Nikdy v životě mi nebylo hůř. Krátce po mých pětatřicátých narozeninách mi zemřel manžel a já zůstala sama se čtrnáctiletým synem. Nutně jsem potřebovala nějakou útěchu a naději.

Kamarádka mi poradila, ať jdu ke kartářce, což bych jindy bez váhání odmítla. Jenže tehdy jsem se chytala každého stébla.

Přivítala mě docela milá stará paní. „Vidím, že jste prožila něco zlého. Přišla jste o muže," řekla mi, když se podívala do karet, které jsem si odkryla.

Že by na těch kartách opravdu něco bylo? pomyslela jsem si. Ale kdepak, i laik by odhadl, že mám za sebou něco strašného. Vždyť jsem tehdy chodila v černém, pobledlá a zhublá na kost.

„Vy se znovu vdáte," pokračovala ta paní a já vrtěla hlavou. „Ne, s tím určitě nepočítám! I kdybych někdy potkala někoho, kdo by mi byl blízký, rozhodně bych se už nevdávala."

„Ne, ne, děvenko, karty nelžou, vidím v nich, že vás čeká svatba. A ženich bude..." Chvíli váhala a pak zamyšleně pokračovala: „No, buď to bude pilot... Anebo horolezec."

Tak to je další hloupost, napadlo mě. Kde bych potkala pilota, když nelétám? A horolezce? To už vůbec ne, vždyť na hory nejezdím ani v létě.

„No, a ještě něco. Mladá paní, vy máte syna, viďte? Vidím, že jednou bude žít daleko v cizině, tam, kde je teplo, a vy z něj budete mít radost. Jo, a budete za ním létat přes moře."

Od té hodné ženy jsem odcházela přece jen vyrovnanější, ale ničemu z její předpovědi jsem nevěřila. Už je to stará a asi i popletená paní, říkala jsem si. Dnes, po patnácti letech, se stydím a té kartářce, která už dávno nežije, se moc omlouvám. Proč? To je těžko uvěřitelné.

Jsem už dvanáct let znovu vdaná. V tom měla pravdu! Jak to začalo? Můj syn jel se školou na lyžařský výcvik a zlomil si ruku. Ze svahu ho do špitálu odvezl člen horské služby. Když jsem si pro syna přijela, zašla jsem tomu člověku poděkovat.

Seděl v kanceláři a na zdi visely fotky nějakého horolezce. „To jsem já, ale mladší a o deset kilo lehčí," začervenal se. Cože? Horolezec?! projelo mi hlavou při vzpomínce na kartářku... Tak ani v tom se nespletla.

Můj syn se před pěti lety rozhodl, že bude žít v Barceloně, a vyrazil tam s přítelkyní. Jen s batohem na zádech. Krásně se tam zabydlel. A já za ním létám. I v tom měla ta paní pravdu!

Možná namítnete, že Barcelona je sice přístavní město, ale leží v Evropě, tak jaképak létání přes moře, jak tvrdila. Takže v něčem se přece jen pletla?

První dva nebo tři lety do Barcelony jsem seděla v letadle v uličce a navíc jsem cestovala večer, takže už byla tma. Když jsem příště seděla u okna a přilétala za světla, jen jsem zírala: letadla totiž přistávají na barcelonské letiště poté, co opíšou oblouk nad Středozemním mořem! Takže ani v tom se věštkyně nezmýlila...