Únosy do UFO v České republice - publikované případy

Pokusy mimozemšťanů

Exkluzivní rozhovor oběti fenoménu „únos do UFO“ pro časopis Fantastická fakta

Paní Magdaléna Szabová je ten typ, za kterým se každý chlap ohlédne. „Ale že by zrovna mimozemšťané?“ ušklíbnete se možná. Jenže paní Szabová má ze svého nevšedního zážitku velice rozporuplné pocity. Ostatně posuďte sami…

„Nejdřív jsem se vůbec nechtěla nikomu svěřit, protože jsem se bála, že se strašně zesměšním, bála jsem se například i toho, že se mi bude smát tatínek a všichni mě budou považovat za blázna. A že bych se znemožnila i v zaměstnání, zvlášť, když prožitků podobného druhu mám za sebou již několik. Když jste zaměstnaní v diplomatických službách nebo v bance, zjistíte, že tam nejsou příliš oblíbeni lidé, kteří svým chováním a svým soukromím vybočují z nemnoha možných předepsaných způsobů prezentace.“

Paní Magdalena Szabová je Maďarka rozená na Slovensku, takže už od narození má proti mnoha lidem výhodu, že umí o dva jazyky víc, což mi přijde nefér. Vyrůstala a byla vychovávaná babičkou a dědečkem na vesnici v okresu Levice, měla nádherné dětství a nikdy v mládí neměla opakující se děsivé sny neměla ani žádné traumatizující zážitky sci-fi příběhy i problematika mimozemských civilizací a paranormálních jevů jí byla vždy lhostejná. Míjela ji jako chodce na Václavském náměstí zaoceánské lodě...

Takže můžeme začít s tím, čím jste se vlastně proslavila...

"No takové proslavení - děkuju pěkně. Pevně věřím, že mě už nic takového dalšího nepotká."

Váš styk s mimozemšťany měl jistou posloupnost, skoro to vypadá, že si vás nejdřív otestovali a teprve pak jednali...

"Ano, v prvních dvou případech se to přihodilo tady v bytě. Byla jsem sama doma - musím ještě podotknout, že nesnáším velká světla, takže mám všude po domě jenom malé lampičky... No a už se nějak stmívalo, odpočívala jsem a najednou jsem měla pocit, že se na mě někdo dívá. Říkala jsem si, kruci to není možné, to je nějaké divné. Říkala jsem si radši neotevřu oči. Pak mi to nedalo a rozhodla jsem se, že je otevřu, až uvidím co uvidím, i když ten pocit nebyl moc příjemný. Víte, když jste doma sami... Nevím, jak to cítí chlap, který je fyzicky silnější a některý možná i psychicky... Jenže když jste žena a čtete denně o různých vloupačkách, přepadeních a znásilněních, tak si říkáte, no musím ty oči otevřít, protože by se mohlo stát ještě něco mnohem horšího. Tak jsem otevřela oči a ta postava, nebo jak to nazvat, seděla tady v tom křesle, co teď já, a koukala na mě."

 Můžete ji nějak popsat?

"Nemůžu říct, že to byla zpočátku nějaká konkrétní postava. Spíš nějaká rosolovitá hmota, která hledala teprve nějaký tvar. Zdála se mi nejdřív průhledná. Teprve potom, když se mě vyptával televizní štáb, jestli to bylo hmotné, průsvitné, jestli jsem skrz to viděla, jsem si uvědomila, že ne, že jsem skrz "ně" neviděla, jenom se mi zdáli průsvitní, možná to bylo tím, že vydávali nějaké světlo. V žádném případě to nebyla žádná sugesce, viděla jsem "to" úplně přesně a z blízkosti metru..." 

Takže jste na sebe zírali navzájem. Viděla jste jeho oči?

"Ne, já jsem neviděla jeho oči, to je právě zajímavé. Cítila jsem, jak na mě tak sebejistě kouká, trochu ironicky, ale přitom v klidu a spokojeně. Jako by pozoroval nějakou rybu v akváriu.“

 Zloba v tom nebyla?

 „Absolutně ne, spíš opravdu ta zvědavost.“

 A připadalo vám, že to byl mužský element?

 „Ano, já jsem to nějak cítila, že je to mužský. Nijak se to sice neprojevovalo nějakými tvary nebo gesty, ale cítila jsem, že je to muž.“

Když jste tedy cítila, že jde o muže, cítila jste také z jeho strany něco podobného mužskému zájmu o ženu?

 „Opravdu mě pouze pozoroval, nic jiného, jako když sedíte u vody a najednou vás něco upoutá na hladině. On prostě jenom zíral a pro mě to byl strašný šok, chápete?“

Jak dlouho tady seděl?

„Nevím, nedokážu to odhadnout, jako bych ztratila pojem o čase, ale zdálo se mi, že moc dlouho ne. Tak dvě minuty, ale pak z ničeho nic zmizel. No a pak se objevili znovu a to už byli dva. Zase nic neříkali a jenom mě pozorovali. Víte, to je opravdu divný pocit, protože nevíte, co máte dělat a co udělají oni.“

 Nenapadlo vás promluvit, na něco se jich zeptat?

 „To mě opravdu ani nenapadlo. Cítila jsem se jak pod mikroskopem a měla jsem strach, ale ne takový ten strach, že se mi stane něco hrozného, prostě strach z neznámého...“

 Jakým způsobem odešli?

„Já jsem najednou vyskočila a říkala jsem si, tak buď mi něco udělají nebo... A rozsvítila jsem všechna světla v bytě - a oni zmizeli. Prostě byli pryč a už se nevrátili. I když pořád jsem se bála, že se znovu objeví, ale nevrátili se...“ 

Takže k dalšímu vývoji událostí nedošlo tady u vás v bytě?

"Ne, to se stalo u mých příbuzných na Slovensku ve Štúrově, 5. září 1995. Já dodneška nevím, jestli mě vlastně... Říkám jen to, co si pamatuji. Stalo se to tak, že nás s přítelem uložili unavené po cestě do obývacího pokoje, no a my, přestože jsme byli hrozně unavení, jsme si povídali asi do půlnoci. Pak mě přemohla únava a usnula jsem. Najednou jsem měla pocit, že mě zase pozorují ti tvorové a že mě něco nadzvedává. Otevřela jsem oči a viděla jsem modré světlo, které mě zalilo a snažilo se mě nadzvednout. Nevzbuzovalo to ve mně děs, spíš jsem cítila takový klid a tu hroznou sílu a energii, kterou světlo vyzařovalo."

 To světlo, ten světelný kužel, připomínal třeba "bodák" v divadle?

"V divadle je to hrozně slabé, to je jako nic, tohle je strašně nepříjemná modrá, hrozně intenzivní, jako slunce, ale modrá... Pokud se vás dotkla, pak uklidňovala. Ale od té doby mám z modré hrozný strach. Abych to nějak ozřejmila – když jsme se vraceli za dva dny zpátky, jeli jsme po dálnici. Jak jsou tam ty osvětlené bilboardy, taková ta modrá, začala jsem se celá chvět. Přítel se na mě podíval a řekl: "Ty jsi skutečně musela něco prožít... "

 On ležel v době únosu vedle vás?

"On ležel a spal. A já jsem prostě, když mě to začalo nadzvedávat, křičela, tedy nevydala jsem ze sebe ani slůvko, jenom jsem to cítila, že se bráním, že nechci, ale on mě nemohl slyšet, nikdo mě nemohl slyšet. To bylo jenom takové to vnitřní bránění, vnitřní křik o pomoc. Pak světlo zmizelo a položilo mě to zpátky do postele... Můj přítel se probudil a říká: "Co je?" "já mám strach," povídám, "něco se mě pokouší unést, fakt mám takový pocit. " On se jen usmál: "Prosím tě, kdo by tě krad." No a já jsem mu nechtěla říct, co jsem viděla, protože jsem nechtěla, aby se mi smál. Sotva jsem začala klimbat, přišlo zase to nadzvedání ve vodorovné poloze a modré světlo, a ta síla mě táhla dovnitř nahoru a zase jsem si začala říkat tím vnitřním hlasem, že nechci, nechci, nechci! Zase to zmizelo. Rychle. A přítel se zase probudil a říká: "Co je ti, jak to vypadáš?" A já povídám: "Prosím tě, já mám opravdu strach, že mě někdo chce unést!" "Co? Tobě se něco zdálo." "Nezdálo, vždyť jsem to cítila, nemohlo se mi to zdát!" A přítel se zeptal, co to bylo. Tak jsem mu řekla: "Takové modré světlo." Začal mě uklidňovat, poplácával mě a myslel si své. Pak se to opakovalo ještě jednou... Napočtvrté, než jsem stačila usnout, se to stalo hrozně rychle. Než jsem si stačila vnitřně říct, ne, nechci, tak se to světlo kolem mě uzavřelo... Prostě mě to vtáhlo, protože jsem ztratila vůli bránit se, jak to bylo rychlé a já byla unavená... No a pak jsem se probudila v posteli druhý den v deset hodin vedle svého druha."

Pamatovala jste si druhý den něco, jaké jste měla pocity?

"Báječné. Byla jsem odpočatá a bylo mi krásně, do růžova vyspinkaná. No a jak jsme seděli u snídaně, tak jsem se rozhodla, protože mi to tak nějak nedalo, říci o tom, co se mi stalo. Říkala jsem si, třeba se mi budou smát, ale muselo to jít ven. A skutečně jsem se nemýlila, bratranec a můj přítel se mi skutečně smáli, a tím mě, především ten můj, hrozně zklamal."

To je hrozná věc, když se vám smějí a vy víte, že jste to prožil, ale nemáte důkaz...

 "Cítíte se hrozně beznadějně. Chlapi mi prostě nevěřili a dělali si ze mne šprťouchlata, jen švagrová Aniko se nesmála... V jejich dvanáctipatrovém paneláku, kousíček od Dunaje, bydlí totiž jeden mladík, kterému se lidé smějí, protože on tvrdí, že ho uneslo UFO - a samozřejmě mu to nikdo nevěří. Ale teď, když jsem o tom začala mluvit já, švagrová prohlásila, že tomu věří, protože příběh toho chlapce a moje zážitky jsou si v něčem podobné. Tomu chlapci je sedmadvacet let a díky svému zážitku je za místního šaška a terčem pro kdejakého vtipálka.

No a jednou se vracel můj partner v zimě ze služební cesty. V lese u Brandýsa nad Labem musel zastavit. Přestalo mu z ničeho nic najednou fungovat auto, prostě mu vysadil motor, což ho nesmírně překvapilo.  Zkusil nastartovat, zkusil benzin a hledal baterku. A jak hledal tu baterku, nějaká postava mu přeskočila  jen tak ledabyle přes kapotu. Zíral a hrozně ho to vylekalo.

Říkal: "Přece víš, že jsem se nikdy ničeho nebál, jsem chlap, v životě jsem na nic takového nevěřil, až teprve teď si umím představit, co jsi vlastně prožila.“ No a já jsem mu to svým způsobem vlastně hrozně přála..."

Myslíte, že to mělo nějakou souvislost s tím, co se vám přihodilo?

"Nevím, možná, že to tak osud chtěl... Víte, to je opravdu děs, když vám lidé nevěří a dělají si z vás blázny. Třeba když jsem se objevila v televizi, tak mi sousedé říkali takovým tím tónem: "A to jsme nevěděli, že máme v domě takovou hvězdu!"

No a pak došlo k té nejzajímavější věci: Přišla jste do jiného stavu, podle vašeho mínění to bylo právě s těmi "návštěvníky“.

"No ano. Vzhledem k tomu, že mám velmi bolestivou menstruaci, tak se mi ji můj lékař - známe se opravdu už velmi dlouho a jsme opravdu dobří známí - snažil zmírnit, vysadit hormonálním přípravkem Danoval, který jsem měla brát půl roku. Asi po dvou měsících jsem k němu šla a říkala jsem mu: "Prosím tě, já mám pocit, že jsem těhotná."

Měla jste takové ty těhotenské pocity?

"Ano, prsa mě bolela, nalévala se mi, nevolnost v metru a dopravních prostředcích, lékař mi tvrdil: "To se ti jenom zdá, to jsou třeba jen vedlejší příznaky toho léku, to může být. No a já jsem mu říkala: "Nezlob se na mě, ale přece jako žena, která už rodila, vím, jaké jsou ty těhotenské příznaky a podobně.“ A on: "Ne, to se ti jen zdá." Nakonec mě ale vyšetřil, vzal na ultrazvuk - a nic. Jenže ten pocit, že jsem v jiném stavu, se stupňoval. Pořád jsem chodila k doktorovi na vyšetření a tvrdila jsem mu zoufale, že jsem určitě v jiném stavu, ale ultrazvuk pokaždé prokázal, že nejsem. Ten lékař i když si nejspíš myslel, že jsem hysterka, mě pokaždé vyšetřil a vzal na ultrazvuk, říkal pro klid duše. Až se to najednou provalilo.

Jednou přes víkend se mi udělalo z ničeho nic špatně. Protože nemám ráda nemocnice, asi jako každý, tak jdu k lékaři, až když opravdu musím. Tak se mě pokoušeli nejdřív léčit moji známí, na které jsem se obrátila. Nepomohlo to. Bylo mi špatně, zvracela jsem, nemohla jsem nic jíst ani pít a bolelo mě v oblasti žaludku. V pondělí ráno (18. listopadu 1995 pozn. red.) jsem to už nemohla vydržet, a tak jsem volala obvodnímu lékaři, jestli by nemohl přijet, že je mi strašně zle, popsala jsem mu, co mi je, a on řekl: "Tak to je asi žlučník, paní Szabová." Pomyslela jsem si, no dobře, v životě jsem „žlučník“ neměla, ale on to musí vědět, a čekala jsem, až přijede. To byly hrozné hodiny.

V půl desáté přišel domů můj přítel. Když viděl, jak mi je mizerně a mizerně je slabé slovo - povídá: „Ještě tady nebyl doktor?" "Ne, přijede až ve dvanáct, až bude mít prázdnou čekárnu, slíbil mi to, ale já nevím, jestli to do dvanácti vydržím." "Nezavoláme tedy tomu tvému známému?" "Prosím tě, gynekologovi volat ohledně žlučníku?" „Jak víš, že to je žlučník?" "Říkal to obvoďák." "A co když to není žlučník, co když se plete, když tě neviděl?" Tak jsem řekla: "Dobře, tak to zkusím," a zavolala jsem. Lékař mi nařídil, abych k němu okamžitě přišla. Tak jsme nasedli do auta. Ty minuty byly strašně dlouhé, než jsme dojeli do té nemocnice, mně bylo opravdu strašně mizerně. Lékař mě vyšetřil, vzal na ultrazvuk - no a vyloučil těhotenství. Zavolal kolegu, ten mě taky vyšetřil a vzal na ultrazvuk a také mi řekl, že to nic není. Shodli se ale na hospitalizaci, odvezli mě na pokoj, tam do mě hned napíchli kapačku, udělali veškeré odběry - hned na té posteli. Asi za půl hodiny můj známý lékař přišel a říká: "Tak jsi měla pravdu, jsi opravdu těhotná..."

Jak na to přišel?

"Když jsem se ho přímo zeptala, řekl, že krevními testy. "No ale já to chci pryč," říkám, protože jsem měla strach a chtěla jsem vypudit z těla to, co jsem nechtěla za žádnou cenu. No a on prohlásil, že druhý den provede laparoskopii, aby zjistil, kde leží ten plod."

Takže mimoděložní těhotenství?

"Ne, mimoděložní těhotenství to nemohlo být, protože mě nic nebolelo - tedy bylo mi špatně, ale břicho mě nebolelo. Naopak bylo měkké, všechno v pořádku.

Druhý den, když se na sále anesteziolog zeptal: "Tak můžu ji uspat?“ řekl můj známý: „Ještě ne, ještě se na to musím jednou podívat ultrazvukem." No a když se podíval, tak v ten moment najednou strašně zakřičel. Doslova řekl: "Do prdele, kde se to tady vzalo, vždyť je to dvacetkrát větší?" A pak zakřičel "Kiretu!" Ještě vím, že zavolal kolegu a znovu chtěl kiretu a v tom jeho hlase byl vztek a překvapení, no a ještě si něco povídali, ale to už jsem nemohla sledovat, protože jsem ztratila vědomí... Potom, dva dny nato, mě bolelo znovu břicho. Udělali mi tedy ještě laparoskopii, ale už tam nic nebylo..."

Takže ten plod vyrostl najednou, z ničeho nic?

"Když jsem se toho lékaře potom ptala, tak mi jenom řekl: "No z medicínského hlediska nevíme, co s tebou bylo a co to bylo. Zvlášť, když se tam ten plod objevil naráz v takové velikostí a předtím jsi byla bezpočtukrát na ultrazvuku a nic. A najednou tam prostě byl."

Štáb televize Prima s redaktorem Horákem chtěl s vaším gynekologem mluvit, ale on odmítl o tom zákroku mluvit s tím, že kdyby měl říct pravdu, tak by se jako lékař absolutně znemožnil...

"Ano, já jsem mu volala, jestli je ochotný s televizí mluvit, a on mi řekl: "Prosím tě, co jim mám říct? To mám někde na obrazovce vysvětlovat, že máš dítě s mimozemšťanem? Jak na mě bude koukat lékařská komora a kolegové? Já ti třeba věřím, ale co ostatní?"

Nemáte strach, že se něco podobného může opakovat?

„Ano, mám hrozný strach. Těsně předtím, než přišel ten štáb televize, jsem ležela a dívala se na televizi. Byla tma, ale obrazovka svítila. A najednou se ke mně něco průsvitného přiblížilo, takové jako "pfuit!“; a chtělo mě to odnést a já jsem najednou zakřičela, tentokrát nahlas: "Ne! Ne! Nechci!" No a můj přítel přiběhl z kuchyně a ptal se: "Co je ti?" „Já jsem se lekla, něco jako by mě chtělo unést." „Já nechám otevřené dveře," povídal, protože v té době mi už - po svém zážitku s autem - věřil. Jenže za pár minut zase "pšuí", takovou rychlostí se to přiřítilo. Takový obláček nebo něco... A zase jsem křičela... Potom jsem se tam už bála zůstat sama, tak jsem se přestěhovala za svým přítelem...“

Nemyslíte si, že pokud jste byla v jiném stavu s mimozemšťanem, mohlo by se ho to vaše umělé přerušení těhotenství dotknout? Ať už citově, nebo třeba proto, že jste jim zhatila pokus?

„Ano, takový strach ve mně je, že jsem jim ublížila a že se mi pomstí. Proto se bojím, opravdu se od té doby bojím...“

No a jsme u toho. Podobný zážitek lze brát jako něco děsivého, ale také tak, že je to pro mě test, že jsem prostě vybraný z mnohá milionů lidí zrovna já. Vás přece nevybrali namátkou, nevytáhli vás jako dopis z ošatky na Nově, abyste dostala psa Nováka. Oni si vás vybrali, zřejmě dobře věděli proč. Sledovali vás a pak si vás našli ve Štúrově, kde vás unesli. Nezdá se mi, že by vám chtěli ublížit, to by podle mne už dávno udělali, kdyby chtěli.

“Stala se mi taková zvláštní věc. Když mi volali z televize, že jedou natáčet. Když skončili, v telefonním sluchátku jsem slyšela hudbu. Hrozně zvláštní hudbu, která ve mně vzbuzovala příjemné pocity a měla jsem ji spojenou s těmi mimozemšťany. Nejdřív jsem si myslela, že v televizi zapomněli zavěsit sluchátko, nebo že to je Telecom, ale nebylo to tak, prostě kdykoliv jsem zvedla sluchátko, byla tam ta nádherná - já tomu říkám vesmírná - hudba. Pak, když štáb přijel, ptala jsem se pana redaktora Horáka, jestli volali z auta, ale on řekl, že ne, že volali z pracoviště a žádnou hudbu tam puštěnou neměli. V té hudbě převládaly zvonky, jako by mě někam lákaly. A já byla po jejím poslechu připravená odejít někam nahoru. Ne, neměla jsem strach, já byla díky té hudbě připravená...“

Takže vy nevylučujete, že byste se s nimi mohla ještě setkat, že by vás mohli znovu kontaktovat?

„Bohužel, nevylučuji, spíš cítím, že ano, ale mám strach, že mi tentokrát spíš ublíží. Víte nevím jestli bylo dobře, že jsem šla k doktorovi a že jsem o nich promluvila nahlas. Jenže já jim nechtěla ublížit nějak osobně, když jsem o nich začala mluvit, ale ono to muselo ven...“

S takovými věcmi se asi člověk potřebuje svěřit...

„Určitě, po určité době to už nemůžete vydržet s tou pravdou jen sám se sebou, to byste se zbláznil. Ale když se mi teď ozvali z Novy, že by se mnou něco natočili, odmítla jsem... Já jsem si totiž nedokázala vůbec představit, jakou odezvu to mezi lidmi vyvolá, především v okruhu mých známých. To byl strašně nepříjemný pocit. Ale pak jsem si řekla, musím být silnější, musím vyzrát nad tou slabostí, protože já jsem se ty první dny strašně styděla. Rozumíte? Někteří lidé byli dost neomalení. Vrhli se na mě...

Já totiž nejdřív hledala kontakt s nějakými ufology, nebo s někým, kdo se tím zabývá, nebo měl podobný zážitek. Nejdřív jsem volala Internet, ale když jsem vycítila reakci těch lidí - ostatně také nakonec nenašli nikoho, kdo by se mým problémem zabýval - a cítila jsem, že mě mají za blázna a že je vlastně vůbec nezajímá, co jim povídám, volala jsem na evropskou databanku, ale tam se chovali stejně. No a dostaly se mi do ruky nějaká čísla Expresu, který o tom psal nějaký seriál, a tak jsem si řekla, obrátím se na novináře. Kontaktovala jsem svého bývalého kolegu Vaška Hampejze z Blesku a on mi okamžitě slíbil, že mi pomůže. Dlouho se nic nedělo a zdálo se mi, že k tomu má také takový laxní přístup a spíš se mým zážitkům usmívá, než aby jim bezvýhradně věřil. On ale tvrdil, že na tom pracuje, a nakonec přivedl televizi Primu. Dodneška vlastně nevím, jestli mi to pomohlo, spíš naopak. To, co jsem od vystoupení v televizi očekávala, se totiž nestalo. Žádní odborníci nebo lidé s podobnými zážitky se na mne neobrátili, místo toho se objevilo spousty opruzů, posměváčků a stala jsem se terčem vtipálků. A to nemluvím o těch, co usoudili, že když mohli nějací Marťani, tak proč by nemohli oni... Lidi se na vás koukají jako na lháře, který na sebe chce upoutat pozornost za každou cenu, anebo jako na člověka s vychroustlým mozkem. Ale já na to mám jenom jednu odpověď:

Přeji všem těm, co se mi smějí, aby to jednou prožili na vlastní kůži, aby měli ty krůpěje potu a návaly strachu až do morku kostí, aby to viděli na vlastní oči.“

Ted jednu intimnější otázku: Kdybyste věděla, že si vás mimozemšťané vybrali jako jedinou ženu na světě pro záchranu lidského nebo jejich rodu, protože očekávají nějakou vesmírnou katastrofu, přistoupila byste na to?

„Ano, tedy myslím, že ano, ale kdybych měla opustit Zem a letět někam strašně daleko, nebo se vůbec nevrátit, tak bych musela letět se svým synem. To je jediné, co mám. Ne, já nejsem sama, mám partnera a vždycky jsem měla, ale to nejdůležitější na světě je pro mne můj syn...“

Nemáte strach, že se vám vrátí paměť a zjistíte, co se s vámi dělo? Nebo naopak, nemrzí vás, že si nepamatujete, co se s vámi stalo, nejste ani trochu zvědavá?

„Ne. Spíš mám strach z toho, že se to bude znovu opakovat. Ne, nejsem zvědavá - když člověk nic neví, je nevinný...“

Paní Magdalena Szabová skončila své vyprávění. Nejsem od toho, abych posuzoval jeho pravdivost. Každopádně mohu potvrdit, že společenské postavení, pracovní zařazení, vzhled i finanční situace paní Szabové jsou takové, že skutečně nemá zapotřebí, aby se podobným způsobem "zviditelňovala". A navíc jsem hluboce přesvědčen o tom, že lidé nedokáží vymyslet nic jiného než to, co už dávno existuje, to co tu je, ale my o tom zatím nevíme...

Jiří Zeman

Poznámka redakce:

Tento rozhovor byl paní Szabovou autorizován 6. 5. 1997.

Fantastická Fakta 3/97