Co způsobuje vnímání UFO?

Zhruba před rokem jsem ve svém příspěvku (1) shrnul dosavadní pátrání a úvahy o psychologickém rozpoložení pozorovatelů a svědků anomálních jevů. Stručně lze tyto úvahy shrnout do teze, že určitý specifický stav psychiky jedné osoby nebo skupiny osob umožňují přestup UFO

1. do roviny vnímání pozorovatele, který je do jisté míry i emitorem tohoto jevu, tzn. že jde o osoby s určitými zvláštními dispozicemi k tomuto vnímání, které mohou být dlouhodobého nebo momentálního charakteru.

2. do našeho fyzikálního světa s možností působit na materiální objekty a měnit další fyzikální charakteristiky. I v tomto případě je pozorovatel (nebo pozorovatelé) zároveň i emitorem tohoto jevu.

Pozorování UFO vystupuje tak jako velmi složitý komplex událostí a prvků, který má již vyšší úroveň synchronicity, tzn. takové souhry událostí, do které vstupují prvky psychologické, místní, časové, fyzikální aj. povahy, které vůči pozorovateli vystupují jako náhody.

Z podstaty a praxe magie vyplývá, že výskyt UFO aj. příbuzné události, (vize, zjevení, setkání s neznámými bytostmi, atd.) je vlastně vytváření nebo aktivizace astrálního světla nebo vírů, prostřednictvím kterých přicházejí různé astrální bytosti.

Astrální světlo, popř. astrální vír vzniká v důsledku kombinace

- mentální aktivity člověka nebo skupiny osob

- vlivu místa, (průběhu energií Země, kosmu, atd., zatím blíže nespecifikované, a aktivizací určitého energetického bodu Země, pozitivního či negativního)

- vlivu časových a dalších doposud neznámých faktorů fyzikální aj. povahy.

Různé kombinace a intenzita prvků tak vytvářejí bezpočet možností pro výskyt různých druhů anomálních jevů, stejně tak i vysledování určitých shodných příčin pro vznik nejčastějších druhů anomálních jevů.

Podstatou problému jsou tak vlastně magické praktiky, prováděné spontánně a nevědomě samotnými pozorovateli.

Během roku se vyskytla k této hypotéze řada námitek, dohadů a otázek. Mnohdy nebyla ani správně pochopena a tak se vyslovovaly názory, že vlastně nahrává těm, kdo tyto zážitky označují za halucinace, vidiny a vůbec výplody chorých mozků.

1. Nejčastější námitkou byla skutečnost fyzických kontaktů člověka s UFO, hlavně vyskytující se případy únosů lidí, fyziologických pozůstatků po tzv. "vyšetřeních", tak, jak jsou popsány v knize D.M. Jacobse: Tajemný život. (2)

Nejzávažnějším argumentem je nepřítomnost fyzického těla v době únosu, a popř. další změny, např. fyzické změny na těle postižené osoby. K tomu je třeba sdělit, že pokud bude člověk ve zvláštním (rozšířeném) stavu vědomí, bude pociťovat jinou vrstvu reality. Je-li tedy např. v hypnóze někomu vsugerována informace, že se mu na ruku položil žhavý předmět, vytvoří se mu puchýř. Znamená to tedy, že pokud zážitky setkání s UFO nebo cizími bytostmi jsou zážitky blízkými rozšířenému či zvláštnímu stavu vědomí, tzn. že vnímající osoba vnímá jinou vrstvu reality, pak je pochopitelné, že i na fyzickém těle se objeví stopy po setkání s touto jinou vrstvou - stigmata, otoky, podlitiny, spáleniny.

(Mladá dívka vždy při návštěvě své tety přenocovala na pohovce v pracovně. V noci měla sen, že ji ohrožuje a sexuálně obtěžuje neznámý muž, jemuž nebylo vidět do obličeje. Po probuzení měla na těle a na nohou podlitiny jako od stisku prstů. Ani návštěva lékaře nepřinesla vysvětlení - jeho závěr byl, že dívka se musela někde nevědomky uhodit. Bylo však zjištěno, že její strýc, jemuž pracovna i pohovka patřila, se v této místnosti zastřelil. (3)

Zastavíme se u některých případů, jak zachycených díky činnosti Klubu psychotroniky a UFO, tak i u některých "klasických" případů, známých z literatury či filmu.

Připomeňme na úvod všeobecně známý film "Oheň v oblacích" ("Fire in the Sky"), vyprávějící o jednom případu "únosu". Ujištění tvůrců filmu, že je natočen podle skutečné události, nám dává naději, že ty prvky, které nás zajímají, unikly pozornosti filmařů a nedoznaly zkreslení umělecké fabulace a jsou vykresleny vcelku věrohodně.

Již v úvodu jsme svědky rodinné hádky hlavního hrdiny Mikea se svou ženou, stižené obavami o hypotékou zatížený dům. Charakter tohoto problému dává tušit, že nezačal tento den, ale trvá delší dobu. Navíc je Mike v rozporu s Travisem ohledně jeho vztahu k Mikeově sestře, údajně kvůli Travisově nevyzrálosti. Vykreslení osobního života ostatních členů skupiny bohužel chybí. Celý den dřevařské party je provázen těžkou fyzickou prací, kterou proniká napětí ve vztahu později uneseného Travise a muže indiánského původu, napětí, které skončilo osobní potyčkou. Také zde je nepravděpodobné, že by vzájemná averze obou mužů byla momentálního data.

Je proto velmi zajímavé, že první, kdo uviděl "světlo" je právě onen "Indián". Travis automaticky vystupuje a je paralyzován. Muži v děsu ujíždějí z místa. Mike se však chce pro Travise vrátit, a udělá přitom osudovou chybu : zanechá zbytek skupiny jinde a jede zpět na místo, kde zůstal Travis. Tím však porušil danou skupinu a je jasné, že už sám nic nenachází.

Z filmu se dozvídáme i o dalším důležitém faktoru pro tyto jevy - faktoru místa. Televizní reportér hovoří o indiánských zkazkách, ve kterých "zlí duchové unášeli malé děti," z čehož vyplývá, že tyto události mají v Northon Mountains v Arizoně starou tradici.

Shrňme si tento příběh : skupina mužů, z nichž nejméně 3 jsou stiženi dlouhodobým napětím a obavami, všichni po celodenní těžké fyzické práci při cestě domů, která byla již ve znamení všeobecného uvolnění, dochází k místu, které je odnepaměti "bránou jinam". Muži neví, že vlivem souhrnu svých fyzických i psychických dispozic, vlivem jejich přítomnosti na daném místě, vlivem času a dalších prvků se tato brána otevírá a vtahuje do sebe jednoho z nich, zřejmě nejslabší článek skupiny. Souhrn dispozic této skupiny je však při návratu Mikea porušen - brána se za Travisem zavřela. Údajně po 5 dní byl Travis fyzicky nepřítomen. O tom, co přispělo k jeho návratu se lze jen dohadovat. Můžeme spekulovat o všeobecném rozrušení, jež zasáhlo celou oblast, nebo o vlivu silně věřícího člena dřevařské skupiny, kterého vidíme modlit se v chrámu.

O vlastním průběhu únosu, popsaném ve filmu, nám však dr. Leo Sprinkle sdělil, že neodpovídal tomu, co Travis v hypnóze vypověděl. Producent filmu chtěl ukázat drastický případ, ale ve skutečnosti Travis nebyl nijak mučen. Také bytosti, se kterými se setkal, nebyli šediví, ale bílí s velkýma očima. Průvodní jevy a vlastní příběh skupiny však plně odpovídal skutečnosti.

Vzpomeňme však i na další, už starý a klasický případ únosu Barneye a Betty Hilových. Pokud sledujeme okolnosti jejich příběhu, vyplynou nám podobné závěry. Dlouhá a namáhavá cesta autem z dovolené v Kanadě je přerušena jižně od Lancasteru pozorováním UFO a na další události měli oba manželé amnésii. Po několika dnech se začínají projevovat psychické i fyzické potíže. Ty jsou objasněny až při hypnotickém sezení u psychiatra jako "únos". Pohled na mapu nám ukáže, že od místa únosu ke kanadským hranicím je více jak 300 km. Ve vyjádření oponentů k tomuto případu se totiž dovídáme zajímavou okolnost : případ se odehrává v roce 1961 a rasová segregace má ještě v USA pevné kořeny. Smíšené manželství Barneye a Betty bylo prý často terčem nevybíravých útoků jejich spoluobčanů. Situace prý vyvrcholila právě před tímto případem. A právě v této době, plné napětí z rasové nesnášenlivosti následuje tato událost. Podle oponentů si tuto příhodu oba manželé vymysleli, aby byli zajímaví a odvedli pozornost jinam. To, že bytosti, se kterými Hillovi přišli do styku nejsou závislí na prostoru, dopravních prostředcích a dalších atributech pozemského klasického chápání, může ukazovat právě odpověď jednoho z "únosců" na otázku Betty: "Jak nás najdete mezi miliardami lidí ?" - "My vždycky najdeme toho, koho potřebujeme."

Případy "únosů" se nevyhýbají ani naší zemi, což je pochopitelné. Zde však podrobnější průzkum a šetření může odhalit více prvků ze života takto postižených osob.

(Narození pana H. neprobíhalo bez problémů. Porod byl veden "na kleště" s pupeční šňůrou třikrát obtočenou kolem krku. V 10 letech se těžce topí, přičemž prožívá "film života" a částečné vymístění z těla. Muž se stává policistou, což svědčí o jeho naprostém duševním i fyzickém zdraví. Je vášnivým radioamatérem. Píše se rok 1987 a mladý policista je náhle obviněn díky své zálibě ze styku s kapitalistickou cizinou. Následuje vyšetřování, živené intrikami a ústrky od nadřízených, provázené nejistotou mladé rodiny před ztrátou zaměstnání. Napětí trvá asi 3 měsíce. V této situaci náš policista nastupuje noční službu. Po splnění obvyklých povinností je natolik otráven, znechucen a vyčerpán, že chce všechno "hodit za hlavu". S autem zajíždí do blízkého lesíka, a uklidněn usíná. Náhle je však probuzen do oslnivého krouživého světla, které jej obklopuje a vychází jakoby z místa, které je asi metr nad střechou služebního vozidla. Policista je paralyzován, nemůže se hýbat, jen očima pozoruje situaci. Z vysílačky, kterou zanechal před usnutím na příjmu, se ozývá podivné praskání. Světlo po chvilce pomíjí a policista z místa rychle ujíždí. Následují další podobné případy, psychické i fyzické obtíže, které později odhalí, že i zde proběhl "únos".

2. To, že podstatou problému UFO aj. anomálních jevů jsou magické praktiky, naznačuje i reakce církví na tuto oblast. Od nepaměti byly anomální jevy odsuzovány jako ďábelské mámení, co nejpřísněji odsuzovány a lidé byli před stykem s nimi vždy varováni.

3. Platí-li uvedené zásady jako podmínky pro projevení se UFO a popř. i dalších anomálních jevů, bytostí, apod., znamená to, že se takovéto jevy musely projevovat po celou dobu lidské existence. Při náležité analýze starých pověstí, legend a mýtů, ale i pověrečných vyprávění, vyplynou z nich podobné a někdy až zarážející souvislosti s dnešními zprávami a zkušenostmi s UFO a cizími bytostmi a se závěry, naznačenými v této stati. Mytologické odkazy, legendy a pověsti, i když jsou opomíjeny pro jejich možnou zkreslenost, neprůhlednost, přesto jsou ale vlastně důkazem toho, že projevy UFO aj. anomálních jevů se objevovaly během celého trvání lidstva. Z rozboru řady případů, popsaných v legendách a pověstech, třeba jen českých krajů, vyplývají právě ty prvky, které zjišťujeme i dnes u pozorovatelů UFO - dlouhodobé psychické napětí a momentální uvolnění, tradice výjimečnosti místa, výběr časového období a hodiny atd.

Častým tématem pověrečných vyprávění jsou světýlka. Nejsou to plaménky samovzníceného bahenního plynu, takové samovznícení nebylo nikdy nikde nikým pozorováno ani prokázáno. Jeho koncentrace při vyvěrání je velmi nízká tak, že jej nelze ani zapálit.

Světýlka z pověrečných vyprávění mají řadu shodných prvků s dnešními pozorováními UFO, navíc mají velmi zajímavé atributy.

- světýlka usilují o život člověka,

- lákají člověka a vedou jej nebezpečnou cestou, zavádí jej z cesty tak, až zabloudí, a zmizí

- světýlka skutečně žhnou, zanechávají na dveřích vypálené packy, zapálí na člověku oděv

(Např. jeden pocestný pokládá světýlka za světlušky, sáhne do shluku, světýlka mu zapálí oděv, poutník utrpí popáleniny, až zemře. - In: (5) s.12)

- na světýlka se nesmí volat, před světýlky se nesmí mluvit, křičet, má se i tichounce dýchat. Světýlka napadají všecko, co se ozývá a to obvykle roztrhají.

(U Křemelné stála světýlka, sedlák na ně zavolal a světýlka ho začala pronásledovat, sedlák se ukryl v domě - světýlka rozdrápala jeho voly, až je musel nechat porazit. - V jiné povídce ublíží i člověku, jemuž v kapse tikají hodinky. In: tamtéž, s. 12. V jiném vyprávění sedlák zavolal na světýlka, "tu se ihned kolem kmitalo mnoho hbitých, nepatrných mužíčků ...vytáhli děti z postele a odnesli je pryč..." In: tamtéž, s.12)

Některé případy ukazují svoji souvislost s dalšími událostmi a jevy zejména parapsychologické povahy a vypovídají o určité úrovni synchronicity.

(Pocestný "před sebou spatřil světla, která se pohybovala dlouhými skoky sem a tam. Sledoval jejich rejdění, prohlížel ten úkaz blíže a shledal, že jsou to dvě vysoké boty podivuhodné velikosti. Z každé vyskakovaly ohnivé jazyky. Do jedné vrazil svou hůl, přitom uslyšel pronikavý pláč, zoufalé dětské naříkání - doma jeho malý synáček zemřel." - In.: Tamtéž, s. 48-49)

Pozoruhodná svědectví přináší i pověsti ze současného sběru :

("...nákej Mužík ten jezdil s kládama a jel vod Litomyšle. ... Byla strašná tma. Jel už po půlnoci, teď, jak jede, najednou takový světlo se udělalo. Sedlo mu to vzadu, jak vod klád byly řetězy. (...) Teď najednou se uďálo takový světlo a von se vohlíd, a to světlo vidí. A povídá, jen si pomyslel, měl v sobě ňákej strach. Přijeli až semka k Budislavi a to světlo ještě svítilo. A ten Mužík povídá : "Tak ti pěkně děkuju, Pámbu tě pozdrav." A vono mu to vodpovědělo: "Na tohle jsem čekal 100 let, aby mě někdo pozdravil." (...) Žádnýho neviděl, jen ohromný světlo." Josef Šplíchal (1903, Budislav, okr. Svitavy - In: (6) s. 68).

("Vod Přívozu ke kříži nahoru to zase svítívalo vod půlnoci do hodiny. Každý den se tam procházelo. Jak vypadalo ? Jak veliká lucerna..." Anna Minaříková (1898) Kunětice, okr. Pardubice, In. : Tamtéž, s. 71)

("Světýlka běhaly sem a tam, třeba by větříček nebo něco takovýho. Tak to lítalo sem a tam a lidi se tím strašili. (...) Někdo utek, někdo i taky z toho vonemocněl s těmadle světýlkama. Třeba tam bylo světýlko, tam světýlko. Von se rozděsil. Rozděsilo ho to a taky vostal z toho kolik neděl ležet." Marie Polanská (1892), Humperky - Dědová, okr. Chrudim. In: Tamtéž, s. 124)

("Měl jsem kamaráda, byl na vojně. Tuším bylo to někdy v 1923 roce. Přišel na dovolenou na vánoce a zrovna sem přišel a zrovna mně vyprávěl. (...) Vojákovali s ňákým kamarádem... v Trutnově. Přijeli do Cerekve a šli pěšky k Dolnímu Oujezdu. A teďka viděli tam ňáký světýlko. (...) No a vono se to dalo k nim. Ten Matějka, už je po smrti, povídá: "Stárku, tohle bude vohnivej muž." (...) Bylo to takhle vopodál a potom se to dalo na pěšinu, na tu cestu, co šli voni. A ten přestal mluvit nadobro, ten Matějka. A ten si dělal legraci a povídal: "Jožko, já se neuhnu." Ten vodlít kus na stranu. "Nic jsem neviděl, hlavu, nic, jen jsem viděl jako šosy velký, takhle jako když vlajou, takový vostrý světlo, že nebylo možný nic. Uďálo to kolem frrr a vohlídnu se a nikde nic." (...) Něco na tom bylo. ...to bylo v pětadvacátým, ten nemluvil do větru. Bylo to na něm vidět. Tady seděl na židli a eště byl vyděšenej. Já sám osobně ty světýlka jsem poznal taky na vlastní kůži. Ne že bych byl ňákej. Moc pěkně mě nebylo. Sakra povídám: Nejdřív jedno, dvě, pak tři, furt za mnou.(...)

"To bylo tuším v 25. roce, ten dotyčnej ...ňákej Lojza Chadimů chodil k ňákým Paďourovi kovářoj hrát karty na konci Desný. Teďka vyšli, teď najednou světlo takový. Copak ? "Támhle hledaj Veselíkovi." Bylo to ve statku u Veselíku na zdi bylo velký světlo. "Asi tam něco hledaj." Přišli blíž a vono se to dalo do pohybu. A ten Průšek tomu Chadimoj Lojzoj, ten byl vo dva roky starší než já, to jsem slyšel vod něj doslovně vypravovat, vod toho Chadimy, von povídal : "Pojď k nám, nechoď domů, todle nejní dobrý, vono to jde nahoru." A von byl na horním konci Desný. "Maminka je sama doma, vona by se bála." To nejsou žádný povídačky. Tak jsem šel a vono to furt prej po těch, jak sou ty zdě, jak byly vokolo zahrad, tak to porád skákalo a když to přišlo tam ke konci, to vylítlo až na vrchní šár a tam vodtuď se to vzneslo nad ten Zádušní háj. Sršely z toho jiskry jako když prší. A ten Lojza mě říkal : "Václave, upřímně řečeno, já jsem přišel domu, já jsem měl klobouk nahoře, vlasy mě stály. Ty mě stály z toho vyděšení,. Klobouk jsem měl zdviženej nadobro. Ta hrůza z toho. " (Václav Pechanec (1902), Poříčí, okr. Svitavy, In : tamtéž s. 127-128)

("Tady byla panská louka, že tam viděli vohnivej sud, že se kutálí po panský louce až do svatýho Jána. Že tam dycky to viděli." Václav Dufek (1897), Tlumačov, okr. Domažlice, In: tamtéž, s. 128)

( "Vo tom Šplíchalově Dolci, že tam kůň že to povříslo tam lítalo, povříslo ze slámy zkroucený, takovej věchet že tam lítal." Jan Sejkora (1904), Široký Důl, okr. Svitavy, In: tamtéž, s. 129)

("Dyž to letělo, že se rozednilo jako den. My jsme jednou takhle na podzim seli obilí, ještě když jsme hospodařili s kravma. Děda chodil do práce na Sedlišti na poli. Doma byli děti. Vona už byla taková strašná tma. Děda dycky našláp šlápoty a popojeli jsme. Najednou vám letělo kus tělesa. Takhle, jak to letělo, tak se to natáhlo a vono vám bylo světlo jako ve dne. Bůh ví, co to bylo. Tomuhle lidi říkali asi prašivec. Prorokovali lidi válku na toho prašivce, když letěl. Bylo to v 1938 nebo v 1939 roce. Určitě ňákej útržek z oblohy." Anežka Bulvová (1911) Budislav okr. Svitavy, In : tamtéž, s. 140-141)

V pověrečných vyprávěních se odráží i povědomost o tom, že určité vnitřní předpoklady pro vnímání anomálních sil nemají všichni a že stejný anomální jev mohou různí lidé vnímat odlišně.

("Babička chodila do lesa na trávu pro dobytek. A hajnej von je skrz to proháněl. Nesměli to dělat, tak dycky buďto šli až večír, a nebo, no zkrátka, jak mohli, jak se to nechalo udělat. A najednou ráno šlo proti ní světlo. Povídá : "Propána, kdo to jde, zrovna vartuje tak brzy." No tak kouká, kouká, světlo chodilo kolem ní. A teď povídá: "Zaplať Pánbu, aspoň si nadělám trávy, pěkně na to vidím." To bylo zajímavý. Tak si nadělala trávu a ranec uvázala na záda. A světýlko šlo pořád s ní. A vyprovodilo ji až na správnou cestu. Viděla na cestu, že mohla jet. Povídá : "I pro pána, měla jsem mu přeci jenom poděkovat." A bylo jí to divný, že se to stalo, taková příhoda. A teď jí to bylo divný, že se to stalo, taková příhoda. A teď povídá : "Dám si pozor, jestli podruhý se mně to bude opakovat." A vono zas. To je neuvěřitelný. Tak si povídá: "Já zavolám muže, aby zkrátka šel se mnou jednou, aby se na to podíval." A muž neviděl nic. Chodil s ní a světlo neviděl a vona viděla všecko." (František Vštípila, (1894), Krouná, okr. Chrudim, In: Tamtéž, s. 128)

Dalším podivným úkazem létající povětřím je "divoká honba". Jako ďáblova přítomnost se projevuje jako psí štěkot, ozývající se "hrubým" a vyšším hlasem.

Honba vždy letí povětřím a to ve dne i v noci. Nejrozšířenější verzí je "divoký hon" provázený fantastickými příznaky, provázený silným větrem, vichřicí, rachotem. Je také nebezpečná lidem i zvířatům, stejně jako světýlka.

("vůz dostal náraz, divoká honba vzala kolo s sebou, spatřil, že koňské hřbety byly rozškrábány ostrými drápy, samá krev..." - In: (5) s. 13)

("vyhnali do toho rámusu psa. Vrátil se sedřený a měl jen tři packy." - In: Tamtéž, s. 13)

Ochrana před divokou honbou byla jedině ulehnutí obličejem do k zemi.

Dalším létajícím úkazem je Pís Wurm, který vypravěčka M. Wastlová překládá jako "létající červ" a popisuje tuto bytost jako "dráček, mělo to perutě a šly z toho jiskry. Dávalo to zvuk, který děsil dobytek."

Vypravěč A. Rausch v "Příbězích ze staré Šumavy" popisuje bytost podobnou ještěrce, jejíž ohon sršel jiskrami, je nazývána "dobytčí děs".

("Jeden sedlák šel v noci z Nicova na Likoperk (Popelná) a najednou se udělala jasnota a ve tmě ten člověk viděl, jak přes cestu přeletěl s velkým rámusem drak, celý ohnivý, a sedl si na strom. Sedlák utíkal pryč, ale ráno se šel na to místo podívat. Strom byl do půlky černý." - In: Tamtéž, s. 19)

V pověstech a lidových vyprávěních často vystupují nejrůznější bytosti, lidské i lidem nepodobné.

("Na osamělém místě stála nějaká postava a držela v ruce hořící svíčku. Na chodce padla hrůza... Postava jim však neublížila. Přidala se k lidskému houfu a svítila jim svíčkou, která vydávala velkou záři, převedla je přes celý les a zmizela, když byly v dohledu vesnické chalupy." - In.: Tamtéž, s. 19)

("To se mně stalo, když jsme chodily jako děti do Zrnětína. Byly jsme hrozně nastrašený, abysme se bály, abysme nechodily. (...) Já jsem šla s těma klukama našima a z toho Zrnětína, z toho hájku po silnici. A teď vám takový ticho. Nevím, jestli z toho strachem, nic nebylo slyšet, žádný šlápoty. Takovej velkej člověk šel, jako že nemá hlavu a strašně pospíchal. A dala jsem dobrej večír a víc ničeho si nevšimla. A táhlo to pryč. To jsme utíkaly. Vypadalo to, jako by to mělo na sobě něco." Anežka Bulvová (1911) Budislav, okr. Svitavy, In.: (6) s. 130)

Pověrečná bytost Swiza je popsána jako velmi stará žena, oblečená do vlčí kůže, s parožím na hlavě.

Karel Klostermann se zmiňuje o skotoplachovi - malém trpaslíku s hlavou podobnou slaměnému věchtu. Jeho pronikavé bzučení splašilo stáda, které se pak v divokém úprku rozbíhalo na všechny strany.

"Dnes se tomu lidi smějou a říkají, že prej tomu už nikdo nevěří. Ale ajť si kdo chce říká, mně se to stalo a můžou to dokázat i vostatní. Bylo nás tenkrát 5 chlapců, řekli jsme si, že pudeme do Trojan a šli jsme. Už za Adamojc křížkem pod Trojanama se nám to nelíbilo. Vod Mántiný se hnaly těžký mraky. Přidali jsme teda do kroku a jen tak tak, že jsme dorazili do Trojan a už jsme měli bouřku nad hlavama. No já jsem už zažil v životě všelijakou bouřku, ale jako tenkrát byla - takovou už jsem dávno neviděl. Voblaka se ani nezavřela. "Tak, kam se pudeme schovat ?" ptal jsem se chlapců. A voni říkaali : "Pudeme k Sebránkom." A šli jsme rovnou na dvůr. Voni to mají takový do vingle a v tom druhým půlřadí byly komory, kde spaly děvečky. Tak jsme se schovali pod pavlač. Zatím ta bouřka přeletělaa. Toť se ví, hned jsme si řekli, že zavoláme na holky. Ani nás nenapadlo, když jsme na ně zavolaali : "Hej, hej." Ale to jste měli vidět. V tu ránu bylo celý stavení jako ve vohni. Vopravdu jsme mysleli, že hoří a v tom von přiletěl. Byl celej vohnivej. Všichni jsme viděli, jak lít vod Šebíkova jako vohnivý koště. Ani jsme necekli, ale hned jsme věděli, že je to Hejhálek. Už jsme holky nevolali a po dešti jsme šli domů. Muší to bejt ňákej velkej pták, větší než sova, má asi náramně dlouhý křídla a roztaženej vocas a muší mít v něm, ňáký svítivý brka jako svatojánský mušky. Voj jenom tak přeletěl stavení a byl pryč." František Chlupsa, tesař z Řemešína vypravoval ve 20. letech o události z konce min. století. In: Vorel J.: Mladoticko. 1993, s. 39

"Vojtěch Hausner s Josefem Fajtem šli jednou za holkama do Potvorova. Hausner tamtudy chodil často, proto to světlo znal, ale Fajt to světlo chtěl taky vidět, proto šel s ním. Když přišli k Roudné jámě, najednou viděli přichházet světlo od Potvorovské hory. Přišlo až k nim a šlo potom podle nich. Ale Fajt - ten se bál. Skočil za Hausnera na druhou stranu a když skočil, světlo zase za ním. A tak to dělalo celý lesík, co šli Potvorovskou obcí, až celý přešli. Tu se světlo pustilo na Račín, kde zmizelo. Fajt říkal, že toho strachu co tenkrát měl, že už do smrti nechce zažít." In : tamtéž s. 37

4. Velmi důležitou podmínku, dosud opomíjenou v oblasti sledování UFO aj. anomálních jevů je faktor místa, a jeho případná aktivizace. (7)

Můžeme se domnívat, že v místech křížení a vedení těchto energií dochází v určitých chvílích, za dosud neznámých podmínek k určitému "zkratu", či výronu energie, čímž dojde k proniku či průchodu do jiných časoprostorových kontinuit. Za spolupůsobení přítomných osob a vlivů dalších okolností lidé vnímají UFO, jiné bytosti, popř. dojde k přestupu z našeho světa jinam (záhadná zmizení lidí, lodí, letadel), nebo směrem do našeho světa (místa přistání, havárií UFO, vstup cizích předmětů či bytostí do našeho fyzikálního světa).

Průvodním znakem těchto míst mohou být magnetické a gravitační anomálie, projevující se při těchto událostech. Na zemském povrchu se podle názoru světského vědce Valerije Uvoluva a dr. Thalese Shonya vyskytují v magnetickém poli určité anomálie - víry, které umožňují spojení s jinými časoprostorovými kontinuitami. Uvarov tvrdí, že Zemi obklopuje další, časové pole, pole chrona. Také toto pole vykazuje anomální body, "chronapiky", jež umožňují vstup do jiného času nebo dimenze. Ruští badatelé je umísťují do oblasti Permu, do Gruzie, okolí Leningradu, na Krym, Bajkalské jezero, do pohoří Pamír a v jižní části Kaspického moře. Chronapiky se nachází v centrální Sahaře, uprostřed Sahary, v severní Indii, v bermudském trojúhelníku, ve středu Brazílie a v Tibetu. Předtím existovalo dalších 5 bodů, které se v průběhu času přemístili - v centrální Austrálii, Izraeli, Číně, Egyptě a na Velikonočním ostrově. Jsou vstupními bránami do cizích prostorů, do jiných světů.

Magnetické anomálie mohou být také průvodním znakem, jež se v některých případech projevují při objevení UFO - výpadky elektrického proudu, vyřazení elektroniky, nebo místa přistání či havárií těchto objektů jsou významnými magnetickými anomáliemi (např. kóta 611 u Dalněgorska).

Globální síť pětiúhelníků je hypotéza sovětských vědců Makarova, Gončarova a Morozova, kteří vypracovali ikosaedro-dodekaedrickou soustavu Země (IDSZ). Tito vědci považují středy pětiúhelníků a středy stran pěti a trojúhelníků za místa příznivá pro rozvoj civilizací. Kritická místa obdobné sítě Američana Sandersona, vycházející z opakujících se magnetických bouří se shodují s příznivými body IDSZ. Ruský badatel Korovjak při hledání magnetických anomálií objevil podobnou síť míst, jež jsou vůči sobě po Zemi navzájem rozloženy pod úhlem 72 stupňů na severní i jižní polokouli. Nejsilnějších deformací gravitačního pole je podle něj 5 (bermudský trojúhelník, Ďábelské moře u Japonska, místo v Alžírsku, místo v Indii, v severním Atlantiku). Na tuto síť přišel při rozboru leteckých katastrof, ze kterých analyzoval časové i místní shody při mimořádných událostech.

Vedle hypotéz o místech gravitačních a elektromagnetických anomáliích se uvažuje i o průběhu různých energií v zemském plášti, které tvoří linie tzv. dračích žil, tedy různých anomálních zón, pozitivních i negativních.

Průsečíky těchto obzvláště silných zón lze zjistit podle míst s dávnými kultovními tradicemi - megalitické památníky jako Stonehenge, místa rozmístění menhirů, apod.

Naši dávní předkové rozpoznávali působení a identitu přírodních sil lépe než my. Podle starých učení pod zemí probíhají silové proudy, připodobňované plazícím se hadům, popř. drakům, které se dnes označují jako "tellurické žíly". Vedle nich jsou existují i vzdušné (nikoli větrné či běžné atmosférické) proudy, spíše nazývané kosmické. Na místech, kde se tellurické a a vzdušné proudy podle své přirozenosti spojují, rodili se draci, saně, bazilišci a meluzíny. Tyto proudy byly dobré a špatné. Nám při jejich znovuobjevování nezbývá než vyhledávat znamení, kterými tato místa označovali - megality, dolmeny, chrámy a v nich skulptury hadů (někdy okřídlených), draků popř. různých geometrických znaků a obrazců. Jejich aktivizace byla vysvětlována a připodobňována pulsacím dračího krevního oběhu.

Další body ze slabších linií byly postupně převzaty křesťanskou církví a ta na nich dala postavit své chrámy, svatyně a kláštery.

Na těchto bodech se však za určitých okolností dějí podivné události. Jacques Bergier tato místa považuje za místa přechodů do jiných prostorů. Opírá se přitom o rozbor J.A. Keela, který shromáždil jen v USA 44 případů z let 1954 - 1969, kdy se podivné humanoidní bytosti ocitly v našem, pro ně zjevně cizím prostoru a hledaly cestu zpět. Jak píše Johannes von Buttlar, vztah dračích žil a výskytu UFO prokázal už koncem 50. let Francouz Michel Aimé ve své knize "Flying Saucers and the Straight-Live Mystery" (Létající talíře a záhadné přímky, 1958), v Anglii dokázal stejný vztah v publikaci "Skyways and Landmarks" (Nebeské cesty a pozemské mezníky, 1961) Angličan Tony Wedd. Ten se domníval, že UFO využívá energii siločar ke svému pohonu, klouzali po nich jako magnetický vlak po magnetické koleji.

Zajímavé údaje se lze dozvědět v knize "Tajuplná místa Země" (Gemini, Bratislava 1993) Na str. 108 je popsána událost s přistáním UFO a pozorováním podivné postavy v anglickém Chilcombu. Plánek tohoto místa ukazuje, že se stala na vrcholku pentagramu, jehož linie naznačují umístění starověkých mohyl.

Jiná příhoda, tentokrát se zjevením mnoha středověkých rytířů u Loe Bar, je popsána na s. 104. Z přiloženého plánku lze opět zjistit, že místo u Loe Bar je opět důležitým průsečíkem jakéhosi pentagramu.

Pentagram je i základem rozmístění megalitických památek ve středních Čechách.

Existuje hypotéza, že právě tyto menhiry a později církevní stavby měly ovlivnit průběh probíhajících energií, pomoci při jejím využití k nějakému účelu, k žádoucímu směru. Podle názoru J. Buttlara šlo o spoutání zemské energie zaražením kamene do silového proudu, jež byl pak použit pro potřeby kraje nebo osady. Proto stál ve středu každého města a vesnice pupek, omfalos, později kaple a kostel, a chápal se jako strom světů, nebo jako spojovací bod mezi energiemi nebe a Země.

Lidé věděli o existenci linií a jejich průsečíků a stavbou menhirů, později kostelů, kaplí a klášterů se měly tato místa zviditelnit pro ostatní, upozornit na jejich význam, popř. varovat před nebezpečím pro neznalé osoby.

Tato místa mají často

1. vztah na podzemí (v řadě pověstí a pohádek po vstupu hrdiny do podzemních chodem a jeskyň následuje setkání s jinými bytostmi,

2. objevení se bytostí nehumanoidního charakteru (ohniví psi, kohouti,

3. objevení se bytostí humanoidního charakteru (např. ve španělské vesnici Benjos v minulém století vyšly z jeskyně dvě malé děti se zelenou pokožkou. Brzy zemřely, ale vyprávěly, že přišly z temného, cizího světa za ohlušujícího rachotu.) Někdy následuje setkání s bytostmi jiných rozměrů (obři, trpaslíci)

4. časové podmínky a přesuny se uskutečňují v určitých časových závislostech - vstup do podzemí se otvírá v určitých periodách, za určitých okolností, v místě plynul čas jinak než na Zemi (a po návratu se zjistí, že čas plynul na povrchu jinak - na Zemi uplynuly roky, zatímco v podzemí uběhla malá chvíle)

Další povědomí o těchto liniích se mohlo promítnout do erbů a znaků měst.

Velkým úskalím pro pochopení podstaty a vlivu podmínek pro vznik anomálního jevu je uvědomění si velké variabilnosti jejich skladby. Tato variabilita je zřejmě také hlavní příčinou toho, že anomální jevy nadále unikají vědeckému zkoumání a nelze je podle libosti navodit, aby je bylo možné opakovat. Navíc zde působí souhrn takových jevů, jež dosud nebyly spojovány a zároveň v jejich spojení současná věda nevidí žádné možné souvislosti.

Připusťme na př., že určitý druh anomálního úkazu (např. blízké setkání) byl umožněn skladbou těchto podmínek :

50% aktivizace místa dané lokality + 20% vrozených psychických dispozic svědka +

10% momentální psychická dispozice svědka + 10% vliv časových podmínek +

5% vliv fyzikálních, astronomických aj. podmínek + 5% vlivu neznámých faktorů

Pokud bychom chtěli jev opakovat, při účasti stejného svědka na totožném místě a ve stejném denním čase, popř. za rok ve stejný den, přesto nezajistíme potřebnou souhru podmínek tak, aby k projevení anomálního jevu došlo.

Je nutno totiž počítat s tím, že např. aktivizace daného prostoru jako byla v uvedeném případě, je na př. možná jen jednou za 100 let, pak třeba klesá na 10%. K tomu, aby se mohl ten samý úkaz opět znovu objevit v jiném čase, musely by jiné podmínky vyvážit tento nedostatek. Skladba podmínek by musela být třeba následující :

10% aktivizace místa + 20 % vrozené psychické dispozice svědka +

40% momentálních psychických dispozic + 5% fyzických, astronomických vlivů +

20% časové podmínky + 5% neznámých faktorů.

Tyto podmínky však nejsme schopni zajistit. Jednak nevíme, co a jak uvedené vlivy vytváří a jaká jsou jejich kritéria, jednak jde o takové jevy, jež nelze dosud žádným známým způsobem měřit. Navíc je možné, že i skladba podmínek (jejich vzájemný poměr) podléhá nějakému vnitřnímu řádu, který se uplatňuje pokaždé jinak, případ od případu.

Dá se však předpokládat s jistou dávkou pravděpodobnosti, že nedostatek určitých podmínek lze do jisté míry vykompenzovat převahou podmínek jiných. To však nese značná rizika, např. aktivizaci místa kompenzovat momentální psychickou dispozicí. Jsou známy případy mágů, kteří v neustálé snaze o magické evokace skončili s trvalou psychickou narušeností v ústavu pro duševně choré nebo sebevraždou jako důsledkem této narušenosti.

Budeme-li chtít anomální jev opakovat, dopadne naše snažení takto :

- na daném místě poklesla aktivita tohoto prostoru na 10%.

- stejný svědek bude mít totožnou míru vrozených psychických dispozic - 20%

- svědek však bude naprosto uvolněn, uklidněn, nebude zcela jistě v té situaci, jako byl při vlastním úkazu - jeho momentální psychická dispozice potřebná pro vznik anomálního úkazu bude 1%.

- i když se dostavíme za stejných časových podmínek (20%) zcela jistě nebudou splněny fyzikální a astronomické podmínky - budou třeba jen 3 %. Výsledné podmínky budou splněny jen z 54 % - k žádnému anomálnímu jevu nedojde.

Neuvažujeme přitom i vliv dalších pozorovatelů a badatelů, kteří budou svědka doprovázet. Jejich vrozené a momentální psychické dispozice mohou skladbu podmínek ještě více zkomplikovat.

Tato stať si neklade si neklade za cíl naprosto vyloučit "mimozemskou" hypotézu o původu UFO a jevů s tím spojených, avšak naznačuje, že zde mohou být i úplně jiné příčiny jejich objevování a že tento jev, který jsme doposud shrnuli pod souhrnné označení UFO, může být bohatě vnitřně rozčleněn.

bc. et dr. Luboš Šafařík

(1). Šafařík, L.: Psychologický výzkum pozorovatelů UFO. ZAZ 2/94

(2) Jacobs, D.M.: Tajemný život. Přímá svědectví únosů UFO. Práh Praha 1993)

(3) Archiv Poltergeist centra Plzeň (KPU)

(4) Tamtéž.

(5) Voráčková, J.: Světýlka na Křemelné. Pověrečná vyprávění ze střední Šumavy. Panorama, Praha 1990

(6) Šalanda, B. : České pověsti ze současného sběru.UK SPN Praha 1989,

(7). Helšus, J.:Megality, dračí žíly a UFO. ZAZ 3/93, -sl- Kam vedou podivné linie ? ZAZ 4/93

 Z časopisu ZAZ č. 2, roč. 1995