1755, kdy byla vykopána a zhanobena „čarodějnice — vampýra" Rosálie Poláková. Ale ještě v roce 1821 káže německá šlechtická rodina statečnému bratrancovi, aby uťal hlavu zemřelému členu rodu, protože po něm příliš mnozí umírali...

Lid český se samozřejmě bál, chránil se jednak zásahy na mrtvolách, jednak česnekem, mákem a všelijak jinak, ale také věděl svoje. Nejednou se matka svobodná nebo vdova, která otěhotněla, na soudě bránila, že k ní přilehl upír
— zemřelý milý nebo manžel. A byla osvobozena. Neboť se pevně věřilo, že upíři (revenanti) se vracejí ke svým, že chodí za děvčaty, že se zemřelé matky starají o děti, hospodář že dál vede hospodářství. Nic nebylo, co by podezřelý umrlec nemohl. Někdy škodil, někdy prospíval. Lid český věřil i nevěřil. Neváhal strachu a hysterie využít — když třeba soused pekař vydělával víc, stačilo zajít a udat, že má na těle podivné barevné znamení. Právo útrpné nastoupilo svou cestu ...

Takže ten upíří hřbitov v Čelákovicích vypovídá — ve srovnání s pozdějšími vampýrickými zvyky a zásahy a s pozdějším „právem" — o lidech bezbranných, nevědomých a hledajících alespoň nějakou obranu. Je to naivní břídilství proti tomu, co dokázal člověk už poučený.

Alena Čechová

VTM, 60. léta, archiv KPUFO