„To snad nemůže být ani pravda,“ svěřil se mi můj dávný přítel Jaroslav B. (60) z jedné malé obce nedaleko Prahy. „Zní to neuvěřitelně, jako by v tom byly nějaké čáry. Ale já jsem byl vždy spíše „doleva“, než abych na něco takového věřil." Chvíli váhal, pak mi to lidově řečeno vyklopil.

Před dvěma roky byl na zájezdu v Krakově. Tam na místním bazaru levně koupil starý deskový fotoaparát. „Víš, mám rád tuhle starou techniku, zvlášť když mě přišla na pár korun. A to k foťáku bylo i několik desek. Dnes jsou již takové věci pomalu vzácností."

S radostí okamžitě vyfotografoval své dva známé i s autem, kterým jeli na výlet. Po příjezdu, aby vyzkoušel, jak přístroj pracuje, zvěčnil sousedovu čistokrevnou kočku, svůj domek se zahradou a obraz, který chtěl prodal. A jak už tak bývá, k vyvolávání a kopírování snímků ze starých desek se dostal milovník historických předmětů až za delší čas. „Obrázky byly bezvadné až na to, že..."

Jaroslav se ve svém vyprávění zarazil. „Nejdříve jsem tomu nechtěl věřit. Bylo to jak bodnutí nožem do srdce. Oba přátelé, které jsem vyfotografoval, tragicky zahynuli při autohavárii. Chalupu se zahradou mi poničila bouře s potopou. Obraz mi byl ukraden. Siamskou kočku někdo otrávil. Všechno, co jsem zvěčnil, bylo zničeno nebo přestalo existovat."

Jako v retrospektivním videozáznamu vzpomínal Jaroslav na okamžik, kdy fotoaparát kupoval. Znovu si připomínal podivný úsměv a satansky zářící oči prodávajícího starce. Bylo to tak, nebo se mu to jen zdálo? Není to všechno jen krutá náhoda? Jaroslav na záhady nevěřil, ale nyní... Rozhodl se, že starý fotoaparát prodá. Jak jsem se ale dozvěděl, raději jej rozbil a spálil. Jistota je jistota. I pro „levičáka".