Příběh Petera Housnera

"Nebyl jsem schopen nic říct, chvěl jsem se na celém těle. Neustále jsem se sám sebe ptal : Nezbláznil jsem se? Nemám halucinace? Co se to tu -proboha- děje?"

Peter Housner

Byl teplý letní den v srpnu 1980. Tehdy 33 letý fotograf Peter Housner se vydal na výlet na jízdním kole. Jel z Vídně do Lince, slunce mu svítilo do očí, ale on měl radost, že se může projet na svém kole po přírodě. Šedočerný asfaltový pruh silnice se před ním odvíjel zdánlivě do nekonečna.

Pak se najednou stalo něco, co si Peter Housner nedokázal nijak vysvětlit. Připadal si, jako by do něho udeřil blesk z čistého nebe : "Najednou se mé kolo začalo odlepovat od silnice. Nejprve se zvedlo přední kolo, pak zadní. Myslel jsem si, že jsem se pomátl. Nebyl slyšet žádný zvuk Přišlo to prostě a jednoduše bez jakéhokoli přechodu, během jediného okamžiku. Kola se ještě točila, ale už se nedotýkala země. A pak mě cosi začalo vynášet nahoru - připadal jsem si jako ve výtahu, ovšem ve výtahu ve vzduchu."

Peter zděšením strnul a nedokázal pochopit co se to děje. Již dosáhl výšky vrcholků stromů a po své pravici přehlédl rozlehlé lány.

Když se konečně odvážil pohlédnout vzhůru, spatřil ve vzdálenosti asi patnácti metrů obrovskou zářící kouli, ke které byl bez pochyby přitahován. Všechno se v něm sevřelo. Chtěl křičet, ale nedokázal to. Ve spodní části koule se začal pomalu rýsovat otvor - čtverhranná, téměř čtvercová díra, která Petera "vcucla". I s kolem se chvilku vznášel nad otvorem, který se pomalu uzavřel. Pak byl na tento otvor i s kolem postaven.

Všude bylo naprosté ticho, slyšel jen tlukot svého srdce, jehož divoké bušení mu stoupalo až do krku. Peter, který dosud zíral na pevně uzavřený poklop pod sebou, se konečně odhodlal k rozhlédnutí. Pomalu zvedl hlavu a pohlédl stranou - směrem ke světlu, které zalilo místnost. A ony tam opravdu stály. Osm bytostí. Nebyli to lidé. Byly menší, měřily snad 1.20 až 1.50 metru - všechny byly štíhlé. Měly hladkou šedou pokožku a nadměrně velké oči ve tvaru slzy, protažené do stran. Stály tam a prohlížely si ho.

"Nebyl jsem schopen nic říct, chvěl jsem se po celém těle. Neustále jsem se sám sebe ptal : Nezbláznil jsem se? Nemám halucinace? Co se to tu - proboha - děje?"

Cosi - snad hlas, tón či melodie - mu zaznělo v hlavě. Peter Housner byl vyzván, aby sestoupil z kola a doprovodil tyto bytosti : "Jakýkoli odpor byl naprosto nesmyslný. Neexistovalo žádné východisko. I kdybych chtěl, nemohl jsem prostě dělat nic jiného. Sesedl jsem z kola a následoval je." Pohyboval se po velice zvláštní chodbě. Byla celá šedá a jakoby prosklená mléčným sklem. Světelné zdroje se nedaly rozeznat, ale podle Petera to bylo velice jasné světlo. Osm bytostí kolem něho stále mlčelo. Jeho pokyny se mu v hlavě objevovaly jako jeho vlastní myšlenky. Byl proti tomu zcela bezmocný.

"Pak se po pravé straně otevřely nějaké dveře. Spatřil jsem je, až když jsme pomalu vystupovali chodbou vzhůru, a okamžitě jsem věděl, že mě tam zavedou. Skutečně to tak bylo." Místnost, do níž skupina vstoupila, byla zvláštní. Místnost byla osvětlena, ale zdroj světla se nedal lokalizovat. Především však : "Připadala mi obrovská, téměř nekonečně velká, každopádně mnohem větší, než by vlastně měla být, když se uvážil poměr její velikosti a rozměru koule, který jsem mohl odhadnout zvnějšku. Nemám tušení, čím to mohlo být způsobené. Možná to byl jenom optický klam, vyvolaný tím světlem a materiálem, z něhož byly zhotovené stěny. Opravdu nevím. V každém případě to působilo naprosto nezvyklým dojmem."

Ve vzdálenosti pouhých několika kroků od vchodu stál v této zdánlivě nekonečně velké místnosti nějaký velký, jaksi asymetrický umístěný černě zářící krychlový blok. "Nevím, jak to mám popsat. Ten materiál jakoby zároveň byl i nebyl průhledný. Vypadalo to, jako by byl černý, ale současně vyzařoval takové podivné světlo. Jenom nahoře, na vrchní straně, to bylo světlé."

Peter Housner byl vyzván, aby si lehl na tuto krychli. "Pocítil jsem hrozný strach, nevěděl jsem, co se mnou zamýšlejí a co to vůbec bylo za tvory. Bylo mi samozřejmě jasné, že to nejsou lidé. Ale odkud přišli a co ode mne - zrovna ode mne! - chtějí?"

Mlčící bytosti se postavily kolem něho. Napravo od něho se z okraje krychle začalo zvedat něco jako průsvitná stěna. "Vypadalo to jako skleněná půlroura. Vyjela zprava ven z boku, přesunula se přes mě a nalevo se s tou věcí opět spojila. Byl jsem hermeticky uzavřen a připadal jsem si jako ve skleněné rakvi. A bylo mi strašně horko."

Muž se téměř ani nemohl pohnout. Jenom jeho pohled mohl klouzat ze strany na stranu. Po obou stranách najely na blok nějaké přístroje. Šedé bytosti spojily jejich části, které vypadaly jako trubice a mechanické paže, s ohnutou průhlednou půltrubicí.

"Nepociťoval jsem žádnou bolest, pokud si odmyslím, že mi bylo strašné vedro. Ty bytosti mi opravdu nepůsobily žádnou bolest. Nevím také, na co ty přístroje vlastně byly, protože jsem přitom nic necítil. Prostě je jenom připojily k té skleněné kopuli - a bylo to. Celou dobu kolem něco dělaly, ale nepochopil jsem, co tím vlastně sledují."

Celá procedura na zvláštním černém bloku netrvala déle než deset minut. Během této doby s ním jedna z bytostí rozmlouvala. Peter Housner se domnívá, že to byla stejná bytost, od které dostával předtím pokyny. Bytost mu kladla zvláštní otázky, ale Peter Housner si už na většinu z nich nedokáže vzpomenout. Chtěla například vědět, proč má zlatou plombu. "A pak se mě zeptal, proč nejsme schopni vidět ultrafialově. Odpověděl jsem, že přece nejsme hmyz, který je na něco takového specializovaný. Myslím, že to mému spolubesedníkovi stačilo, ale spíš si to už vůbec nepamatuji."

Nakonec byly přístroje vypnuty a zajely na původní místo. Skleněný poklop se otevřel stejným způsobem, jako se předtím zavřel. Peter Housner mohl vstát. "Neznámé bytosti mě zavedly zpátky stejnou cestou, kterou jsme sem přišli. Dole, u vstupního otvoru, pořád stálo moje kolo. Nikdo si nedokáže představit, jak jsem byl šťastný, když jsem ho tam uviděl stát. V té chvíli to přece bylo mé jediné pojítko s realitou. Tady to všechno bylo nereálné a absurdní. Nikdy bych si nedovedl představit, že se něco takového stane - myslím jako ve skutečnosti."

Po té Peter Housner úspěšně dojel do zmíněného Ennsu, na což potřeboval o dvě hodiny déle než normálně. "Bylo kolem půl třetí odpoledne, když jsem se naposledy podíval na hodinky. V okamžiku, kdy jsem dojel do Ennsu, bylo už půl sedmé. Za běžných okolností bych tam musel být v půl páté. Na palubě té kosmické lodi jsem pobyl asi čtvrt hodiny. Nechápu to. Kde jsem byl po zbytek té doby? Co se se mnou dělo?"

To je ovšem dotaz, na který nikdo nemůže dát vyčerpávající odpověď. Zároveň však jde o otázku, kterou si kladou mnozí lidé, kterí prožili něco podobného jako Peter Housner.

Tak, to byl příběh Petera Housnera. A podobných příběhů existují přinejmenším stovky, nebo dokonce tisíce. Příběh, který zde byl uveden, je jen jeden z mnoha příběhů, které by se do tohoto článečku vešly, jako například příběh Armina Zieglera, Horsta Tiedemanna, Hanny Ottwichové, Burkharda Meesera a mnoha dalších, které ovšem nebudu uvádět, jelikož jejich obsah je TÉMĚŘ totožný s příběhem Petera Housnera. Pokud by však někdo měl o tyto příběhy zájem, může je nalézt v knize kterou vydalo nakladatelství ETC. Jejím autorem je Johannes Fiebach a název tohoto titulu zní "UFO - útok, nebo sblížení?". V této publikaci naleznete mnoho informací o únosech samotných, ale i mnoho informací, které tyto příběhy potvrzují, či vyvracejí.

HELLman