Bydlela jsem s rodiči a sourozenci v kamenném domku u vody. Tehdy mně bylo asi 27 let, kdy se mi přihodila zvláštní věc. Sedím si tak mezi dveřmi na půdě, nohy na žebříku, koukám na hájovnu, vodu a domky, co vedly pod námi. Najednou mně něco řeklo, že musím zemřít. Vzala jsem to jako fakt. Lehla jsem si na gauč u sešikmené stěny a asi jsem usnula, neboť jsem se ocitla na nemocničním vozíku uprostřed nějakého tunelu. Na konci chodby postával muž středního věku v bílém oblečení a čekal. U mě stáli dva muži, jeden starší, druhý mladý. Řekli mi, abych šla ven a dali mně kartičku.

Venku byla krajina skoro pustá, stromů bylo málo, cestičky ušlapané, lidé zachmuření, někteří měli kapucu na hlavě, mnozí plakali. Zdálo se mi, že některé z nich poznávám. Cesta přede mnou vedla k jedinému, asi patrovému domku, kam jsem tedy došla. Uvnitř seděla osoba (asi žena), které jsem podala růžový lístek a ona začala hledat v kartotéce a pak něco na ten lístek napsala. Já to nečetla. Vydala jsem se cestou zpět nahoru a dolů, zdála se mi delší než předtím. Najednou jsem se zase ocitla na vozíku a ten jeden z mužů mě bodl nějakou jehlou do břicha, viděla jsem zčernalé vnitřnosti a vykřikla: Au, to bolí! Pak mi řekli, že se musím vrátit domů. Nechtělo se mi, moje hlava byla bez starostí, tělo jsem necítila a byl tam zvláštní klid. Říkala jsem jim, že nechci nazpátek, ale oni trvali na svém. Začala jsem jim tedy nadávat, ale oni nehnuli ani brvou, a ty jejich obličeje, jako u svatých - narůžovělé, osvícené, s modrýma očima! Řekla jsem jim, že si je budu pamatovat.

Probudila jsem se zase na půdě, bylo světlo jako předtím. Nikomu jsem o svém snu neřekla, až později přítelkyni. Od té doby se smrti nebojím. Možná jsem v těch 27 letech opravdu viděla očistec. Dnes už jsem v důchodu.

Marie U., Praha