Když se narodil malý Fanda, maminka už pak nikdy nenastoupila do zaměstnám. Péče o tři děti a hospodářství znamenala i tak velký zápřah. Když už jsme byli starší, říkávala: „Víte, z čeho jsem čerpala sílu? Hlavní bylo, že jsem každé ráno dostala od vás pusu a pak mě každý den tatínek podržel pevně v náručí."

Každodenní rituál mi utkvěl v paměti, stejně jako to, že se otec vždycky s mamkou loučil slovy: „A buď tady hodná, ty moje smečko."

Byl hajným, a jednou přinesl k večeru domů malého kolouška s poraněnou nohou. Ošetřil mu ránu a pak ho přes zimu piplal v chlívku. Z kolouška vyrostla krásná srnečka, která nám později utekla ze zahrady a už jsme ji neviděli. Na tatínka měla příhoda se smečkou ten účinek, že už nedokázal zamířit puškou na srny a laně, natož že by na ně vystřelil. Stačilo, aby uviděl ty nevinné černé oči, a musel sklonit hlaveň své kulovnice.

CITLIVÝ HAJNÝ

Kolegové se mu smáli, co že je za hajného, ale citlivé duše mu úplně rozuměly. Také srnčí zmizelo úplně z našeho stolu, ale nám úplně stačili zajíci a kanci.

Tatínek nám umřel, když mu bylo pětaosmdesát. Viděli jsme, jak se naše maminka „srnečka" ze ztráty nemůže vzpamatovat, ale vzali jsme ji k sobě a nikdy jsme ji nenechali samotnou. V devadesáti odešla klidně a smířeně ze života. Stalo se to v neděli odpoledne pár minut po třetí. Sestra Ada byla u ní, a tak nebyla sama. Já byla zrovna s manželem na procházce letním lesem a na tiché mýtině jsme zrovna čistili pár hub, když praskla větvička a já zvedla hlavu.

Dívala jsem se do očí nádherné srně s velikýma kulatýma očima, stejně černýma a čistýma, jako měla moje maminka. Trvalo to asi dvacet vteřin, a já v nich uviděla její starostlivý, láskyplný pohled. Pak se srnečka bez nejmenšího náznaku paniky otočila, zamrskala bílým ocáskem a pomalu odhopkala do lesního příšeří. Vím, že se takhle moje maminka, tatínkova „srnečka", přišla s námi rozloučit.