Byl smutný válečný rok 1941, mně bylo jednadvacet let a žila jsem sama se svojí maminkou v rodinném domku nedaleko Plzně. Já jsem zrovna dodělávala obchodní akademii, maminka měla malý obchůdek, na domku byl dluh, a tak jsme musely hodně šetřit.

SRDCE ZE ZLATA

Tatínek nám před rokem náhle zemřel, moc jsme ho postrádaly. Byl velmi laskavý nejenom k nám dvěma, ale i k lidem okolo. Ochotně druhým se vším vypomohl, a když mu za to chtěli zaplatit, vždy jen mávnul rukou: „Ale kdepak, zač bych pak stál - vždyť jsme sousedi!" Také proto nám ostatní po jeho smrti rádi podali pomocnou ruku. Jednou bylo potřeba něco opravit, jindy zase zašli alespoň na kus řeči, aby nám nebylo tak smutno.

Už jako malá holka jsem milovala přírodu. Byla jsem členkou skautského oddílu, v Sokole i Klubu československých turistů. Němci sice tyto organizace záhy zrušili, ale my se stejně pořád scházeli a občas roznášeli vlastenecké letáky, ačkoli nám za ně hrozil koncentrák. Naštěstí se žádnému z nás nikdy nic zlého nepřihodilo.

NOČNÍ LYŽOVÁNÍ

Rodiče mě vedli i ke sportu, od mládí jsem lyžovala. Nejraději jsem jezdila na Šumavu, většinou s naší partou skautíků, ale občas jen se svojí báječnou kamarádkou Líbou. Byly jsme obě velké romanticky. Když svítil měsíc, s nadšením jsme vyjížděly i v noci. Krajina pokaždé dostala tajemný namodralý pří-svit, les byl černý jako uhel, nikde nikdo. Přesně tohle jsme milovaly.

MĚSÍC V ÚPLŇKU

A tak to vypadalo i tenkrát. Na temném nebi zářil úplněk, byla asi hodina před půlnocí. Vyšláply jsme si na kopec za chalupou, kde jsme bydlely, a těšily se na parádní jízdu dolů.

Jela jsem první, Líba za mnou. Byla opravdu nádherná noc, sníh chroupal pod nohama a my byly tou krásou naprosto okouzlené.

Měly jsme namířeno na druhou stranu kopce. Cesta se svažovala k silnici a my se pak po ní chtěly vrátit. Znaly jsme ji dobře a byly si jisté, že jedeme správně.

Po chvíli jsem si všimla, že se moje rychlost nápadně zvětšuje. Vítr mi svištěl kolem uší, sníh odletoval od lyží. Les po straně zmizel, i když měl sahat až k silnici. „Propána, já asi sjela z naší cesty!" lekla jsem se.

Náhle se asi tak dvacet metrů přede mnou zjevila tmavá postava. Ruce měla zkřížené nad hlavou a mávala jimi na znamení „stát". Houkla jsem hned na Líbu a prudce zabrzdila. Zahleděla jsem se na tu tajemnou postavu a poznala tátovu železničářskou uniformu s knoflíky, které se leskly v měsíčním světle. Všimla jsem si jeho tmavých vlasů bez čepice, obličej byl ale neznatelný. „Tati!" vykřikla jsem, jenže postava zmizela.

HLUBOKÝ SRÁZ

Třásla jsem se rozčilením a vyprávěla udivené Líbě, co jsem spatřila. Ta jen kroutila hlavou, neviděla nic. Několik minut jsme zůstaly na místě, nemohla jsem se ani pohnout. Pak jsme opatrně krok za krokem sestupovaly po svahu dolů. Brzy jsme přišly na okraj srázu. Pod námi se černala hluboká díra, těžko odhadnout, kde jí byl konec. Tak tam jsme málem obě skončily!

Té noci jsme ještě dost bloudily, než jsme našly silnici k naší chaloupce. Od té doby jsme už nikdy v noci nelyžovaly. Vždyť ani strážní andělé, v mém případě — a tomu dodnes věřím - jím byl můj drahý táta, se nemají zbytečně pokoušet.