"Své dětství jsem trávila v Praze, v jednom starém domě. Náš byt měl tři pokoje, z nichž ten nejmenší patřil mně. Během dne jsem tam pobývala málokdy, neboť náš rodinný život se soustřeďoval ve velkém obývacím pokoji. Teprve na noc jsme se rozcházeli do svých pokojů. A právě od té chvíle začínaly moje nepříjemné zážitky. 

Minimálně jednou v týdnu jsem se probouzela uprostřed noci a před mýma očima se zjevovala nějaká světélkující postava. Nevím proč, ale měla jsem jistotu, že je to muž a že mi chce ublížit. Postava se ke mně přibližovala i a pak jsem cítila na sobě tak silný tlak, jakoby mi někdo chtěl rozdrtit všechny kosti. Samozřejmě, že jsem i nikdy nečekala, co bude dál a s křikem jsem utíkala z postele a z pokoje pryč. Vždycky jsem běžela do ložnice rodičů a konec noci strávila v jejich posteli.

Nikdo mi nikdy nechtěl věřit, ale když se to už opakovalo příliš často, přestěhovali moji postel do ložnice, a tak tomu zůstalo až do mé dospělosti a do mého sňatku.

Jakmile jsem se provdala a odstěhovala, v bytě zůstali rodiče. Po jejich smrti se tam nastěhovala moje sestra s rodinou - s manželem a dcerkou. Spíše náhodně si byt uspořádali tak, že v mém bývalém pokoji nikdo nespal. Až mnohem později, kdy švagr obdržel nové zaměstnání, které ho nutilo vstávat brzo ráno, rozhodl se spávat v tomto pokoji, aby nemusel ráno rušit ostatní. Shodou okolnosti si postavil postel přesně na to samé místa, kde dříve stávalo i moje lůžko.

Jednoho dne vyprávěl sestře, co se mu v noci přihodilo a ona málem oněměla. Byl to přesně tentýž jev, který trápil i mne před 25 lety. Musím připomenout, že švagr nikdy předtím o mé historii neslyšel. Hned si postel přestěhoval zpátky do ložnice a pokoj s neznámým nočním návštěvníkem zůstává dodnes záhadou."

Zlata Z.