Jenže všechno bylo tenkrát úplně jinak. Za panování Rudolfa II. 11576-1612) prožívala Praha jedno z nejvýznamnějších období své existence. Stala se totiž podruhé (a také naposledy) císařskou rezidencí, takže díky tomu, ale hlavně díky Rudolfově uměnímilovnosti a vědychtivosti, tu vzniklo jedno z největších kulturních a intelektuálních center Evropy. Podle knihy "Ostlandeischer Lorbeerhayn" 1657 od syna exulantů z Čech Sigmunda von Birkena byla tato doba léty radosti a blahobytu, zlatým obdobím múz a míru. Tehdy sídlili v hlavním městě Českého království věhlasní učenci, známí malíři i proslulí hvězdáři. Tento popis Prahy je zřejmě poněkud zkreslený, tak idylické to zase nebylo. Rudolf byl přece jen panovník slabý, podivín, který se vyhýbal plnění státnických povinností. Ale i když věnoval svůj čas i peníze na pochybné pokusy alchymistů a kupoval do svých sbírek často i bezcenný brak, přesto přilákal do Prahy i řadu velice známých a slavných osobností. A není tedy ani divu, že tehdejší turistický ruch byl na výši. Protože není nad to vidět občas očima nezasvěceného cizince, pokusíme se vám Prahu na sklonku šestnáctého i na začátku sedmnáctého století přiblížit právě takovým pohledem.

JAK TO VIDĚL FRANCOUZ

Mezi cestovateli, kteří navštívili Prahu za vlády Rudolfa II., byl i Jaques Esprinchard z La Rochelle. A nebyl to turista ledajaký, patřil k pozorovatelům mimořádně vzdělaným. Po návratu napsal knihu s názvem "Deník cesty do Německa a ostatních zemí střední Evropy" a v ní popsal i Prahu:

"Město se dělí nu Staré Město, v němž se nachází také Město Židovské - a Židů je tu velký počet, dále na Nové Město, oddělené od prvního zdí, a na Menší Město, což je část za vodou, kde je také vidět Hrad. Každé z těchto měst má vlastní jurisdikcí a vlastní městskou radu. Staré Město pražské leží na planině na pravém břehu řeky Vltavy a zdobí je krásné domy soukromé i veřejné, jako je například radní dům s krásnou věží. Dále je tu také Týn, kde se také říká „ve veselém dvoře", s kostelem Panny Marie a univerzita, kterou dal zbudovat Karel IV. Item mincovna a pěkný špitál, který přiléhá těsně k mostu.

Kdo se bere do Menšího Města pražského, musí přejít řeku Vltavu po velice krásném a výstavném kamenném mostě o šestnácti obloucích, mezi nimiž je od jednoho k druhému vždy osmačtyřicet mých kroků nadél. Ten most má na začátku a na konci dvě krásné věže, pod nimiž se prochází. Je takové šíře, že po něm mohou fet tři kočáry vedle sebe, a má po obou stranách ještě úzký vyvýšený chod nik z kamene pro pěší lid.

V chrámu na Hradě lze spatřit hroby českých králů, kupříkladu hroby Karla IV., jeho tří žen a několika jeho dětí. Rovněž hroby českých králů Ladislava a Jiřího. V kaplích chrámu je k vidění mnoho rozmanitých náhrobků biskupů a šlechticů a mezi nimi hrob krále Otakara. Ten byl poražen a zabit v bitvě s Rudolfem, neboť raději podstoupil smrt, než aby se pokořil tomu, který býval jeho hofmistrem.

Před nedlouhou dobou byl tento chrám zároveň s královským palácem zachvácen požárem, takže kameny jsou ještě větším dílem popraskané a zčernalé ohněm."

V již zmíněné knize následuje nadšený popis Prahy, cestovatel byl zřejmě její krásou a výstavností uchvácen. Všímal si však i nejrůznějších podrobností ze života Pražanů.

»V době květu růží nosí muži na kloboucích nebo na hlavách růžové věnce, kdežto ženy šije navlékají na levou paži. Před každým jídlem všichni, kdo mají zasednout ke stolu, dospělí i děti, sborem říkají hlasitou modlitbu a velmi melodicky zpívají některý nábožný chvalozpěv."

JAK TO VIDĚL ANGLIČAN

Fynes Moryson, mistr římského práva univerzity v Cambridgi, toužil od mládí cestovat. Jeho sen se mu splnil v roce 1589, procestoval Německo a poté zavítal i do Prahy. Najal si na to v Drážďanech povoz za čtrnáct tolarů a podél Labe a později i Vltavy tak dojel až do hlavního města Českého království.

"Prahou protéká řeka Molda, která však není splavná. Směrem na západ od ní se nachází císařský hrad, posazený na nejvyšší hoře, a v oudolí pod ním se prostírá předměstí zvané Kleinseit aneb Malá Strana. Z tohoto předměstí se vstupuje do města, nejdřív však je třeba přejít řeku po dlouhém kamenném mostě, který vede od jihu k severu a odděluje předměstí od města. Když se takto blížíš k městu, po levicí máš malé Židovské Město, obehnané hradbami, a před tebou - východním směrem - leží město zvané Nová Praha a obě ta města jsou obehnána třetím, jež zove se Stará Praha. Takže Praha se vlastně skládá ze tří měst, z nichž každé je ohrazeno, přesto však nevyniká pevností. Pokud by puch ulic nezahnal Turky, nebo pokud by se jim nepostavili v poli, v opevnění lze skládat jen malou naději Ulice jsou špinavé, je tu několik velkých náměstí, některá stavení jsou z cihel, povětšině však ze dřeva a hlíny. Postavena jsou s malým půvabem a umem, stěny jsou šroubovány z celých stromů, tak jak je svezli z lesa, přičemž zbytky kůry lze leckde spatřit z obou stran. Molda přes zimu zamrzá tak, že unese l dvoukolové káry, pročež z ní vyřezávají velké kostky ledu a ukládají je do sklepů pro císaře a prince, a ti si led dávají v létě do vína, což mu podle mě ani na lahodnost ani na prospěšnosti na zdraví nepřidá, neb teplota podnebí a sila českého vína (jež je drobné a trpké) nevyžaduje takového chlazení.

V hospodách žádají za krmi asi tak šest českých grošů, leč jídlo obvykle nepřipravují za předem stanovenou cenu, nýbrž co si kdo objedná, to mu udělají, a sluha, jenž všechny věci nakupuje mimo dům, předloží potom oučet. Já velice příhodně jídával u jednoho měšťana za půldruhého tolaru týdně.«

Moryson se ovšem nepohyboval jenom po městě, které se mu zřejmě příliš nelíbilo, ale zavítal také na Hrad. Ani tady ho patrně neuchvátila architektura (není totiž v jeho díle o ní ani zmínka), ale věnoval se něčemu zcela jinému.

"Císaři náležejí dvě zdí obehnané obory, jež se nazývají zahradami. Jedna z nich sluje Stella, protože stromy tu zasázeli do hvězdicových outvarů, a také malý zámeček uvnitř je podobně postaven, s šesti cípy do tvaru hvězdy. Zde chová císař dvanáct velbloudů, indického osla, žlutého, celého kos-matého s chlupy na hubě jako lev. Dále indické tele a dva gepardy, kteří prý jsou krotcí, pokud taková šelma může být krotká. Jsou žlutí a černě tečkovaní, hlavu mají zčásti jako lev a zčásti jako kočka, ocas je kočičí, tělo mají jako chrti. Když lovci vyrážejí na hon, na zavolání za ně vyskočí a šedina zadku koni jako psi. Běh mají náramně rychlý, takže snadno uštvou i jelena.«

O CÍSAŘI

Vida, Morysona z celé Prahy nejvíce zaujal Rudolfův zvěřinec! Ovšem i o císaři samém a jeho dvoře podal zajímavé svědectví.

»Císař Rudolf byl prostřední postavy, poněkud korpulentní, měl narudlou, leč zahořklou tvář, krátký hustý vous a hnědé vlasy. Právě držel smutek ohledně oumrtí své sestry a chodil v černém, nikterak nákladném odění. Říkali o něm, že miluje samotu a že se oddává umění, alchymii a malířství. Kdekdo k němu mohl přijíti, byl velice přístupný, a tak s ním lidé mluvili s malou uctivostí a v audienční síni dvořané ani cizinci nevzdávali náležitou poctu trůnu, meči a žezlu, leč stáli tam s hlavami pokrytými, ba rukama se dotýkali polstrování a všelijak se o ně opírali Soudili, zeje skoupý na slovo, leč štědrý povahou, takže své dvořany odměňoval důstojně, byť s prodléváním, neb se mu nedostávalo pe něž, a tak nemohl plně prokazovat svou vznešenost. Němci a Češi o ničem tolik nešuškali jako o tom, že se oddává válkám Venušiným, z čehož prý na těle má nejeden šrám a tajnou zhmožděninu, že však si přímo hnusí války Martovy."

Angličan tedy Prahou nebyl nijak nadšen, ale zato na ostatní cizince působila velmi příznivým dojmem. Například dva Francouzi - Pierre Bergeron a Francois de Bassompierre (oba se však pohybovali na rozdíl od Morysona v dvorských kruzích) - byli nadšeni. Esprinchard jako ukázněný cestovatel dbal na to, aby nevynechal nic z pamětihodností města a jeho života, Bassompierre se zase spíše věnoval "sladkému životu" rudolfínské Prahy. Ale jejich záznamy jsou nesmírně zajímavým svědectvím.

Jaroslav KOPŘIVA