U rodičů mého muže vypadávala garnýž držící záclonu v ložnici, kdykoli někdo z příbuzenstva zemřel. Jednou vypadla, když skonal soused, a dědečkovi se zdálo nespravedlivé, že se vylekali zbytečně.
Vzal tedy nejdelší skobu, jakou zeď snesla, přiměřený špalík a začistil ho cementem místo sádrou. „Tak, teď si rozmyslíš vyletět," pobrukoval si spokojeně.

Nedlouho potom jsem se vracela s kočárkem z parku a viděla babičku, jak mi běží naproti. Vyplašeně si nás prohlédla, jako když nás počítá, a spokojeně se usmála. „To jsem si oddechla. U nás vypadla garnyž i s tím zacementovaným špalkem, co tam zabudoval děda, a já se bála, že se vám venku něco stalo."

Uklidněná se vracela domů. Tam ji čekal telegram, že zemřela teta z Moravy.