Před pár lety se mi blížila maturita a se spolužačkou Ivou jsme se o svatém týdnu vyjely učit na venkov k babičce a dědečkovi, kteří zrovna vyráželi na ozdravnou kúru do lázní. Urazily jsme se zásobami jídla a učiva skoro sto kilometrů vlakem a babička nám obřadně předala klíče.

První večer se nám nechtělo ani vařit, ani se učit. Vyrazily jsme do jediné hospůdky v obci a dobře se bavily s místními, ačkoli nám tam k večeři mohli nabídnout jen pivo a párek. Do chalupy jsme se vrátily před půlnocí, zalehly a usnuly tvrdě jako dřívka.

Krátce po jedné mě vzbudily kroky a praskání pod oknem a hned nato i klepání na okno, což probudilo i Ivču. Uslyšely jsme i mužské hlasy. Seděly jsme na posteli jako zařezané, protože jsme po hlase poznaly i některé „společníky" z hospody.

ZAMKLY JSME?!

Nebyla jsem si jistá, jestli jsme v noci zamkly dveře do chalupy, ale kamarádka mě ujistila, že určitě ano.

Klepání se brzy proměnilo v bušení a v hlasech byl znát vypitý alkohol. Pánové se asi rozhodli, když zavřela hospoda, užít si večer a noc se dvěma studentkami. Z postelí jsme se ani nehnuly, měly jsme strašný strach, protože stačilo, aby se chatrná okénka chaloupky otevřela, a co by pak nastalo, to jsme si raději ani nepokoušely představit. Bušení bylo hrozné a stále zesilovalo.

Do toho byl najednou slyšet cval koně. Slyšely jsme nejen dusot kopyt, ale i temperamentní, hlasité rzáni. Pak nějaké mužské volání — ano, volali o pomoc! - a šustění štěrku z cestičky. Trvalo to snad jenom minutu, pak zavládlo ticho jako v hrobě, nepočítám-li šumění větru.

Ven jsme se odvážily až ráno. Trávník i cestička byly zdupané, pletivo plotu na konci zahrady prohnuté, jako by tu kdosi prchal. Kolem poledne jsme se vydaly do vesnice a postěžovaly si hostinskému. Kupodivu už o noční „příhodě" věděl, prý se mu jeden štamgast pochlubil. Prý v noci viděl ohnivého koně. Z nozder mu šlehaly plameny, kolem sebe bil ocelovými kopyty. „Před třiceti lety, dámy," dodal hostinský a hlas se mu stáhl do konspira-tivního šepotu, „než váš děda koupil tu vaši chalupu, tam ve stodole měl jeden chlapík tři koně. A jeden soused mu v opilosti toho nejhezčího koně podříznul a jeho manželku, která se šla podívat, co se děje ve stodole, tak tu, chuděru, znásilnil."

ZACHRÁNIL NÁS

„Proboha," vykřikla Ivča. „To je teda děs!" „Je," souhlasil hostinský. „Ale to ještě není konec. Když se majitel vrátil domů a zjistil, co se stalo, tak šel a toho souseda tak zmydlil, že zůstal do smrti na vozejku. A pak mu ještě v tom ajfru zapálil barák!"

,A co s ním bylo dál?" ptala jsem se. „Co by. Dostal vosům let, ty si vodseděl, vrátil se a za rok umřel."

Hrozná historka nás kupodivu uklidnila. Tak vida, o naši bezpečnost pečuje ohnivý kůň! Ten nepřipustí, aby si na nás někdo dovoloval!

Daly jsme si oběd a pak jsme se nerušené celé odpoledne pilně učily, a podobně poklidně uplynul celý svatý týden. Na chaloupku jezdím dodnes a spím výborně. Ohnivý kůň se sice od té doby neobjevil, ale já cítím, že je nablízku.