Kdo cestoval do kapitalistické ciziny za minulého režimu, ví, co byl devizový příslib a takzvané diety. Šlo o obnos, za který měl ubohý český cestovatel žít, jenž ale stačil leda tak na zmrzlinu.

V létě roku 1981 jsem se dostal jako fyzik na konferenci do slunného Nice a záhy jsem zjistil, že i místní metař je vedle mě finanční magnát.

V přednáškovém sále jsem byl v obleku od Adama mezi kolegy někdo, ale jak jsem vykročil s kolegou Petruskem, odborníkem na termodynamiku, do odpoledního města, byli jsme rázem za outsidery. Docent Petrusek vzal své drahocenné franky a šel do restaurace na víno a šneky. Já jsem ovšem uviděl průčelí instituce, kterou jsem dosud znal jen z filmu: Casino Royale. V kapse tři sta padesát franků. Zdvojnásobit si diety, to by bylo! Od přítelkyně Lenky jsem měl seznam, co přivézt, ale kdybych vedle džin přitáhl navíc ještě svetřík...

Zmámen jsem vplul otáčivými dveřmi dovnitř, vyměnil všechny peníze za žetony a koukal, kde je volno. Vůbec jsem si nepřipustil, že taky můžu o drahocenné diety přijít a dva dny žít ze švédského stolu v hotelu. Zpočátku jsem sázel umírněně po deseti francích (ostatní hráči po stovkách), sem tam jsem vyhrál, sem tam prohrál, ovšem brzy jsem zjistil, že jsem lehčí o sto franků. Musím to dostat zpátky! Džíny pro přítelkyni jsou v sázce!!!

Vsadil jsem sto padesát franků na černou. Padla červená. Udělalo se mi mdlo. Vzal jsem zbylé žetony a šel si sednout. Otíral jsem si čelo kapesníkem. Pohlédl jsem ke stropu, pak z okna, pak zpátky do sálu. Nevím proč, ale vybavil se mi Lenčin šedý knírač, jak se honí za tenisákem. Říkala, že mu je pět let. Pět!!!

Přistoupil jsem ke stolu a vsadil zbylou stovku na pětku. Krupiér roztočil ruletu... A padla pětka! Najednou se ke mě hrnulo tři a půl tisíce franků! Měl jsem co dělat, abych nepropukl v hysterický smích. Dal jsem z balíčku pět set franků stranou. Kolik zeje Lence? Za měsíc sedmadvacet.

Vsadil jsem na šestadvacítku - a málem to se mnou švihlo! Krabičky mi hrnuly 105 000, slovy sto pět tisíc franků! Myslím, že v tu chvíli jsem byl ve Francii nejbohatší Čech. Ruleta se ale točila dál. Mám teď odejít, když se daří?!

Sál se mi vlnil, když jsem sunul dvacet tisíc na stůl. Teď jsem byl středem pozornosti, nějako když jsem přišel! Přímo proti mně bylo pod stropem sálu kulaté okno. Jeho rám jako by opustil sám sebe — a ve vzduchu se z něj stala nula. Nula! Honem jsem hrábl na plátno pro žetony, těsně předtím než krupiér zaševelil, že je konec sázek. Všiml jsem si, jak mu zacukalo v ksichtíku. „Zéro," ohlásil. Ano, kulička opravdu skončila na nule!

Odešel jsem na toalety a přemýšlel, co mám dělat dál. Byl jsem úplně psychicky vyřízený. Nechal jsem personálu tisícovku, vyměnil si žetony a s výhrou odešel.

V Praze jsme si s přítelkyní koupili vilku na Ořechovce, kde spokojeně bydlíme dodnes. Hráčství jsem rozhodně nepropadl. Pro mě byla a je vždycky hlavní ta moje fyzika.