Bitva, která se 8. listopadu 1620 odehrála na pláni za letohrádkem Hvězda v
Praze-Liboci, patří k nejkratším, ale i nejosudnějším v celých našich dějinách. Ne proto, že se tu tehdy rozprchlo stavovské vojsko a padlo oněch pololegendárních tři sta Moravanů, ale pro zdrcující hospodářské, politické i kulturní důsledky, které po ní následovaly.
Příkrasa barokní nádhery udržuje v chrámových příšeřích památky s pověstí "zázračné" sošky či obrázku na oltáři. Člověk se dozví někdy prapodivné věci a může uvěřit, že tu či onu událost v dějinách má na svědomí zázrak toho nebo onoho svatého či papežské požehnání.
Na Bílé hoře stojí barokní památník na nádvoří s chrámkem, v jehož štítě se skví štukový obraz: Mnich na koni s křížem v ruce povzbuzuje císařské vojsko, nad nímž se vznáší obrázek narození Páně, kolem latinský nápis modlitby
"Ukaž, že jsi matkou!" (tj. zažeň ty kacířské Čechy!); a aby nebylo pochyby o zásnubách šavle a kropenky, tak ještě nezbytný citát z evangelia:
"Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu!"
To všechno dohromady představuje ve zkratce oslavu Panny Marie Vítězné, vlastní vítězky bělohorské.
Kdo může podat nepředpojaté svědectví o této bitvě? Stačí si nalistovat str. 294 v druhém díle
"Poselkyně starých příběhů českých", který sestavil na začátku 18. století mnich
Jan F. Beckovský, abychom se dočetli, jak r. 1620 našel představený řádu bosých karmelitánů Páter Dominik á Jesu Maria (kterého poslal s dvěma jinými polními kuráty Ferdinandu II. na pomoc proti kacířům papež Pavel V.) v strakonickém zámku zajímavý obraz. Představoval narození Páně, ale všechny postavy na něm - kromě Ježíše - měly oči vypíchnuty, tedy i
P. Maria! P. Dominik hned věděl, že to "některý nekatolický voják ze zlomyslnosti a potupy byl učinil".
Vzal si ho pěkně s sebou, "chovaje jej v uctivosti", a čekal na první bitvu, aby jej použil jako amuletu.
A tak nám popisuje bělohorskou bitvu jiný z kacířství nepodezřelý autor, římskokatolický páter F. Elcert:
"Vítězství klonilo se tedy zprvu ku straně vojska protestantského. V rozhodné chvíli té objevil se před vojskem bavorským Páter Dominik. Seděl na koni, maje v pravici kříž a na prsou zavěšený obrázek strakonický. Mocným hlasem vzýval Krista Pána a Pannu Marii a ohnivými slovy povzbuzoval vojsko k udatnosti, vyzývaje je, aby pomstilo potupení Rodičky Boží na obraze. Slova ta dodala vojsku zmužilosti. Vojáci hnali na vojsko české útokem a sotva hodina minula, byla bělohorská bitva úplnou porážkou českého vojska dobojována."
Panence Marii tedy podle toho vůbec nevadilo, že její duchovní synové podnikli bitvu v neděli, kdy se má podle katolického učení odpočívat i od prací méně vysilujících, a za nedokázaný prohřešek neznámého viníka poslala sta vojáků rovnou do pekla, kam se podle
tehdy zrovna čerstvých nálezů tridentského koncilu určitě dostali, protože zahynuli v boji proti obhájcům zájmů samospasitelné církve. Však se také církevní kruhy tohohle vítězství nějak naoslavovaly. Ve Vídni vedl děkovné procesí za účasti císaře osobně kardinál
Dietrichstein, slavnostní "Tě Boha chválíme", bylo nařízeno pět po celém římskokatolickém světě a Svatého otce v Římě rozrušila zpráva o výsledku bělohorské bitvy natolik, až ho z toho ranila mrtvice a radostí umřel.
První starostí bylo teď dobít poražené.
"Roztlučeš je prutem železným a jako nádobu hrnčířskou roztříštíš je," kázal před císařem ve Vídni kapucínský páter Sabinus,
"stavové buďtež tak zkroceni, aby již nikdy hlav svých pozdvihnouti nemohli, a lid buď roztřískán naprosto!"
Hned potom přišly na řadu odměny pro zasloužilé. Mezi první, kteří si zajistili hmotné uznání, patřil pochopitelně právě šťastný nálezce strakonického obrazu
Páter Dominik a Jesu Maria, generál řádu kapucínů, kdysi nenápadný Španěl
Ruzzola. U císaře ve Vídni dosáhl slibu, že jeho řádu založí dva kláštery: jeden ve Vídni a druhý v Praze. S vítězným obrazem, nazývaným teď
"S. Maria de Victoria" (Panna Maria Vítězná)
pospíchal pak do Říma, kde ho slavnostně přijal nový papež
Řehoř XV. Obraz, teď už "zázračný", byl z papežova rozhodnutí přenesen ve zvláštním procesí do římského kapucínského kostela na
Koňském vrchu, kde sice po dvou stoletích shořel, ale tamní chrám se jmenuje stále
Panny Marie Vítězné a římská církev tu každoročně oslavuje po čtyři plné dny od 5. do 8. listopadu s velkou pompou své vítězství nad českým národem.
Náhradou za zázračný obraz se hned
Čechům dostalo věrné kopie, kterou zhotovil papežský malíř
Roberto de Longin a již dal papež dotýkat s originálem, tj. přenést na něj magickou moc originálu, aniž by jí původnímu obrazu ubylo. Tuto dotýkanou kopii můžete vidět na hlavním oltáři pražského kostela
P. Marie Vítězné v malostranské Karmelitské
ulici, který dal císař bosým karmelitánům přestavět z evangelického kostela
Nejsvětější trojice pod petřínskou strání. Mezi první dobrodince kostela a kláštera se tehdy přihlásil císařský generál, známý surovec
don Martin de Huerta, který věnoval mnichům výstavný dům (jejž si předtím přisvojil), aby za jeho duši sloužili každoročně sto mší. Pěkná řádka, ale pan generál asi cítil, že jich bude mít v očistci nutně zapotřebí.
Ferdinand II. chtěl klášter bohatě obdařit statky, ale mniši to prý odmítli. Chtěli působit na lid chudobou a doufali, že jim sláva obrazu pomůže k bohatým almužnám alespoň u těch, jimž pomohli k vítězství. Ze začátku to vycházelo, ale léta míjela. Ferdinand II. tísněn novými válkami, v nichž mu už obraz nepomáhal, na
P. Marii Vítěznou zapomínal a obracel peníze raději na děla než na mnichy. Pražský lid karmelitány sabotoval vůbec. Nakonec - podle klášterní kroniky - ani suchého chleba neměli.
|
