Nebyla to moje první láska, ale byla to láska nejláskovatější. S Mirkem jsem se seznámila na stavební fakultě, já byla ve druhém ročníku, on ve čtvrtém, začínala šedesátá léta. Pocházel z Jugoslávie (nejmenoval se tedy Mirek, ale Mirko, příjmením Dakovič) a studoval u nás geologii. Když bylo jasné, že je to mezi námi opravdu hodně vážné, chtěl mě představit rodině.

PUSTÍ MĚ?

Jenže ta žila stovky kilometrů daleko, až v makedonském Sko-pje. Původně jsme chtěli jet mezi zimním a letním semestrem, ale než se vyřídily formality - tedy přesněji řečeno než mě soudruzi do Ti-tovy Jugoslávie pustili — proběhl letní semestr. Jeho rodiče psali, že mě uvítají s otevřenou náručí, já byla zvědavá na ně i na to, jak to v Jugoslávii vypadá. Nakonec to klaplo. Udělala jsem všechny zkoušky, koupili jsme místenky na vlak a v půli června vyrazili.

Jeho rodina byla neuvěřitelně srdečná, Skopje krásné, historické. Měli jeden z těch klasických domečků z kamenných kvádrů, balkónky úplně jako z turistického průvodce, kdyby se tehdy takové vydávaly.

Jenže třetího dne se mi uprostřed všeho slunce a optimismu začaly zdát strašlivé sny. Pukaly v nich stěny, domy se řítily k zemi, ze stropů padaly mosazné lustry (jeden z nich visel nad naší postelí), města se měnila v sutiny. Musela jsem ze spaní zařvat, protože jsem se probudila a Mirko mě objímal a konejšil.

„Špatné sny, Alenko?" ptal se potichu.

„Ani se neptej," zafuněla jsem. Co mu budu vykládat? Ještě to řekne rodičům a vyděsí je, přitom to byl jen sen.

PEVNOST SE ŘÍTÍ

Příští noc se mi zdálo to samé v bleděmodrém. Stará turecká pevnost, kterou jsme se procházeli, skončila v rozvalinách, viděla jsem i to, jak se sjíždějí hasičská auta. Opatrně jsem se Mirka ráno zeptala, jestli měli ve Skopji někdy zemětřesení.

„Klepe se to tu co chvíli," zasmál se. „Jsme na geologickém zlomu. Ale neboj, náš dům je tři sta let starý, když vydržel doteď, vydrží všechno!"

LETÍM DOMŮ

Sny neustávaly. Viděla jsem dům Dakovičových řítit se k zemi, do jídelny, kde jsme se po večerech tak dobře bavili, padaly kameny a suť. Řekla jsem to Mirkovi, ale bral to na lehkou váhu. Že by spadl rodný dům, to bylo mimo jeho představu.

Už úplně vynervovaná jsem ho přesvědčovala, že odjedeme, i s rodiči. Mohou přijet na oplátku k nám! Samozřejmě mě odmítli, ta Češka má ale nápady. Pan Dakovič, Mirkův otec, měl holičskou oficínu a nechtěl nechat klienty napospas konkurenci. Ale já byla polomrtvá hrůzou!

Nevím, jestli to bylo boží dílo, ale když jsem z hlavní pošty telefonovala domů, maminka mi s pláčem sdělila, že tátu porazilo auto. Není prý v ohrožení života, ale... Využila jsem té zprávy, políbila Mirka i početnou rodinu Dakovičů a odjela vlakem do Bělehradu, kde jsem přestoupila na letadlo a přistála ještě tehdy na starém ruzyňském letišti. Druhý den večer slyším rádio: Tragické zemětřesení v Jugoslávii. Dvacet tisíc mrtvých ve svazové republice Makedonie!

NIKDO NEPŘEŽIL

A následovaly mučivé chvíle, cesta na jugoslávské velvyslanectví. Až po měsíci jsem se dozvěděla, že v ulici, kde bydleli Dakovičovi, nepřežil nikdo. Dodnes si říkám, jak by se asi odvíjel můj život s Mirkem... A dodnes mě při té bolestné vzpomínce bodá u srdce!