Tak jsem to tam strčil pěkně k pravému kraji, obešel vůz otevírám hraběnce dveře, pomáhám, jí ven a ona jako by váhavě s nějakou obavou vystupuje, drží se mě pod paží a vede i mě přes vozovku do pomyslného pěšího pruhu směrem dolů na levou stranu. Ušli jsme ještě pár kroků. 

Tady to bylo?? Cítil jsem, že se celá chvěje vypadly jí cigarety, já je ochotně sbírám, zapaluji jednu a ona s nepřítomným zrakem sděluje: 

Dusot a ržání koní ve spěchu, povykování jezdců a řinčení jejich zbroje, jejich pach a volání: Veg veg? provázel to živoucí vidění, které odeznělo stejně tak náhle jako přišlo?

A pak už v klidu auta mě to vyprávěla celé? To jsem ještě jezdila a nebo řídil Franci. Jeli jsme tehdy pozdě v noci domů a těsně za Břežanama nám vypověděl vůz službu. Prostě to chcíplo a dost. Tak jsme šli pěšky. Tehdy mobily, to byl neskutečný sen, byla šedesátá léta a my jsme byli na premiéře Dalibora na hradě. No a pak jsme vezli domů Lottu a nakonec jsme zůstali na silnici sami. Franci se rozběhl dolů, že odněkud zavolá pomoc a já, sama jsem zažila ten podivný výlet do minulosti. 

Teď je květen 2009, stojím na tom samém místě. Žádní jezdci a ržání koní se nekoná, žádné řinčení ani jejich pach a volání. Vše je jak jsem uvyklý. Hraběnka odešla před lety za svými předky a mě jen vrtá hlavou ten průnik paralelních světů, její živé vidění a také fakt, že se prý mohlo stát to, že v tom čase mohla zůstat. Dobře, že se tak nestalo. Nevznikly by obrazy jejich předků, nenarodila by se ani ona sama, nepoznal bych tedy báječnou a přátelskou bytost a taky bych neměl co restaurovat. 

Pavel N., (restaurátor), Praha