Když se syn oženil, dostal velice špatný byt. 0+0, tedy dvě místnosti bez přímého osvětlení. Potom se synovi narodila dvojčata a začaly starosti, jak malý a zdravotně závadný byt vyměnit.

Celou kalvárii s běháním po úřadech, s žádostmi a s komisemi jsem velice těžce prožívala. Jednou jsem ale měla krásný sen. Potkala jsem svou již dávno zemřelou kamarádku. Stály jsme před hezkým domem v centru Prahy a ona mi řekla: „Budeš se divit, ale tady bydlí tvůj syn."

Ráno jsme spolu se synem, snachou, jejich dětmi a druhou babičkou odjížděli na chalupu. Když jsme míjeli dům, o němž se mi zdálo, tak jsem se ke svému snu přiznala. Všichni se smáli, jak by to bylo hezké, kdyby bydleli tak blízko mě. Přislíbený ale měli byt na sídlišti až na okraji města.

Jednání na úřadech se protahovala. Uplynulo asi půl roku, když jednou v podvečer přiběhl syn celý vzrušený a už ve dveřích volal: „Mami, ta tvoje mrtvá kamarádka nelhala, máme dekret!"

A představte si, byl to dekret na byt právě v tom domě, který jsem viděla ve snu. Jak se zdá, jsou věci mezi nebem a zemí někdy i docela příjemné.