"Před dvanácti lety jsme se s manželem rozhodli strávit dovolenou opět na stejném místě, jako předchozího roku, a to v příjemném a klidném kempu, který se rozkládal pod lesnatou pahorkatinou v blízkosti rybníka. 

Potíž byla jen v tom, že manžel z právních důvodů nemohl nastoupit dovolenou s námi společně, ale až o několik dnů později. 

V pondělí, v den nástupu pobytu, nás, to jest mne se dvěma malými kluky a středně velkým psem, odvezl do kempu a ještě téhož dne se vrátil do práce. 

Tentokrát jsme byli ubytováni v chatce na okraji kempu, přímo pod lesem, což se mi zamlouvalo, neboť jsem předpokládala, že zde bude ještě větší klid. V tom jsem se ale přepočítala, alespoň pokud šlo o první noc.

Už první seznámení našeho Bobíka (chundelatého psa neurčité rasy) s chatkou bylo podivné. Měli jsme k dispozici dva pokoje, jeden větší, druhý menší, malou kuchyňku s příslušenstvím a verandu. Bobík velice opatrně očichával velký pokoj a vůbec se neodvážil vstoupit do kuchyňky. Večer jsem oba chlapce uložila ke spánku do malého pokoje, Bobík před jejich postelemi zaujal místo hlídače, a sama jsem si ustlala v pokoji velkém.

Po setmění mne náhle přepadl podivný pocit strachu. Snažila jsem se zklidnit, ale přesto, nebo právě proto, jsem začala vnímat blížící se nebezpečí. Dokázala jsem rozeznat, že pouze já jsem doslova ohrožována na životě a že to zlé přichází ze strany od lesa. Připadalo mi to jako bych byla odsouzena k smrti a výkon popravy se neustále oddaloval. Téměř hmatatelně jsem cítila to zlo, které mne hodlalo zlikvidovat. Ve chvíli, kdy už to bylo k nevydržení, jsem uslyšela jakýsi vnitřní hlas, který mi radil, abych se modlila, neboť jen tak mohu být chráněna. 

Vstala jsem, rozsvítila malou lampičku a do své postele přenesla spícího mladšího chlapce, to proto, abych nad ním bděla a neusnula. 
Pak jsem se začala modlit. Byly to prosby o ochranu, prosby k Bohu, ke všem mým blízkým zemřelým, i ke všem svatým, na které jsem si dokázala vzpomenout. 

Jakmile mi klesala víčka a já v modlitbách ustávala, znovu pocit zla, nebezpečí a strachu začal sílit.
Tak se mi podařilo v modlitbách probdít celou noc, a když - už začala tmavá modř na obloze slábnout, cítila jsem se zachráněna. Věděla jsem, že jsem ono zlo překonala a skutečně, jakmile se začalo rozednívat, nepříjemný stísněný pocit kolem mne slábnul. S prvními slunečními paprsky se do pokoje dostal i svěží vzduch, opět jsem se mohla volně nadechnout. Všechno těžké a stísňující bylo pryč. Pak jsem teprve na dvě hodiny usnula a probudila se již v dobré pohodě, i když s poněkud rozlámaným tělem.

V malém pokoji, kde spal starší chlapec, byl pod postelemi zalezlý Bobík a nebyl ochoten jen tak vylézt. Až téměř před polednem se pomalu odplížil z chatky ven. Jeho chování se po celou dobu našeho pobytu nezměnilo, do kuchyňky nevešel za žádnou cenu, přestože jsme ho tam lákali na různé laskominy, a ve velkém pokoji byl také celý nesvůj. Mé pocity z první noci se už vícekrát neopakovaly. Kdyby nebylo podivného chování psa, možná bych sama sebe obviňovala z nějakého narušení psychiky.

Vše jsem pak vyprávěla manželovi, jakmile byl opět s námi, a protože i on viděl zvláštní chování našeho, jinak odvážného chlupáče, věřil, že mé pocity byly skutečné. Když jednou večer besedoval v místní hospůdce, vyptával se starších vesničanů, zda se v místech nynějšího kempu kdysi dávno neodehrálo něco neobvyklého. Jeden ze starších důchodců si pak vzpomněl, že ke konci druhé světové války tam partyzáni postříleli a možná i mučili) dva Němce a také tam, někde na pokraji lesa, je zakopali. 

Po válce si už na Němce nikdo nevzpomněl, takže je pravděpodobné, že jejich těla jsou tam stále. Pak jsem teprve pochopila tu hrůzu, kterou jsem první noc zažívala, ale také jsem poznala sílu modliteb, s jejichž pomocí jsem dokázala překonat napadení tou energií, která patrně i po tolika letech od tragédie stále existovala. 

Jana K., Praha