Když se otevřely hranice, vyrazil můj syn i s manželkou za nákupy přes železnou oponu. Na hotel nebylo, a tak se rozhodli přespat v autě. Našli si pěkné odpočívadlo u potoka na kraji lesa. Na jednom konci stál kříž s jakýmsi textem.

O půlnoci se snacha probudila. Ze spánku ji vyrušil podivný hluk. Nejdříve si myslela, že to tak silně zurčí potok, ale pak rozeznala smích. A zároveň zahlédla venku zamlženými okny automobilu čtyři rozmazané obličeje.

Najednou se auto začalo houpat, pěkně zepředu dozadu jako na houpačce. To už byl vzhůru i můj syn a i on byl náhle zaplaven pocitem hrůzy. Vyplašení nastartovali vůz a se sklopenými sedadly odjížděli pryč.

Teprve po několika kilometrech si syn uvědomil, že řídí bos. Boty zůstaly na zemi před autem, kde je nechal, když šli spát. Nezbylo než se vrátit.

Na odpočívadle nikdo nebyl, boty stály na místě. Sebrali je a odjeli o kus dál. Ráno svůj zážitek vyprávěli českému řidiči náklaďáku. Ten ono odpočívadlo hrůzy dobře znal. Před časem prý na něm zahynula rodina se dvěma dětmi.

Mému synovi a snaše zůstala nepříjemná vzpomínka a palčivá otázka, kým vlastně byli oni noční hosté, kteří se smíchem rozhoupali vůz.