Zuzana má buď z pekla štěstí, nebo nad ní bdí strážný anděl. Jak si jinak vysvětlit všechny ty podivné události, které jí už dvakrát zachránily život?

Odpoledne ve zprávách hlásili, že se v noci přižene orkán. „Jedu na chatu," řekla jsem ve dveřích sousedce Aleně. „Děti tam jsou s babičkou, musím je odvézt do bezpečí!"

Po sjezdu z dálnice se venku rozpoutalo peklo. Do toho mi zazvonil mobil. Nechtělo se mi zastavovat, ale ječel vytrvale. Zabrzdila j sem a podívala se na displej. Číslo mi nic neříkalo. „Haló!" zavolala jsem netrpělivě, jenže bylo slyšet jen kvílení větru. Vtom se zvenčí ozvalo temně zadunění.

Přes silnici se rozvalil obrovský strom, který mi bránil v další cestě. Autu se nic nestalo, ale na úzké silnici se srázy po obou stranách se mi ho nedařilo otočit. Naštěstí mě brzo vysvobodila parta elektrikářů, kteří mi pomohli a ještě poradili objížďku.

Děti s babičkou jsem v pořádku dopravila domů a až v posteli mi došlo, že kdybych nezastavila kvůli zvonícímu mobilu, mohla jsem v té větrné pasti uvíznout nadobro...

„Měla by sis najít mužského. Pojď se podívat, mám tu jednoho sympaťáka," lákala mě nedlouho poté Alena k sobě na počítač. Chlapík vypadal důvěryhodně. Napsala jsem mu, už druhý den odpověděl. Po dvou nedělích jsem přistoupila i na rande naslepo. Šla jsem na schůzku rovnou z práce, děti mi zase hlídala mamka.

Jack, jak se v mailech podepisoval, vybral vinárnu na Malé Straně, v zapadlé uličce. Do centra jsem musela autobusem. Přijel narvaný, a když jsem se do něj cpala, zazvonil mi mobil. Nechala jsem autobus ujet a vylovila mobil. Ztichl.

Nacpala jsem se do dalšího autobusu a volala domů. Nikdo to nebral. S hlavou plnou poplašných myšlenek jsem vkročila do tmavé uličky. Mobil mě zastavil potřetí. Objevilo se i číslo, ale nikdo se neozval. To už mé nervy nevydržely. Otočila jsem se a pospíchala zpět.

„Co se děje? Proč neberete telefon?" Máma na mě koukala překvapeně, kluci taky. „Byli jsme v koupelně, hráli jsme si na námořní bitvu," řekl vyčítavě ten starší. Provinile jsem si vzpomněla na Jacka. No co, mohl mi dát aspoň číslo na mobil! Jack se už neozval a já si marně lámala hlavu proč. Zlobí se? Nedostal můj mail s omluvou?

Asi za týden přišel šok. V televizi jsem uviděla podobu svého mailové přítele. Bylo to v pořadu, který pátrá po zločincích. Ten nenápadný muž měl na svědomí nejméně dvě ženy! Své oběti si tipoval v internetové seznamce. První schůzku s ním buď nepřežily, nebo si odnesly trvalé následky!

Sáhla jsem po mobilu a našla seznam přijatých hovorů. Neznámé číslo tam ještě bylo. Spočítala jsem numírka — bylo jich šest. Takové číslo už i existuje! Podívala jsem se líp a pak vyštrachala starý diář ze střední školy.

Přesně tohle číslo bylo naškrábané na poslední stránce uprostřed červeně obtaženého srdíčka. Telefon mé první lásky, Tomáše. Už nikdy nikoho jsem tak nemilovala, ani to lumpa proradného, otce mých dětí, s nímž jsem se před rokem rozvedla. Jenže Tomáš před pěti lety zemřel, byla jsem mu na pohřbu. Musí to být omyl! Nebo ne? Kdyby se to stalo jednou, ale dvakrát? Či snad nade mnou Tomáš drží dál ochrannou ruku?