Jsem Pražák, jak se říká Vltavou „kropený", narodila jsem se dokonce ve středu staré Prahy, na Havelském náměstí, tam, kde se dnes prodává zelenina. Pochopitelně, že jsem také křtěná v nejbližším kostele, což je v tomto případě „chrám" svatého Havla. Vždycky, když jsem měla nějaké starosti, nějaké trápení, zašla jsem si na toto místo pro útěchu. Dneska, i kdybych chtěla, asi bych si tam odskočit jen tak na krátké posezení a rozjímání nemohla, protože kostel je skoro pořád, z obav před zloději, nepřístupný.

Ale v minulosti tomu tak nebylo. Koncem pa¬desátých let, přesně v roce 1959 jsem se rozváděla a i když vše proběhlo celkem hladce a rychle, kamenem „úrazu" se stal můj syn. Bývalý manžel pochopil celkem brzy, kde je moje nejzranitelněji místo, a začal se o něj permanentně soudit. Když říkám permanentně, pak to myslím doslova. Prostě podal nebo si nechal sepsat návrh, aby dítě dosti do své péče, protože v opačném případě by prý mohl syn utrpět újmu na zdraví, mohl by zemřít nedostatkem mateřské péče a podobné hrůzy, přesně tak, jak to v takových záležitostech chodí, když někdo chce někomu ublížit. S odstupem času musím ale přiznat, že jeho nenávist měla i své hranice Opravdový „gauner" by určitě použil jako argument nějaké ideologické, politické zádrhele, které by jednou provždy rozhodly. To se naštěstí nestalo. S těmito soudními scénami to bylo jednoduché - když prohrál jeden soud, prostě si tři neděle počkal a opět podal další, obdobně zdůvodněný návrh.

l když vlastně šlo mezi námi spíše o jakousi psychologickou válku, byla jsem z toho vždy velmi vynervovaná. Byla jsem tedy častým hostem svého kostela u svatého Havla. Jednou jsem tam seděla někdy v září, modlila jsem se a zoufale jsem prosila Boha, aby konečně udělal těm stresujícím soudům konec. Ani nevím, jak se to stalo po čase jsem si všimla, že vedle mne v kostelní lavici sedí asi padesátiletá žena. Jako dnes si pamatuji, že měla modré šaty a krk jí zdobil zlatý křížek což se v té době nijak „veřejně" nenosilo.

Otočila se ke mně a povídá mi: „Neboj se, Panna Marie tě přikryje svým ochranným pláštěm, 22. prosince budete mít soud, vyhraješ ho, bude to ten poslední. Tvůj bývalý manžel se pak ožení a bude mít jiné starosti." Zadívala jsem se na ni, ale najednou se mi před očima proměnila v něco mlhavého a pomalu se rozplynula. Zůstala po ní jen vůně kadidla, ale tak vonného, že jsem se už nikdy s tak intenzivní, jemnou vůní nesetkala. Nejsem žádný fanatický věřící, ale tenkrát jsem s byla jistá tím, že je něco mezi nebem a zemí, co bychom měli brát vážně. Ale abych byla pragmatická. Soud o dítě se skutečně konal v nedaleké Celetné ulici 22. prosince, můj bývalý manžel se znovu oženil, jako já znovu vdala, a moje soudní dramata skutečně navždy skončila.