Jaké
jsou zkušenosti s UFO ?
Každý
rok se na univerzitě v Laramii ve Wyomingu (USA) koná konference o kontaktech
s UFO - především o únosech lidí mimozemskými návštěvníky. Známý
psychiatr James S. Gordon tuto konferenci navštívil a zjistil, že většina
účastníků je mnohem racionálnějšího založení, než očekával. Přesto...
"Tři
z nich stojí na pravé straně mé postele. Zkouším křičet, ale nemohu
mluvit. Nemohu se hýbat. Bojím se a přitom si vzpomínám na bolest z předešlých
časů. Prolétají stropem a střechou a berou mne s sebou. Krátce nato jsem v
jejich lodi, ležím na stole a je mi zima. Jsem nahá. Něco vsunují do
oblasti mojí vagíny a já se bojím, že to tam nechají. Mají na sobě přiléhavé
černé kombinézy. Vypadají jako černé kobylky. Žádné vlasy, široká čelist.
Černé oči, velké, tvarem něco mezi kulatými a oválnými. Malé otvory pro
nosní dírky. Žádné uši, jen 30 cm dlouhá tykadla. Palec a tři dlouhé
prsty. Jsou studení, když se mne dotknou. Baví se spolu a já je ve své
mysli slyším. Kolem nich je vlhký, plesnivý zápach. Převrátí mne a k páteři
mi přikládají horkou jehlu. Nic neříkají. Nemohu křičet o pomoc. Poté
se vznáším, ven z lodi. Se mnou jsou bytosti, které mne obklopují. Nebojím
se. Jsem zpátky v posteli, pomalu usínám. Jsou pryč."
Byl
jsem v Laramii ve Wyomingu na 11. výroční konferenci "Rocky Mountains"
o výzkumu UFO, seděl jsem ve třídě s Leo Sprinklem, psychologem, který
konferenci organizoval, a sledoval jsem jak Sprinkle dokončoval hodinu
hypnotické regrese s Mary, 43 letou správkyní nemocnice, která si vzpomínala
na svůj únos mimozemšťany z předešlého prosince.
Kdysi
bylo UFO látkou, které jsem se vyhýbal, zvláště při pročítání stránek
bulvárních novin. Praktický smysl, netrpělivost a moje kvalifikace
psychiatra dohromady způsobily to, že jsem toto téma považoval za zvláštní,
neškodný a ne příliš zajímavý přelud. Tři kolegové mě přinutili uvědomit
si, že aspekty UFO - fenoménů existují, a že bych jim měl věnovat
profesionální pozornost. Jistá psychiatrička mě řekla o jedné své
pacientce, vysoce výkonné ženě, která začala trpět záchvaty strachu poté,
co uviděla tvář "mimozemšťana" na obalu knihy Whitleye
Streibera "Spojení". Pod hypnózou ve spontánních
"návratech" si vzpomněla na několikanásobná setkání
a gynekologická vyšetření od podobně vypadajících mimozemšťanů. Jeden
onkolog, který byl poradcem "Národního vesmírného centra"
francouzské vlády, popsal diagnózy několika svých pacientů. Všichni utrpěli
následky ozáření, včetně spálenin a to poté, co byli svědky letu "vesmírné
lodi pohybující se neuvěřitelně vysokou rychlostí." Konečně,
vysoce postavený činitel ve zdravotnictví v Evropě uvedl, že sám byl
unesen. Tito lidé se jevili úplně normálními, a všichni byli přesvědčeni
o reálnosti jevu, který jsem já považoval za důkaz psychopatologie. Navíc
byly zkušenosti "unesených" naprosto rozdílné od všeho, co
bylo popsáno v psychologické literatuře. Nehodlal jsem rozhodnout, zda
mimozemšťané existují a příběhy, vyprávěné mými kolegy nebyly dostatečné
co do průkaznosti - nebyly zde žádné podepsané lékařské zprávy, žádné
závažné detaily, které by mohly být potvrzeny nezávislými pozorovateli.
Ale něco se jasně těmto lidem stalo, něco silného, podivného a převratného.
Když jsem se zeptal svých kolegů, jak mohu zjistit více o lidech, kteří věřili,
že byli uneseni mimozemšťany, všichni mi navrhli zúčastnit se konference
Lea Sprinkleho.
Leo
Sprinkle založil konferenci "Rocky Mountains" o výzkumu UFO v
roce 1980, kdy byl profesorem poradenské psychologie na univerzitě ve Wyomingu
a ředitelem poradenské služby. Sprinkle, který vyslýchal a radil lidem se
zkušenostmi s UFO už od 60. let, se cítil zahlcen jejich požadavky. Každý
den přinášel dopisy od lidí, kteří tvrdili, že viděli nebo cítili něco,
čemu nerozuměli, v noci jej vytahovaly z postele zoufalé telefonáty. Unesení
lidé, pronásledováni minulými zážitky, strachující se z možnosti zážitků
budoucích, byli obzvláště zajímaví. Pomoc pro ně byla velice potřebná.
Neustále měli ze dnů a hodin, během nichž ztratili paměť - období "chybějícího
času". Hrůzostrašné představy se jim vracely ve snech nebo pod
vlivem všedních událostí - např. když viděli zvíře nebo projížděli
silnicí, kde se pozorování uskutečnilo. Jako v Maryině případě, vzpomínky
na dřívější události se zdály být spuštěny při hypnotickém vybavení
dané epizody.
Sprinkle
pojal úvodní setkání konference jako neformální skupinu vzájemné
podpory, ve které by každý účastník měl příležitost sdělit svůj příběh
pozornému serioznímu publiku. Pomohlo by to tak lidem, kteří byli izolovaní
podivností svých zkušeností, strachem a zmatkem, aby pochopili, že nejsou
sami a ani nejsou šílení. Doufal také, že to povede k trvalé síti kontaktů
s dalšími lidmi, kteří by mohli pomáhat takto postiženým. Na první
konferenci se objevilo 20 lidí. Když se setkali, vzpomíná Sprinkle, bylo to
jako setkání starých přátel. Dvojnásobné množství lidí přišlo další
rok. Minulý rok (1990) se konference zúčastnilo 190 osob.
Konference
je pořádána v prostorách univerzity ve Wyomingu, kde je Sprinkle emeritním
profesorem. Většina účastníků konference je z amerického Západu a Středozápadu
- především z Wyomingu, Colorada, Jižní Dakoty a Montany, tj. států
jejichž otevřené prostory se zdají být obzvláště spřízněné se zprávami
o pozorování UFO. Konference se však účastní i lidé ze zahraničí, vždyť
zprávy o UFO nejsou jen americkou doménou. Přibližně tři čtvrtiny účastníků
mělo zkušenost s UFO, ale jsou zde i "ufologové" - výzkumníci
a badatelé, kteří studují různé dimenze fenoménu UFO. Mnozí dobrovolně
nabízejí své služby - kontrolování zpráv a pozorování, rozhovory se svědky,
shromažďování údajů pro Mutual UFO Network (MUFON), což je v současnosti
největší organizace tohoto druhu ve Spojených státech. Někteří další
jsou součástí projektu "New Being Project" s centrem v
Berkeley, který se soustřeďuje na psychofyziologické změny (např. snížení
tělesné teploty, zvýšená ostrost sluchu, atd.), jež doprovázejí setkání
lidí s UFO.
Konference
se skládá ze dvou částí - první začíná v pondělí a obsahuje dva dny
individuální hypnózy (jako v Maryině případě) se Sprinklem a June
Panelleovou, profesionální poradkyní, se kterou Spolupracuje již dlouhá léta.
Ve středu je tato část konference završena celodenním seminářem na téma
autohypnózy s tím, že je možné, aby lidé sami pracovali na odhalení svých
pohřbených vzpomínek. Druhá, veřejná a otevřenější část začíná ve
čtvrtek s večerními schůzkami a pokračuje až do soboty večer. Koná se
zde setkání podpůrných skupin pro manžele a rodiny lidí, kteří zažili
kontakt s UFO. Na odpoledních a večerních shromážděních se prezentují vědci.
Ale opravdovými "experty", jak Sprinkle účastníkům
konference připomíná, jsou ti, kteří UFO skutečně zažili. Srdcem
konference jsou neformální setkání a velká shromáždění, kde tito lidé
mohou vylíčit své příběhy. Většina z nich se bála mluvit o zážitku,
který je téměř všeobecně zesměšňován, a Sprinkle učinil vše možné,
aby se zde cítili jako na bezpečném místě, kde se nemají čeho obávat. Žádné
kritické nebo posuzovací komentáře nejsou dovoleny. Nikdo není nucen
mluvit, a každé odhalení je učiněno anonymně.
Blízká
setkání čtvrtého druhu
Od
té doby, co pilot jménem Kenneth Arnold spatřil to, co zřejmě bylo
prvním objektem UFO moderní doby, veřejné odhalení UFO zážitků
vyprovokovalo podivuhodnou směsici fascinace a posměchu. 24. června 1947
Arnold létal soukromým letadlem poblíž Yakimy ve státě Washington, když
spatřil 9 objektů tvaru disku letících rychlostí, kterou odhadl na 1700 mil
za hodinu. Později Arnold popsal jejich pohyb jako "talíř poskakující
nad vodou". Tato událost a Arnoldova zpráva byla (jak zdůraznil David
M. Jacobs, profesor historie na Temple Univerzity ve své knize "The
UFO Controversy in America" (1975) ) nejen počátkem
nové éry pozorování UFO ve Spojených státech , ale také klíčovým
faktorem v utváření názorů veřejnosti. Protože Arnold byl pilířem své
komunity (zástupce šerifa, obchodník a zkušený pilot) - jeho pozorování
bylo vzato vážně letectvem, tiskem i veřejností. A protože použil termín
"talíř", poznamenal Jacobs, bylo naznačeno, že se jedná o "uměle
zkonstruovaný nástroj", "něco podivného a dokonce mimozemského".
A Jacobs také řekl, že "onen pojem (talíř) udal také notu posměchu."
Myšlenka talířů, létajících z vlastní vůle, byla absurdní. Skutečně, Arnold, zprvu respektován, začal být brzy zesměšňován.
"Kdybych viděl desetipatrový činžák letící vzduchem,"
poznamenal později, "ani
slůvkem bych se o tom nezmínil."
Od
té doby se obraz UFO stal mnohem komplexnějším. Pozorování, jako byla ta
Arnoldova, ať už ve dne nebo v noci (nazvaná "blízká setkání prvního
druhu"), byla hlavním plodem 40. a 50. let. Většina z nich byla
individuálními pozorováními v odlehlých oblastech, ale některá, jako např.
pozorování nad Washingtonem v červenci 1952, byla široce hlášena dokonce
vyvolala zkoumání případu letectvem. V polovině 50. let byla ohlášena
první přistání. Později byly podány fyzické důkazy záměrných přistání
("blízká setkání druhého druhu"). Ty zahrnovaly ohořelé
stromy, otisky způsobené zřejmě přistávacím mechanismem, pole "označená"
tajemnými a precizně provedenými kruhy v obilí, pole s podivně poničenou
úrodou, spáleniny na tělech údajných svědků a nekrvavá znetvoření domácích
zvířat. Některé z nich byly pozorováním mimozemšťanů ("blízká
setkání třetího druhu") vně
jejich lodi. Tyto bytosti se značně lišily ve velikosti, tvaru a barvě -
nejběžnější byli 4 stopy vysoké, šedivé bytosti s velkou hlavou a výraznýma
očima, podobní těm, o kterých mluvila Mary, ale vyskytovali se také "krátcí"
a "hnědí", bytosti oděné do černých obleků podobných
brnění a vysoké bytosti "nordického" typu.
Na
počátku 50. let začali někteří Američané ohlašovat, že byli "kontaktováni"
mimozemšťany. Jeden z nich, George Adamski, kutil z jižní Kalifornie,
napsal knihy "Flying Saucers Have Landed" (Létající talíře přistály)
a "Inside the Space Ships" (Uvnitř vesmírných lodí), ve
kterých popsal svá setkání (někdy na palubě kosmické lodi), se světlovlasým
Venušanem, krásnou ženou z vesmíru a "Mistrem", který mu
řekl, že mimozemšťané přišli zachránit Zemi z jiné planety v naší
Sluneční soustavě před jaderným zářením vytvořeným při atmosférických
testech. Adamski a další "kontaktéři" si brzy získali
oddané následovníky. Většina ufologů a dvě nejdůležitější ufologické
organizace z 50. let "National Investigation Commitee on Aerial
Phaenomena" (NICAP) a "The Aerial Phaenomena Research
Organization" (APRO) se důrazně distancovali od příběhů Adamského
a jim podobných, jež považovali za nepravdivé, samoúčelné a směšné, přestože
dobře myšlené.
První
ohlášený únos ("blízké setkání čtvrtého druhu"), kterému
se dostalo vědeckého prozkoumání, se odehrál v roce 1957. Antonio Villas
- Boas, brazilský farmář, uvedl, že byl proti své vůli odnesen do vesmírné
lodi a donucen k sexuálnímu styku se světlovlasou mimozemšťankou, která si
poté masírovala břicho na znamení, že bude mít jeho dítě. Tento příběh,
který byl vyšetřován a potvrzen brazilským fyzikem, jenž našel na těle Villase
popáleniny podobné těm po ozáření, byl přesto všeobecně zamítnut,
dokonce i "UFO-fanoušky" kteří jej považovali za grandiózní výmysl.
V
roce 1961 pár věrohodnějších svědků, kteří neměli žádný přístup
ke svědectví Villas - Boase uvedlo, že byli
uneseni během projíždění Bílými horami (White Mountains) ve státě
New Hampshire. Betty a Barney Hillovi, bílá sociální
pracovnice a černošský zaměstnanec pošty, uviděli pohybující se světlo.
Když se přiblížilo, uvedli Hillovi později, Barney uviděl, že je to vesmírná
loď s pasažéry. Krátce nato oba ztratili vědomí.
Během
měsíců, které poté následovaly, začal Barney trpět strachem, nespavostí,
nočními můrami a vředy, Betty trpěla také úzkostí spojenou s hrůznými
sny. Pomoc hledali u Benjamin Simona, bostonského psychiatra, který používal
hypnotickou regresi k výzkumu možných příčin podobných problémů. V hypnóze
si Barney "vzpomněl", že byl paralyzován, vzat na palubu vesmírné
lodi a tělesně vyšetřován, do jeho slabiny umístěn kruhový nástroj. V
oddělených hypnotických sezeních si Betty, která nevěděla o obsahu výpovědi
svého manžela, "vzpomněla", že Barneyho umělé zuby byly podrobně
prohlédnuty mimozemšťany, že do jejího pupku byla vsunuta dlouhá sonda
(mimozemšťané tomu prý říkali "zkouška plodnosti" ) a že jí
byly odebrány vzorky kůže, nehtů a vlasů. V dalších sezeních Hillovi přišli
s dalšími údaji, mj. že jejich únosci byli malí, šediví mužíci s
jakoby kočičíma očima. Zážitek Hillových byl předmětem bestselleru
Johna Fullera z roku 1966 nazvaného "The Interrupted Journey" (Přerušená
cesta). Od té doby se zprávy o únosech mimozemšťany zmnohonásobily.
Zájem
Leo Sprinkleho o UFO se vyvíjel s oborem ufologie. Společně se spolužákem z
univerzity v Coloradu uviděl v roce 1949 své první UFO - tichý, eliptický,
kovový objekt pohybující se rychleji než letadlo. O sedm let později
pozoroval Sprinkle a jeho žena Marylin pozorovali světle červeno-oranžovou záři
nad horami Boulders Flation. Usoudili, že se jedná o planetu,
poznamenali něco o její kráse a ihned poté si všimli, že klesala a
pohybovala se tam a zpět.
Když
přišel v roce 1964 na univerzitu ve Wyomingu jako asistent, byl již vědeckým
poradcem NICAP a APRO. Případ Hillových a především role psychiatra
Benjamina Simona v něm ho inspirovaly. Simon připustil, že Hillovi viděli
neobvyklý úkaz, ale domníval se, že "únos" to pravděpodobně
nebyl. Dospěl k názoru, že pozorování nejspíše podnítilo Bettyiny sny
tak, že je považovala za realitu a že Barney je absorboval a byl jimi rovněž
ovlivněn. Sprinkle si nebyl tak jistý. Možná, domníval se, byl únos skutečný
a hypnóza je hlavní cesta, jak si na něj mohou jeho oběti vzpomenout. Poté,
co se objevil v různých televizních pořadech, lidé z celých USA mu začali
volat, ohlašovali svá pozorování a žádali ho o pomoc. Sprinkle navštívil
místa přistání UFO, hovořil s lidmi, kteří tyto události zažili a
hypnotizoval je. Shromáždil jejich příběhy a předložil Kongresu prohlášení
o svém názoru na UFO. Od roku 1964 do 1985 předložil také psychologické
testy 300 lidem, kteří se domnívali, že viděli, byli kontaktováni a nebo
uneseni mimozemšťany.
Během
těchto let se hypnóza stala uznávanou technikou mezi ufology pro vybavení si
hodin "chybějícího času", po který pozorovatelé UFO
ztratili paměť. Po zhodnocení zkušeností z kontaktu a únosu 25 - 30 %
pozorovatelů mělo nějakou vědomou paměť na to, co se stalo, zbytek měl
pouze vágní pocit, obraz podivného, stejně osvíceného prostoru nebo jasné
lodi, někteří cítili, že leželi nazí na stole a měli opakující se sny
o tvářích humanoidů. Výzkumníci UFO se domnívali, že stav transu by mohl
poskytnout přístup k "bezvědomí" mysli, kde by mohly být
pohřbeny kompletnější vzpomínky na setkání s UFO. Hypnóza se již používala
za účelem pomoci pacientům vzpomenout si na potlačovaná citová traumata a
umožnit např. svědkům zločinu vzpomenout si na zapomenuté detaily. Zkušenost
s UFO se zdála mít jak prvky citového traumatu, tak vnější události. Zatímco
hypnóza pomáhala lidem vybavit si jejich setkání s UFO, poskytovala také základ
k zjišťování platnosti těchto setkání. Jak však Philip Klass, bývalý
redaktor "Aviation Week and Space Technology" a jiní skeptici
v oblasti UFO a tzv. "odhalovači pravdy" zdůraznili, je příliš
snadné pro hypnotizéra vědomě či nevědomě ovlivňovat výpovědi
hypnotizovaného člověka.
Hypnóza
hraje ve Sprinkleho vlastním životě rozhodující roli. Dlouho si byl vědom
vzpomínek z dětství, které se podobaly těm, o kterých mu vyprávěli lidé,
kteří spatřili UFO. Probouzel se s nevysvětlitelným krvácením z nosu nebo
s pocitem, že byl "navštíven" během svého spánku nebo měl
podivné "noční můry". Jeho noční můrou byl podivný muž
procházející zdí ložnice. Sprinkle nakonec požádal kolegu, aby jej
zhypnotizoval. V hypnóze se navrátil do věku deseti let. Stál na palubě
lodi, vyhlížel z obrovského okna do vesmíru. Vysoká, humanoidní bytost,
která měla na sobě kombinézu nastrkanou do jakési obuvi a stál po jeho levém
boku a měl svou pravou ruku na jeho rameni. "Pomyslel
jsem si, ještě stále v hypnóze : Vymýšlím si tohle ze všeho, co jsem o
tom slyšel ? a pak jsem pocítil takové zamrazení v rameni, které občas cítím,
když poslouchám hudbu nebo se cítím blízko svého klienta a věděl jsem,
že to vše je pravda. Poselství toho muže, telepaticky sdělované, bylo
"Leo, nauč se číst a psát, abys až vyrosteš, mohl pomoci druhým
lidem dozvědět se více o smyslu jejich života."
Poté,
co si znovu vybavil tuto vzpomínku, Sprinkle cítil úlevu. Záhady z dětství
se staly součástí životního schématu, které bylo sestaveno již dávno:
bylo to vše "přípravou na moji výzkumnou činnost v oblasti
UFO", říká. "Psychologické
dilema skončilo. Přijal jsem sám sebe jako kontaktéra. Nyní jsem měl sociální
dilema. Předtím jsem pobízel druhé, aby mluvili otevřeně a teď jsem to měl
dělat také."
Skutečně
to dělal, zprvu opatrně, s důvěrnými přáteli a v ochranném kruhu
konference. Poté to řekl Ruth Montgomeryové, která v roce 1985 zařadila
jeho příběh do své knihy "Aliens Among Us" (Mimozemšťané
mezi námi). V roce 1987 časopis "National Enguier" převzal
Sprinkleho příběh. V titulku stálo: "Mimozemšťané mě unesli
jako dítě ... tvrdí univerzitní profesor," a ten článek
skončil katastrofou, jak se dalo čekat. V roce 1989, dva roky po jeho vydání,
Sprinkle podlehl značnému tlaku na svoji osobu a rezignoval na titul
profesora. Avšak přesto tím, že mluvil otevřeně, dodal odvahu mnoha lidem,
kteří se snažili vyrovnat se se stejně podivnými zkušenostmi, jako byly
jeho.
"Zní
to tak šíleně"
Potíže,
se kterými se Sprinkle setkal kvůli svým neortodoxním zájmům jsou
zapomenuty, jakmile začnou lidé přijíždět na společná setkání ve čtvrtek
večer. Sprinkle stojí u dveří v černém obleku, vysoký, zdravý, s pleší
a brýlemi, a s černým knírem. Doširoka se zasměje, vidí-li známou tvář,
a jeho dlouhé ruce se napřáhnou, aby přitáhly starého přítele k sobě.
Později bude předsedat plenárnímu zasedání, a jeho přítomnost bude vždy
prostupovat každým koutem místnosti. Je to moudrá, laskavá, vtipná, někdy
staromódní, sebekritická, optimistická, celkově uklidňující přítomnost.
Mnozí
lidé přijíždějí plni úsměvů, jako by přicházeli na rodinné setkání.
Jiní jsou klidní, téměř chladní. "Často," vzpomíná
Sprinkle, "to
probíhá takto: První rok přijedou a tiše sedí. Druhý rok sdělí svůj zážitek.
A poté, třetím rokem, zorganizují doma skupinu a přijedou na konferenci jiné
lidi. Návštěvníci konference vypadají jako víkendoví návštěvníci
bistra na kterémkoli středozápadním předměstí - milí lidé, většinou
mezi 30 - 60 lety, skoro všichni bílí, zdvořilí, přátelští, možná
trochu živější, výřečnější a intelektuálně zvídavější, než by
skeptický návštěvník mohl očekávat."
Přesto,
že většina lidí konferenci nazývá "Leova konference", v
minulém roce byla June Parnelová prezidentkou "Rocky Mountains
Institute on UFO Investigation", která je sponzorující skupinou.
June je příjemná, moudrá žena se šedivými vlasy, katolička, která vyučovala
ve veřejných školách v New York
City, předtím, než se s manželem, původně profesorem politologie, nyní
obchodníkem s realitami, přestěhovala do Laramie. Jedno odpoledne na konci
70. let zatímco se starala o 3 své nejstarší děti, vyhlédla z okna a viděla
UFO. Začervenala se, když mi to popisovala. "Bylo to jasné, žlutavě
bílé a tvarované jako splasklý fotbalový míč." Parnelová si nevšimla,
jak velké, nebo jak daleko to bylo, ale cítila, "jak
světlo naplňovalo moji hlavu a čas byl věčný."
June
Parnelová nikdy již UFO neviděla, ani si nikdy, ani při hypnotických sezeních
s Leo Sprinklem nevybavila žádné další vzpomínky na UFO. Přesto tento zážitek,
který byl pro ni neobyčejný, ovlivnil její budoucnost. "Stala jsem
se tolerantnější, více otevřenější. Teď vím, že k jedinému Bohu vede
mnoho cest, a že Bůh je stejný, jakkoli jej nazýváte." June se vrátila
do školy pro titul doktora filozofie v poradenské psychologii a napsala svoji
disertační práci na údaje, které Sprinkle shromáždil od 225 svědků.
Podle její studie byli tito lidé jako skupina normální. Jejich osobní
charakteristika zahrnovala nadprůměrnou inteligenci... soběstačnost...
sebeprosazovací schopnost... ochotu experimentálně myslet a tendenci k defenzívnosti.
V podskupině, která věřila, že měla "kominukaci s pasažéry UFO
nebo vesmírnými bytostmi, byla více než průměrná tendence podporovat
neobvyklé pocity, myšlenky a přístupy.... nedůvěřivost... tvořivost, nápaditost,
ale i schizoidní tendence, přestože tyto charakteristiky nepřesáhly do
oblasti psychopatologie." Studie June Parnelové je jedna z mála v
tomto oboru, a je často citována, aby potvrdila v podstatě normálnost lidí,
kteří zažili setkání s UFO.
June
Parnellová se zvedá, trochu neurčitě, aby všechny přivítala na
konferenci. Poté, co podá zprávu o programu konference, připomene nám
postup při uzavřených sezeních: "Nebudou žádné obrázky ani poznámky.
Každý bude mít čas na mluvení, a je to důvěrné - víte, třeba jako
"Jmenuji se June a jsem alkoholička.""
Lidé u mého stolu se zasmějí a přikývnou na znamení souhlasu.
Příští
ráno se tým June Parnellové začíná zaměřovat na traumatické aspekty
setkání s UFO. Parnellová popisuje neurčitý, pronikavý strach, bolesti
hlavy, nespavost, napětí ve svalech, znovu se opakující zlé sny a pocity
izolace od druhých, které Americká psychiatrická asociace ("Diagnostic
and Statistical Manual American Psychiatric Association") klasifikuje
jako znaky a symptomy posttraumatických stresových poruch. Když začne
popisovat svá vlastní pozorování symptomů charakteristických i pro lidi se
zkušenostmi s UFO - náhlá touha změnit zaměstnání nebo opustit partnera
či vystěhovat se náhle z domu a obce - zazní nervózní smích: jestliže to
neudělali, měli k tomu nutkání, nebo znají někoho, kdo tak postupoval.
Jenže
poselství June Parnellové má větší cíl. Přestože tyto desorientující
zážitky jsou traumatické, mohou také vést k vzrušujícím změnám a také
k duševnímu růstu. Sama to cítila, stejně tak
jako lidé, kteří k ní přišli pro pomoc. Cožpak někteří z nich
poté neudělali věci, o kterých nikdy nevěřili, že jsou možné, nebo
nezkoušeli více učinit náš svět lepším místem? Dříve nebo později je
načase překonat strach a jeho dozvuky. "Předpokládejme," říká,
"že těm bytostem je líto, že nám šlapou na nohy."
Cituje Sprinkleho, který říká, že setkání s UFO nás transformuje
na "vesmírné občany". Připomíná
nám, že vývoj se nikdy neobejde bez bolesti.
Při
obědě v restauraci se návštěvníci konference seskupují do malých hloučků.
Všímám si, že se zde, stejně jako na diskusích a setkáních, si páry,
které zažily UFO, sedají neobvykle blízko sebe. Všeobecně jen jeden z páru
zažil ono setkání s UFO a ten druhý se musel vyrovnat s oznámením partnera
o nočních návštěvnících, kteří se zmocňují jeho vědomí a zřejmě
si vypůjčují jeho tělo. Mnoho párů, jak se dozvídám, "nepřežije"
tento zážitek. Ti, kteří jsou zde, jako Mary a její manžel Dave, se stále
naklání jeden k druhému nebo se dotýkají jeden druhého, šeptající si něco
důvěrného. Sedím vedle Lynn, kterou jsem potkal na semináři autohypnózy.
Lynn je drobná, elegantní grafická návrhářka, čtyřicátnice, matka dvou
dětí a manželka právníka ze Středozápadu. Toto je její třetí
konference. Na první neřekla ani slovo. Dnes přiznává, že jí nemusím věřit.
Mluví snadno o pozorování UFO v poušti, kde kdysi žila. V 70. letech jich
zdálky viděla několik, ujišťuje mne. Směje se, že byla vychována jako přísná
luteránka a nikdy nebrala drogy nebo neměla více než jednu sklenici vína. V
roce 1980 zažila setkání, které ji hluboce ovlivnilo. Za jednoho večera se
přiblížilo k ní UFO, když jela autem domů z kursu keramiky a zůstalo tiše
nad ní, ve výšce telefonního sloupu. Mělo 4 světla na každé straně.
Zastavila auto a vystoupila, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Zatímco se dívala,
začala světla kroužit kolem obvodu lodi jako na cirkusovém šapitó a v hlavě
jí začala hrát hudba. Po několika minutách se vrátila do auta. Loď ji chvíli
následovala se světly v původní pozici. Za potokem světla zhasla a loď
zmizela. Poté Lynn uvěřila, že se stalo něco důležitého. Tento kontakt s
UFO jí připomněl, že síly stojící
mimo její chápání mohou radikálně změnit podobu jejího malého, uspořádaného
světa. V nitru se cítila jiná, zranitelnější a méně dogmatická. Před třemi
léty začala slýchat hlas. Říkal: "Teď přišel ten čas,"
a "Musíš pospíchat."
Lynn slyšela ten hlas, jen když se sprchovala. Chtěla slyšet víc,
zjistit, co to vše znamenalo, ale ten hlas nikdy neřekl více -
"ani když jsem ve sprše byla tak dlouho, dokud jsem
nezmodrala." Cítila se jinak v pořádku, ale pochybovala o své příčetnosti,
šla za psychologem. Ten ji prohlížel několik měsíců, zkoumal vztah s jejím
manželem a rodiči, prováděl rozsáhlé psychologické testy a nakonec došel
k závěru, že byla "trochu posedlá nutkáním, ale jinak v pořádku."
Pro onen hlas nenašel žádné vysvětlení.
Stále byla zvědavá a stále slyšela onen hlas. Lynn navštívila
hypnoterapeuta. Věří tomu, že při následných sezeních si vybavila vzpomínky
z období "chybějícího času", který provázel její
pozorování UFO před 15 lety. Mimozemšťan s "dlouhými prsty a kůží
jako Naugahyde," paprsek, který ji přenesl do lodi, prohlídku přístrojem,
který vypadal jako rentgen, ale nebyl to on, po oné události sny o černém
panterovi a náhlá změna náhlá změna v jejím chování - to je typická
zpráva o únosu v plné nádheře. Rozhodla se navštívit "Leovu
konferenci". Založila také ve svém městě skupinu lidí se zájmem
o UFO. Stejně náhle jako začal, onen hlas také přestal. Lynn nikdy předtím
o hlase nemluvila, ani ve své skupině. "Zní
to tak bláznivě. Zmínila jsem se o pozorování veřejně a to stačilo, aby
na mě místní děti pokřikovaly "UFO dáma" a strkaly mi malé
modely ET do poštovní schránky."
V
pátek a v sobotu, při diskusích a především v kruhu bezpečí vytvořeném
uzavřenými setkáními, lidé sbírají odvahu, předstupují před skupinu a
v deseti minutách, které jim Sprinkle povolil, vypovídají svůj příběh.
Když nastane pauza, Sprinkle povzbudí publikum: "Pamatujte
si - ulevit si je ulevit si."
Některá
vyprávění jsou v duchu trýznivých intimních zpráv. Od Mary se dozvídáme,
že následkem hypnotických sezení si vybavila i opakovaná setkání ve svém
dětství s velkými bytostmi podobným mravencům, jež zkoumaly její vagínu,
aby "se přesvědčili, že jsem O.K.," a řekly jí, že je "zvláštní"
a že bude pomáhat jiným. Uvěřila také, že vzpomínka z roku 1975 na sovu
roztahující svá křídla byla vlastně zkouškou, náhradní vzpomínkou na
pozorování 4 stopy velkého šedého mimozemšťana stojícího před
kosmickou lodí, která přistála. Od té doby, zcela fascinována sovami,
zaplnila svůj dům jejich figurkami. "Všechno to zní strašidelně a
bolestivě, a také to takové bylo, ale já si nemyslím, že byli zlí,"
ujišťuje nás Mary. "Oni
shromažďují informace o zemském podnebí, o znečištění, varují nás před
případnými katastrofami. Mívám pocit hrozící zkázy. Oni se zřejmě
starají o fyzické přežití lidstva, i o naše duchovní přežití."
Další
svědectví jsou informačními novinkami nebo jednoduše pokusy o znovuobnovení
kontaktu. Alice, mladá žena v domácnosti z Glenrocku blízko Casperu, uprostřed
státu Wyoming, popisuje jasná světla a záhadné klepavé zvuky, které jak
říká, vzbudily nedávno značnou část města jedné noci. Podrobně
popisuje své frustrované pokusy přimět šerifovo oddělení a tisk k
pozornosti. Peggy, účetní z malého coloradského města, popisuje, jak dobře
se cítí na konferenci a s pýchou ukazuje svou
poznávací značku na autě : "UFO" a na nárazníkové
samolepce je nápis:
"Mým druhým autem je UFO."
Obecenstvo
tleská každému řečníkovi, každému je projevována úcta. Nejhlučnější
představitelka "UFO rodiny" je padesátiletá matka. Má na
sobě pastelové šaty z 50. let a neúnavně hovoří o svých zážitcích s
mimozemšťany a o občasné frustraci jejího muže, farmáře, nad jejími zájmy.
"Jedné noci," říká
nám, "se vzbudil a uviděl 6 mimozemšťanů stojící kolem mě. Otráven
tímto vyrušováním v jeho ložnici šel ke skříni, vytáhl svoji nabitou
pistoli, odjistil, zamířil - a další věc, kterou si pamatoval, bylo ráno,
kdy ležel v posteli a jeho pistole byla ve skříni, stále odjištěna."
Ke konci dlouhého sezení jejich -náctiletý syn vstane a říká: "UFO
je důležité," připouští, "ale
vy všichni musíte umožnit svým dětem vést normální život !"
Po
chvíli, za Sprinkleho stálého povzbuzování, nově příchozí vstávají, někteří
koktají nebo mluví se slzami v očích. Jako Andrea, 28 letá makléřka z New
Yorku, která dokáže říci pouze jak byla vyděšená a jak důležité je
ocitnout se nakonec mezi "lidmi, kteří rozumějí".
Donald, zahradník a jeden z mála černochů na této schůzi, odhodlaně
vykročí kupředu. Je vidět, jak se potí, dokonce i při zapnuté
klimatizaci. "Můj život se minulý rok obrátil vzhůru nohama,"
začíná, "a musím vám o tom říci." Během jednoho výletu
s kempováním zažil epizodu se sedmi hodinami "ztraceného času".
Donald vzpomíná, že bylo 23.30 hod. a kráčel ke svému autu. Uviděl "skupinu
lidí" přibližujících se k němu. Když byli od něj asi na 15
stop, zastavil se. "Vypadali jinak ... můj mozek mi nařizoval utéci,
ale byl jsem paralyzován ... obklopili mne...
další věc, kterou si pamatuji bylo, že jsem otevřel oči, svítilo
slunce a bylo 6.20 ráno, moje ruce pevně svíraly volant a já jel na východ,
špatným směrem, pryč z Rena. Následující měsíce," říká, "jsem
měl opakovaná krvácení z nosu a zažil jsem různé paranormální jevy.
Nejméně čtyřikrát jsem měl pocit, že jsem byl v noci "navštíven".
Přemýšlel jsem, zda jsem se nezbláznil, zašel jsem nakonec za terapeutem.
Pod hypnózou jsem si začal vybavovat únosy, které pocházely i z období,
kdy mi byly 2 a půl roku. Bytost, která se mnou od té doby byla, mě utěšovala
během únosu a vedla mě celým životem." V Donaldových očích je
prosba. Tento tichý, upřímný, 42 letý muž zoufale chce, abychom mu
potvrdili pravdivost zážitků, o kterých ví, že je měl, ale kterým stále
nedokáže uvěřit.
Obyčejní
lidé
Před
a po formálních sezeních se vracím k lidem, které jsem přišel navštívit,
právě ty, kteří měli zkušenosti s UFO. Hovořím s několika z nich, s těmi,
které jsem viděl při hypnóze a s tuctem dalších, jejichž svědectví mě
obzvlášť zaujala. Sedíme na schodech univerzitní budovy, na vyprahlém trávníku
v záplavě vločkovitých semínek, které létají ze stromů, nebo i v prázdných
třídách, levných barech, jež obklopují univerzitu. Po několika dnech náhodného
pozorování a mnoha hodinách intenzivních rozhovorů jsem pohnut tím, jak
obyčejně většina z nich působí. Diagnóza je složitá záležitost, mimo
nemocniční prostředí je obzvlášť problematická. Přesto se zdá
spravedlivé, že velká většina těchto lidí není pomatená. Jakkoli neuvěřitelně
se jejich zážitky s UFO zdají, a cokoliv to ve skutečnosti mohlo být, není
to v žádném případě produkt závažné psychopatologie. Ti lidé pokračují
ve svých zaměstnáních, vydělávají si na živobytí, rodí a vychovávají
děti, mají přátele, jezdí na dovolenou. Když spolu mluvíme, jsou
koherentní, přemýšliví, přizpůsobiví spíše než fanatičtí. a se mnou
v dobrém citovém kontaktu. Přestože došli k určitým váhavým závěrům
pravděpodobně se (stejně jako já) ptají, co se jim vlastně stalo.
Tito
lidé nemají zřejmé poruchy myšlení - volné asociace a zablokovanou funkci
mysli jako u schizofreniků. Kromě svých zážitků s UFO, které by většina
lékařů označila jako něco mezi přeludy a fantaziemi, nemají žádné myšlenky,
které by byly obzvláště podivné nebo paranoidní. Jejich postoj k zážitkům
s UFO není ani vysloveně netečný, ani příliš přehnaně úzkostlivý.
Dokonce i pár lidí, kteří si myslí, že mohli být zanecháni s nějakým
"implantátem", který by měl kontrolovat jejich chování.
(Zmínka o této věci určitě musí vzbudit podezření z paranoie.) Zachází
z touto možností způsobem odlišným od myšlenek paranoidních osob, které
znám: vůbec neví, jestli je to pravda, a ví, že to zní bláznivě, ale
jestliže to pravda je, jsou ochotni to přijmout, jako by to byla část nějaké
nepříjemné, možná urážlivé, ale nevyhnutelné služby, kterou musí
vykonat. Některé studie o lidech, kteří viděli UFO, především jedna
napsaná Kennethem Ringem, naznačují, že tito lidé byli v dětství zneužíváni
více, než je normál. To je důležité, protože zneužívání v ranném věku
částečně lidi předurčuje k izolaci od druhých jako obrana proti bolestným
pocitům, a izolace je obranný mechanismus způsobující vývoj k rozpolceným
osobnostem. Teoreticky je možné, že tito lidé trpí ještě nepopsanou
formou poruchy osobnosti, při které oddělená osobnost má zážitky s UFO,
které mohou být zpřístupněny hypnózou, přičemž jinak jsou znepřístupnitelné.
Rané zneužívání, především sexuální, je také některými vědci považováno
za příčinu vzpomínek na únos do UFO : "To nebyli mí rodiče, kdo mě
zneužíval, ale byli to mimozemšťané." Toto
je rozumné vysvětlení, které zajisté vyžaduje hlubší studium. Avšak žádný
z 12 lidí, se kterými jsem podrobně hovořil, nehlásil žádné dětské
zneužívání, ani jsem mezi nimi nenašel osoby s diagnózou rozpolcené
osobnosti a jejichž osobnost by byla takto proměnlivá.
Většina
těchto lidí se ani nezdá být "náchylná k fantazírování", jak
si někteří lidé myslí. S několika zřejmými výjimkami se lze setkat, ale
ti mají sami větší tendenci své zkušenosti ve výpovědi zpochybňovat, spíše
než je přehánět a konstruovat. Dokonce i ti, kdo jsou dychtiví "vzpomenout
si" na "únos" nebo kontakt, ti oddaní fanoušci UFO,
jejichž život by byl zajisté obohacen tímto dogmatem a pozorností druhých,
mají tendenci být spíše ostýchaví při vyprávění svých příběhů.
Nakonec, tito lidé se zkušeností s UFO jich nezneužívají k manipulaci jiných,
k získání publicity nebo peněz. Většina z nich požádala o anonymitu.
Tito
lidé mají další společné znaky. Většina z nich se považovala za "odlišné"
již od dětství. A často tato odlišnost na sebe vzala podobu předčasné
samostatnosti. Tito lidé se museli brzo spolehnout sami na sebe a přitahoval
je zájem o tajemství života a otázky jeho smyslu a účelu. Zdají se jako
skupina silně soucítící s jinými lidmi a často i se zvířaty. Přesto však
jako dospělí mají tendenci udržovat si odstup v mezilidských vztazích a
kontrolu ve svém profesionálním životě.
Ptají
se, poté, co si vybaví vzpomínky na svá setkání, proč se nebojí více -
ohlášené noční návštěvy někdy trvají i nadále - ale mnozí shledávají,
že jsou ve skutečnosti mnohem méně bojácnější než předtím. Cítí, že
se mnoho naučili o své zranitelnosti a o zranitelnosti Země, což jim umožnilo
vzdát se iluzí o osobní kontrole a uvědomit si, že opravdu mohou být, jak
říká Sprinkle, kosmickými občany. Když mezi nimi sedím, občas se mi
vybaví šamani, které jsem potkal a studoval po celém světě. Tito lidé se
zážitky s UFO věří, že byli vzati na dezorientující cestování mimo běžný
čas a prostor do říše, kde je "bytosti z oblohy" mučí, čtvrtí,
a jinak poznamenávají. Po návratu do normálního denního života se mnozí
cítí podivně, nadějně, stejně tak jako rozrušeně, znovuzrození, stejně
jako zranění, a velmi často silně oddaní třeba léčitelství.
Na
konferenci v Rocky Mountains se Leo Sprinkle a June Parnellová snaží
lidi povzbudit, aby přeměnili své zážitky s UFO - ať už jsou čímkoliv -
na tento druh transformativního cestování. Poskytují bezpečné místo, kde
je lidem poskytnuta rada, názor, který je ujišťuje, že nejsou šílení,
ale i nástroje, které mohou použít, aby mohli pokračovat v práci na sobě.
Poskytují i podpůrnou kontaktní síť. Uznávají těžkosti této cesty,
nesoudí její projevy, ale ujišťují pasažéry, že je to cesta schůdná.
Srpen
1991