Prapradědečka Josefa odvedli už v osmnácti do 1. světové války, byl čerstvě ženatý a praprababička těhotná. Psal se rok 1916 a odveleli ho na italskou frontu, kde bylo v létě vedro a nedostatek vody, zatímco v zimě tři metry sněhu, protože šlo o předhůří Alp. Ale přálo mu štěstí. Když přišla v říjnu 1917 rakousko-německá ofenzíva, byli Italové zatlačeni hluboko vzad a prapraděd se ocitl na Piavě. Přežil další útoky, ale o rok později se rakouské pozice hroutily. Pak přišel osudný dělostřelecký přepad, kdy jeho zákop zasáhlo několik granátů. Mnoho kamarádů to roztrhalo, jiní dodýchali pod sesutou zeminou. Z Josefa nenašli ani jeho kaprálské frčky.

Praprababička dostala oznámení, že její muž je pohřešován a pravděpodobně padl. Nevěřila tomu. Nenašlo se přece tělo. A vůbec — její Josífek je přece šikula, tomu se nic nestane! Jestli on nedezertoval? Odmítla tudíž zásadně i nosit smutek.

„Měj rozum, Mařko," říkal jí soused Venci, který na frontě přišel o nohu a věděl své. „Nepřeju ti to, ale sám jsem viděl, že chlap po přímým zásahu zmizel! A nezbylo z něj fakt nic!"

„Josef žije," trvala na svém. „Je možná zajatej, ale vrátí se!"

Aby to měla jisté, zašla si i ke kartářce, které věnovala pytlík mouky. Kartářka to viděla úplně stejně. Zelené eso a červený svršek neoblomně zvěstovaly, že manžel je naživu.

„Vyhazuješ za kartářku?!" žasla sousedka Venclová. „Víš, že mají úředně nařízený, aby nesdělovaly špatný zprávy a nerozvracely morálku v zázemí? Jinak by jí úřady tu její živnost hodně rychle zatrhly!"

Válka skončila, vznikla republika, ale Josef se nevracel. Marie propátrala pražské špitály, chodila ke každému vlaku, který z Itálie dorazil, ale manžel nikde. Zašla ke kartářce podruhé a znovu byla ujištěna, že Josef žije, dokonce znovu vyšlo zelené eso a srdcový filek. Ale kde tedy je?! Na ministerstvu jí sdělili, že část navrátilců z Itálie zůstala i na bývalé garnizóně v Českých Budějovicích. Marie vzala dvouletou dcerku, sbalila dvě společné fotografie a vyrazila. V duchu se připravila na to, že Josefa najde jako trosku. Proč by jí jinak nedal o sobě vědět?

Z nádraží prošla městem, cestou si dala na kuráž pálenku a s malou Mařenkou nakráčela do vojenského špitálu.

Když vešla do velkého sálu s kavalci, seděl tam zády ke dveřím chlapík v županu, hrající s dalšími dvěma pacienty na štokrleti karty. Když přijely ešalony navrátilců z války, Marie mezi nimi hledala manžela marně.

„Červenej svršek!" zavyl jeden karbaník. „Všecko zapomněl, ale mariáš ne, prevít jeden!"

„Josífku?" vyjekla hned Marie. Muži na kavalci strnula ruka s trumfem ve vzduchu. Otočil hlavu - a to už k němu obě návštěvnice běžely. Bylo to jako z romantického filmu.

Všechno sice nešlo tak rychle, Josef se učil i znovu mluvit, na všechno se rozvzpomínat, ale svoji ženu poznal okamžitě. Jen na to, jak se oné noci za dělostřeleckého přepadu dostal ze zákopu, si nikdy nevzpomněl. Je jenom jasné, že musel přeplavat více než kilometr širokou Piavu až k italským pozicím a tam, bez dokladů, prožil s výpadkem paměti konec války.

Pradědeček s prababičkou spolu prožili pětapadesát let a měli další čtyři děti. A děda nosil toho červeného svrška u sebe v peněžence - pro štěstí.