Když se po sametové revoluci otevřely hranice, pozvala mě a moji kamarádku Helenu naše přítelkyně Vlasta na návštěvu do Německa, kam před lety emigrovala. Celou cestu do Memmingenu řídila auto Helča. Při průjezdu Mnichovem chtěla najít nejkratší směr na Memmingen. Jenže když jsme sjely z hlavní silnice, nemohly jsme se z města vymotat a dlouho jsme bloudily. Nastala noc, nikde ani živáčka. Svítila jsem baterkou do mapy a snažila se navigovat. Zvedla jsem hlavu, podívala se před sebe a uviděla asi třicet metrů před námi postavu, jak na nás mává baterkou.

PRÁZDNÉ MÍSTO

„Je, Helo, zeptáme se na cestu," zaradovala jsem se. Štěstí, že jsme obě celkem obstojně ovládaly němčinu. Přijely jsme k osobě blíž. Byla oblečená v černé kůži, do obličeje jí nebylo moc vidět, tváře totiž skrývala za zvednutým límcem.

Ta podivná osoba nám nejdříve pokynem ruky ukázala směr na Memmingen a pak nás tichým hlasem požádala, jestli by se s námi nemohla asi tři kilometry svézt. Nebyly jsme zrovna nadšené, jenže odmítnout se nehodilo, a proto jsme jí nabídly místo na zadním sedadle.

Po třech kilometrech Helena zastavila. Obě jsme se otočily dozadu, ale v autě nikdo neseděl. Na dece, která byla přehozená přes sedadlo, zůstal jako důkaz, že taní někdo seděl, pouze obrys. Rozhlédly jsme se skrz sklo po okolí a já posvítila ven baterkou. Do očí nás doslova praštil hřbitov. Stály jsme jen malý kousek od něj. Byly jsme v šoku. Helena rychle nastartovala a uháněly jsme pryč jako o život.

MRTVÁ NA SILNICI

Do Memmingenu jsme dorazily až za světla. Shledání s Vlastou bylo radostné. Popisovaly jsme naši strastiplnou cestu k ní a zmínily se taky o tajemném stopaři - nebo stopařce? Ukázaly jsme jí na mapě i místo, kde si k nám ta osoba přisedla a kam chtěla svézt. Vlasta nám pak vyprávěla, že přesně v těch místech se asi před pěti lety proháněla parta motorkářů. Jejich divoká jízda skončila bouračkou, zemřela při ní pětadvacetiletá žena. Prý nejsme zdaleka první, kdo vzal záhadnou stopařku do auta, dokonce se o tom psalo v místních novinách.

JAKO POSLEDNĚ

Tři měsíce po první návštěvě jsme se s Helčou opět vydaly k Vlastě. Helena v Mnichově jako naschvál opět špatně odbočila. Byly dvě hodiny ráno, přesně jako tenkrát. Ze stráně vedle silnice sestupovala opět stopařka a zase mávala baterkou! Vyhrkla jsem: „Heleno, nezastavuj a jeď!"

K Vlastě jsme přijely úplně vyděšené. Ta nám pak na mapě vyznačila, kde v Mnichově odbočit, abychom se tomu strašidelnému místu vyhnuly. Stopařku v černém už jsme nikdy neviděly, ale při vzpomínce na ni nám ještě dnes běhá mráz po zádech.