Před pěti lety v létě mi můj přítel Michal nabídl: „Mohla bys bydlet u mě, měla bys to bliž do práce." Byla jsem ráda, protože se z odpolední směny vracím před půlnocí a k nám na sídliště to je dálka, kdežto Michal bydlí slabých dvacet minut pěšky od našeho podniku. Mé romantické duši se líbilo vracet se uličkami, kde je plno kouzelných zákoutí. Nebála jsem se, ani když po povodni v naší ulici nešel proud a já si hledala cestu baterkou.

Byl pátek a já zase šlapala do schodů. Michal bydlí ve třetím patře, v činžáku postaveném asi před sto lety. V práci jsem se zdržela, bylo asi půl jedné v noci.

V prvním patře jsem se zarazila. V tmavé chodbě, nad kuželem světla z baterky, se přede mnou vznášela bílá průhledná postava.

RYCHLE DOMŮ!

Vyjekla jsem, bleskově proběhla okolo ní a brala schody po třech. Bez dechu jsem lovila klíč v kabelce a ruka se mi klepala, když jsem se ho snažila zasunout do zámku. Pak jsem to vzdala a zmáčkla zvonek. Bála jsem se otočit, abych to zjevení znovu neuviděla. Co kdyby mě pronásledovalo?

„Co blázníš?! Vzbudíš celý dům," přivítal mě Michal rozmrzele. Já mu ale skočila kolem krku. „Vím, že mi to nebudeš věřit, ale viděla jsem ducha!" Michal ze mnou zavřel a úplně klidně se zeptal: „V prvním patře?“ Zalapala jsem po dechu: „Jo, jak to víš?" „No, totiž," začal omluvně, „já slyšel něco povídat, ale nevěřil jsem tomu. Víš, o tom duchovi mluvily ty dvě drbny z přízemí, myslel jsem, že prostě žvaní."

Druhý den, v sobotu, jsem se k duchovi zase vrátila. „Co myslíš, kdo to může být? Proč tu straší?“ A Michal mi odpověděl otázkou: „Všimla sis nějakého detailu? Jak ten duch vypadal?“

Sluníčko nám svítilo do pokoje, ale mně po zádech přeběhl mráz. „Taková průsvitná postava, vznášela se jako obláček..." Michal mě přerušil: „Ženská, nebo chlap?“ Pokrčila jsem rameny: „Myslíš, že jsem měla nervy na to, abych si ten přízrak důkladně prohlížela? Snad to mělo dlouhé vlasy a něco jako kutnu. Ale víc ze mě nedostaneš. A vůbec, od kdy se tu ten duch zjevuje? Odjakživa?“

HLEDÁ LEBKU?

Přítel zavrtěl hlavou. „Ne, poprvé jsem o něm slyšel asi před půl rokem, jak tu kopali přípojku na plyn..." Zarazil se a chvíli přemýšlel. „Teď mě něco napadlo! Víš, oni tu tehdy vykopali nějaké kosti, údajně lidské. Viděl jsem dokonce kluka, jak odnáší něco zabaleného, bylo to takové kulaté, to klidně mohla být lebka!"

Spolu s Michalem jsme si potom vytvořili teorii. Domu, kde bydlíme, se dřív říkalo Na Krchově, protože v sousedství kdysi stál kostel, a u něj morový hřbitov. Možná, že kopáči narušili hrob nějakého nebožtíka a sebrali jeho lebku. A on se teď zjevuje a chce ji zpátky.

Od té doby jsem už ducha neviděla, ale pochybuju, že bych měla dost odvahy si ho víc prohlížet. Přesto bych mu chtěla pomoct, aby došel klidu. Ví někdo, jak se to dělá? Pomohla by třeba mše sloužená za jeho duši?