Během 2. světové války jsme se vystěhovali s maminkou z Prahy do vilky, kterou kdysi moji praprarodiče postavili v nedalekém městečku. V přízemí jsme měli krásný pokoj, kde jsme trávili většinu času. Ale zásadně jenom přes den, v noci zůstával prázdný. Proč? Byla jsem malá, a tak jsem se o to nezajímala.

SEKYRA V HLAVĚ

Dozvěděla jsem se to až po letech, kdy už jsem bydlela v Praze a sama měla dcerku. Na víkendy jsme však jezdili do vily za mou maminkou. Jednou, když jsem dceru uložila do ložnice, která sousedila s tím velkým pokojem, se stalo něco podivného. Bavili jsme se v kuchyni, ale najednou se z ložnice ozval zoufalý křik a pláč. Dlouho jsem pak nemohla vyděšenou dceru uklidnit. Až po chvíli nám řekla, že se z ničeho nic otevřely dveře do pokoje a tam stál muž se sekyrou v hlavě!

Snažila jsem se dceři vysvětlit, že to byl ošklivý sen, ale ona si stála za svým. Moc jsem jí to nevěřila, ale byly mi divné ty skutečně otevřené dveře, které jsem předtím sama zavírala.

Moje maminka byla po téhle příhodě trochu nesvá — a pak se rozpovídala o tajemství, které dlouho zamlčovala. Přiznala, že už léta máme v domě nějakého ducha. Anebo strašidlo, které naštěstí neubližuje. Ba naopak, jednou moc pomohlo.

Mamka vyprávěla, že když náš tatínek kdysi přijel do vily poprvé, aby ji požádal o ruku, uložili ho na noc do toho svátečního pokoje. Na druhý den se ale přiznal, že skoro nespal: „Pokaždé, když jsem usínal, rozezněl se na stěně hrací obraz!" Proč se to dělo, nikdo z nás nechápal.

MRTVÁ TĚLA

Další, mnohem závažnější příhoda se stala v roce 1945. Tatínek, důstojník československé armády, byl totiž za války zavřený v Terezíně a po osvobození pomáhal jako jeden z velitelů pevnosti nemocným a nemohoucím vězňům. Vzpomínám si, jak se už měl jednu neděli natrvalo vrátit domů, ale nepřijel. Mamka potom v noci slyšela z pokoje šramot, a tak se zaradovala, že je to otec. Dychtivě otevřela dveře - před ní stál táta celý v bílém a oba sahali na vypínač. Maminka rozsvítila, načež postava okamžitě zmizela!

V tom momentě pochopila, že je zle. Ještě v noci v nemocnici požádala o sanitku a okamžitě se rozjela do Terezína. Když zazvonila u brány terezínské pevnosti, začínalo svítat. „Víte, tady vypukl skvrnitý tyfus a váš manžel to bohužel nepřežil. No, když už jste tady, tak si ho odvezte, ale musíte si ho najít," oznámil jí vrátný.

Bylo to strašné. Ve veliké místnosti leželo jedno prkno vedle druhého a na nich přikrytá mrtvá těla. Mamka chodila a nahlížela pod prostěradla, až našla tátu. A on ještě žil! Naše strašidlo tak vlastně těžce nemocného tatínka zachránilo.

V dalších letech se udalo několik jiných příběhů, svědčících o přítomnosti nějaké bytosti ze záhrobí. Kdo to byl, jsme se ale nedozvěděli. A já nepochopila, proč se tenhle vcelku dobrosrdečný přízrak zjevil mé dceři v tak strašlivé podobě — se sekyrou v hlavě.

PRODANÁ VILA

Léta utíkala, rodiče zemřeli a rodina se z domu rozprchla. Poslední zůstal můj bratr. Avšak i on už bydlí jinde. „Sám tam žít nebudu, protože tam pořád straší," řekl mi a naši vilu prodal...