Běsové a mimozemšťané

Spojení těchto dvou termínů zcela logicky vyvolá u každého pobavený úsměv. Vždyť představa středověkých strašidel v podobě mimozemských návštěvníků je skoro absurdní. I mě samotnému se zdála až donedávna tato představa naprosto fantastická a neuvěřitelná. Jenomže. Jenomže se mě dostala do rukou kniha H. Wolfa z roku 1818 (CURIOSITATEN, díl IV.), která cituje zápis z roku 1616. Je zde pozoruhodný popis bytostí, které se v německém originále nazývají Geistenenien, což lze přeložit buď jako geniální duchové, nebo starším výrazem běsové. Etymologický význam slova běs je ovšem velmi nejasný a podle výkladů prodělal množství proměn, ale na svém počátku stál v těsné blízkosti slova bůh.
Chtěl bych předem upozornit na to, aby popis běsů nebyl spojován s nějakým pohádkovým duchem nebo skřítkem. Jejich klasifikace tak, jak je podána v uvedené knize, působí udivující precizností a téměř až statistickým vyhodnocením. Aby si i čtenáři udělali představu o středověkém nazírání na říši duchů, cituji nejdůležitější pasáž:

"GEISTEN-GENIEN jsou velmi podobni lidem, ale přesto nejsou lidmi pocházejícími od Adama, nýbrž jsou bytostmi velmi odlišnými jak od lidí, tak i od zvířat. Neboť jest maso, z něhož se skládají bytosti živé, dvojího druhu: jedno pochází od Adama, našeho praotce, druhé ale nikoliv. Maso pocházející od Adama je hrubé, je to prostě zcela obyčejné maso hmatatelné, zemského původu. To druhé maso, jež nepochází od Adama je maso, subtilné, nehmatatelné a není také uděláno z hlíny.
Proto mohou tvorové mající toto maso prostoupiti zdivem, dveřmi a podobně, bez jakýchkoliv překážek, aniž by tím něco poškodili.
Mají jiného praotce a jsou současně lidmi i duchy. Od duchů skutečných se liší tím, že jsou z masa a kostí, že plodí děti, jedí, pijí, mluví a jednají jako lidé, ale rychlí jsou jako duchové. Jsou proto bytostmi do jisté míry duchovními i lidskými. Nemají duše jako lidé, ale jsou lepší, neboť jsou rovni duchům."

Přiznám se, že když jsem si tuto pasáž přečetl, a četl jsem ji několikrát, byl jsem ohromen. Středověký autor zde velmi přesně rozlišuje mezi domnělými duchy, kteří skutečně patří do mytologie, a mezi těmito bytostmi, o jejichž existenci ani v nejmenším nepochybuje. Jeho skálopevné přesvědčení o jejich materiální podstatě mne přivedlo na myšlenku, zda-li nemáme před sebou útržky prastarých zkušeností lidské populace se zcela jiným, přesto však naprosto reálným světem.
Středověká mystická literatura zná celou řadu pohádkových bytostí, které někdy popisuje téměř s vědeckou přesností, ale téměř vždy se ukáže, že se jedná o církevní texty, které pomocí těchto přirovnání bojují s přežívajícím pohanstvím, tedy s ďáblem. Co si však máme myslet o tomto textu, který byl napsán prokazatelně v době absolutní vlády církevních dogmatiků, kteří nepřipouštěli jakýkoliv náznak jiných názorů? Je třeba se vcítit do světa středověkého člověka. Byl mnohem vnímavější ke svému okolí, ale také o hodně drsnější. Jeho svět bylo nejbližší okolí a potom strach z neznáma a především strach z boha. Byl velmi silně fixován na církevní pospolitost a těchto pár faktů pak nakonec formovalo i jeho životní postoj. Můžeme předpokládat, že i v tomto případě šlo o církevní mystifikaci?
Názor středověkého učence na tyto běsy byl velice pozoruhodný. Na jedné straně byl svět duchů považován za silně negativní vlivem samotného ďábla a na druhé straně potom oficiální katolická literatura připouštěla existenci podobných démonů, které mají mnohdy velmi ušlechtilé povahy. Tito běsové se pak objevují jako manžeiky smrtelníků, kde vystupují v podobě skutečných lidských bytostí jako velice pečlivé a svědomité matky. Tyto sňatky uznávala dokonce i středověká církev a plně je i respektovala. Může tedy jít o náhodu, když se podobná vyprávění objevují prakticky po celém známém světě? Domnívám se, že nikoliv.

POVĚSTI A MÝTY

Jednu z mnoha pozoruhodných historek o sňatku mezi ženou pocházející z okruhu běsů vypráví Walter Map. Gerbert, budoucí papež Sylvestr II., takový sňatek uzavřel. Byl to Francouz, učitel císaře Oty III., slavný matematik a teolog a jeden z nejučenějších mužů své doby. Založil biskupství ve Hnězdně a v Ostřihomi a jako první pomýšlel na křížovou výpravu k obnovení Kristova hrobu v Jeruzalémě. Jednou, když byl Gerbert ve finanční tísni, šel lesem a přemýšlel jak z této situace ven. Tu spatřil najednou velmi krásnou ženu, sedící na hedvábném koberci a mající před sebou množství zlatých předmětů. Podívala se na něho něžným zrakem, oslovila jej jeho jménem a slíbila mu velké štěstí a bohatství, když opustí svoji milenku, jejíž vinou upadl do svých problémů. Gerbert s tím souhlasil a sňatek s ní uzavřel třemi polibky. Každé noci sdílela s ním tato lesní žena lůžko a poučovala jej o přítomnosti i o budoucnosti. Jmenovala se Meridiana, ale v pozdějších verzích této pověsti se její jméno zkomolilo na Marianna. Jejím vlivem se stal Gerbert tak moudrý, že se dostal až na papežský stolec. U této pověsti je pozoruhodné především to, že je prezentováno spojení nejvyššího církevního představitele s duchovní bytostí, pocházející z oblasti nadpřirozena. V prvku, kde vystupuje v rozšířeném motivu spojení člověka s ženou-duchem, je jistá podmínka, kterou muž nesmí překročit. V tomto ohledu je přímo modelovou situací známá pověst o ženě-dívce proměňující se v netvora, která má své paralely i v českém prostředí. Uvedena je v "Příspěvcích německé mytologie" (Beitrage zur deutschen Mythologie) z roku 1857.
Jistý šlechtic jménem Henno se v poledne setká v lese s krásnou dívkou, do které se na první pohled ihned zamiluje. Dívka sedí na hedvábném koberci a je oděna v opravdové nádherné královské roucho. Potom mu vypráví, že ji mořská bouře zahnala až do těchto míst a nemůže se vrátit do svého domova. Protože je v zoufalém postavení, je vděčná za každou pomoc. Henno jí nabídne sňatek a ona ochotně souhlasí. Narodí se jim několik dětí, ale její tchyni je nápadné, že když se koupe, pečlivě za sebou i svou panskou služebnou zamyká. Proto si vyčíhala okamžik koupele a přistihla svoji snachu, jak se proměnila v draka stejně jako její služebná. Oznámila to neprodleně Hennovi, který vyřkl zaklínací formuli a obě v podobě draků vyletěly ven a zmizely v dálce.

MELUZINA

"Meluzína - podle fr. pověsti nejasného původu (první záznamy ze 13. a l4.st.), mystická žena (víla), která se po porušení slibu svého manžela, jenž nahlédl do lázně, proměnila v hada (rybu). Legenda, spojovaná někdy s postavou zakladatelky roku de Lusignan (Mélusine), se stala zdrojem četných literárních zpracování. Prostřednictvím německého překladu z r. 1474 (česky 1555 pod názvem Kronika kratochvilná o ctnostné a šlechetné panně Meluzíně) zdomácněla v českých zemích a v lidové tradici splynula s bájnou větrnou bytostí, která za nepohody naříká a žalostně kvílí (odsud dochovaný zvyk krmení větru moukou či solí)" - tolik Ottův slovník naučný.

Následující velice rozšířenou pověstí je ta o krásné Meluzině z období reformace. Hlavním protagonistou byl Raimund z Lusignanu, který byl na lovu, při němž zabloudil. Po nějaké době přišel až k místnímu prameni, u kterého spatřil velice krásnou ženu, kterou nikdy před tím neviděl. Byl překvapen proto ještě více, když jej dívka oslovila jeho jménem a vyzvala jej, aby k ní přistoupil. Raimund se do ní rázem zamiloval a nabídl jí sňatek. Jen chtěl vědět, odkud je a jak se jmenuje. Krásná dívka mu odpověděla, že se jmenuje Meluzina a že její říše je tak daleko, kam až sahá voda oceánu. Je prý podřízena tomu, který vše řídí a jehož vůli je všechno podřízeno. Raimund byl šťasten a vydal se na cestu z lesa, kam jej Meluzina provázela. Zde se s ním rozloučila a on jí přislíbil, že příští den přijede se svou družinou a odvede si ji důstojně jako svoji nevěstu. Domníval se, že Meluzina zde bude sama. Byl však velmi překvapen, když druhý den spatřil na smluveném místě tábořit družinu, kterou si nemohl dopřát ani samotný franský král. Meluzina měla na sobě nádhernou korunu z perel a pás z nejdrahocennějších kamenů a kovů a také všichni ostatní oplývali nevšední nádherou. Uvítala jej velmi dvorně a pohostila jeho družinu ve stanech vybranými lahůdkami a k večeru se odebrali do jejího lesního zámku, který Raimund pojmenoval Lusinia. Když si po svatbě prohlížel zámek Raimund poněkud pozorněji, všiml si podivuhodného stavení bez oken, které stálo v zahradě. Bylo z hlazeného mramoru a opatřené těžkými kovovými dveřmi. Když se ptal Meluziny po významu tohoto divného zařízení, tak mu odpověděla:

"Je to moje tajemství, moje svatyně, do které nesmíš nikdy ani vejít, ani do ní nahlédnout. Vzpomeň co jsi mi slnil, že jen pod tou podmínkou zůstanu u tebe, když budeš souhlasit s tím, že každý pátek od východu do západu slunce bude po celou dobu v tomto svatostánku a ty nikdy nebudeš pátrat po jeho tajemství. "

Raimund to slíbil a od té doby žili spokojeně. Meluzina porodila několik zdravých a statných synů a byla vzorem všech matek. V rodině vládlo štěstí až obdivuhodné. Ovšem až do doby, než se na zámku objevil jeho bratr. Ten zpochybnil Raimundův slib a varoval jej, aby takové tajnosti netrpěl. Raimund se nad tím zamyslil a svolil k tomu, aby prozkoumal, co dělá jeho žena každý pátek. Vypáčili tedy těžké kovové dveře, a když Za nimi nalezli druhé, ještě masivnější, jejichž odpor již zdolat nemohli, udělali v nich alespoň otvor, kterým mohli nahlížet dovnitř. Vnitřek byl naplněn vodou a v pěnících se vlnách viděl svoji ženu v podobě napůl člověka a napůl plaza: Šokovaný Raimund ji od sebe vyhnal, ale vzápětí svého skutku litoval, neboť mu Meluzina řekla:
"Cos to učinil. Zničil jsi naše štěstí a já již u tebe zůstat nemohu. Za chvíli se musím s tebou rozloučit a již mě nikdy neuvidíš. Není v mé moci rozhodovat o tom, co budu dělat. Kdybys věděl, jak trpím, neztěžoval bys mi tuto hroznou chvíli loučení. Je mi strašně líto dětí, ale již k nim nemohu."
Raimund byl zdrcen jejími slovy a objal ji. Meluzina se ale vymanila z jeho objetí a on spatřil, jak se spodní část jejího těla proměňuje v plaza.
Ustoupil o krok a v tom se Meluzina vznesla a zmizela v noci. Z výšky se nesl její hlas a on ji uviděl nad vrcholkem hradní věže, když naposledy rozpjala své ruce a zvolala: 
"Ať vládne štěstí a mír. Dospívejte moje děti, buďte zdrávy a štěstí, mír a radost ať je pořád s vámi. Sbohem všechno, co jsem zažila. "
Po celou tu dobu stoupala výše k obloze, až zmizela docela. Závěr této hezké pověsti je triviální. Raimund zdrcený ztrátou milované bytosti umírá u pramene, u kterého ji objevil.

Co je v této pověsti pozoruhodné, je motiv zakázaného místa nebo pokoje. S tím se setkáváme i ve slovanských pohádkách, kdy má nějaký čaroděj na svém sídle zakázanou komnatu, kam nikdo mimo něj nesmí. V pověsti o Meluzině je pozoruhodný i popis vlastního svatostánku, jako stavba bez oken s povrchem jako z mramoru. Právě detailní popis pozoruhodné stavby a některé případy ze současnosti mne upoutaly natolik, že jsem začal srovnávat.

PODIVUHODNÝ PŘÍBĚH VILLASE BOASE

Dříve však, nežli se k tomu dostanu, rád bych upozornil na případ prostého rolníka Antonia Villase Boase z Brazílie, který se udál 15. října roku 1957. Jde o světoznámý případ, který má své rozhodné zastánce i odpůrce, nicméně je veden v evidenci případů kontaktů mimozemšťanů s pozemšťany.Boas byl při noční orbě unesen pěti podivuhodnými bytostmi, které vystoupily z koule, která přistála asi 10 metrů od něj. I přes jeho odpor byl zavlečen do lodi UFO, kde jej přenesly přes několik místností a v jedné z nich jej donutily, aby se svlékl. Potom mu polily tělo jakousi průhlednou kapalinou a odvedly do malého pokoje, kde mu odebraly vzorek krve. Tato operace zanechala na těle Boase jizvu: Potom byl déle nežli půl hodiny ponechán o samotě v prostém pokoji, kde seděl na jakémsi lůžku. Po stěnách vedly nějaké trubky, z nichž vycházely obláčky kouře, ze kterého se mu udělalo špatně a v rohu pokoje se musel vyzvracet. Za další půlhodinu došlo k neuvěřitelnému kontaktu.
Do místnosti vstoupila nahá žena zcela pozemského typu. Měla světlé vlasy, bílou pleť, velké modré šikmé oči, úzké rty, nos a uši a vysoké lícní kosti, které vytvářely dojem špičaté brady. Měla drobnou postavu, a jak později uvedl sám Boas, dívala se na něj po celou dobu takovým způsobem, jako by od něho něco chtěla. Přitiskla se k němu celým tělem takovým způsobem, že Boas nemohl nereagovat. Objetí skončilo na lůžku, kde proběhl normální pohlavní styk, který Boasovi připadal vzrušující a příjemný. Jeho partnerka reagovala jako každá normální pozemská žena, až na malou výjimku. Nikdy jej totiž nepolíbila, i když jej jemně kousala do brady. Během tohoto kontaktu rovněž prý jako by kašlala a bručela. Po skončení aktu mu dala najevo, že Boase potřebovali pouze pro smíšení rasy. Žena však v laskání nepřestala a přivedla Boase k dalšímu pohlavnímu aktu. Teprve potom přestala o něj jevit zájem a odešla.
V rozhovoru, který poskytl o 21 let později, uvedl ještě jeden velmi zajímavý detail. Po druhém pohlavním styku mu žena odebrala také vzorek spermatu, které mělo být patrně uloženo pro pozdější použití. Před definitivním odchodem si žena ukázala na břicho a potom na oblohu. Toto znamení si Boas vysvětloval jako úmysl mu sdělit, že se hodlá vrátit a vzít ho s sebou tam, kde žije. Jiní si ovšem toto gesto vykládali jako znamení, že si odnáší s sebou jeho semeno, ze kterého se narodí dítě.
Boasovi pak bylo dovoleno, aby se oblékl a poté byl vysazen z lodi, když před tím chtěl sebrat jeden z přístrojů, který mu měl dosvědčit jeho neobyčejné zážitky. Ať byla skutečnost jakákoliv, Boas své tvrzení nikdy neodvolal, i když byl vystaven silnému zesměšňujícímu tlaku médií i blízkých. Jeho opakované výpovědi, kterých poskytl nesčetná množství, však nikdy neobsahovaly sebemenší rozpor.

Srovnáme-li si nyní všechny informace, které bylo možno k tomuto tématu shromáždit, s překvapením zjišťujeme, že obsahují pozoruhodné paralely.

1. Jedním z nejmarkantnějších jevů je bytost v podobě ženy, která si vybírá mezi pozemšťany svého druha, se kterým chce mít děti. Okolnosti jejího objevení jsou mimořádně tajemné, nicméně svým partnerem je považována za neobyčejně krásnou a vzdělanou zenu.

2. Ve středověkých legendách o Meluzíně se objevuje ještě jeden pozoruhodný doplněk. Jde o jistou podmínku, k níž se musí její budoucí muž zavázat, a to slib, že v jistý den ji nebude hledat, nebo se nebude dívat, kam jde. Velice podobný motiv lze snad spatřovat i v českých pohádkách, kde se v tajemných zámcích objevuje "zakázaná komnata", kam nikdo nesmí vstoupit, ačkoliv je všude povolen volný pohyb. Nesplnění této podmínky má za následek zmizení milované ženy, která se však objevuje v jiné, děsivější podobě, nicméně zůstává jí lidský cit a láska. To je v tom lepším případě.
Jiná varianta je nelítostné pronásledování za porušení slibu s cílem vetřelce totálně zničit. To je ten horší případ.

Vliv tohoto motivu je možno spatřovat až do pohádek s horskými náměty, především v oblasti průniku lidí do neznámých oblastí. Jistě lze právem spatřovat v poloreálném světě pohádek jistou abnormalitu v podobě časové relativity. Jde o dosti starý motiv, který se u nás objevuje v "krakonošovském okruhu", kdy určitá osoba zůstává uzavřena ve skalním masivu v jakémsi pohádkově bohatém světě. Čas takto postižené osoby plyne relativně velmi pomalu, zatímco pozůstalí, kteří jsou mimo, čekají mnohdy roky, nežli se opět objeví.
Můžeme snad vidět v těchto pohádkových motivech pouze vliv bohaté fantazie našich předků, nebo jde o reálný odraz neuvěřitelných skutečností, se kterými se setkali? Pokud bychom neměli k dispozici svědectví Villase Boase, bez mrknutí oka bychom vše označili za libovolné pohádkové motivy a již se k nim nevraceli. Právě Boasovo svědectví dává všem pohádkám zcela nový rozměr. Pohádka o Meluzíně a jiné podobné nás nutí vidět tyto
Z toho plyne další poznatek, že jestliže jsou pozemští muži vhodným objektem pro ozdravění krve mimozemské rasy, může jít i o opak. Mimozemské ženy dávají svůj genetický kód pozemšťanům v rámci zlepšení lidské populace. Jak je vidět, výběr je dosti široký pro naprosto opačné spekulace. Pro obě varianty existuje i celá řada argumentů. Zatímco na Zemi potřebuje lidstvo velice rychle získat imunitu pro nemoci, které nikdy před tím nepoznalo, což lze velice rychle dosáhnout vhodným genetickým implantátem, lze v případě mimozemšťanů mluvit o zpevnění vlastního genetického kódu, který se snad v průběhu času destabilizoval.
Kromě těchto řekněme biologických problémů je zde i další, neméně důležitý, který se týká duchovní oblasti. Plyne-li z našich závěrů, že lidská populace jako celek představuje spíše univerzální typ pro mimozemské inteligence, znamená to, že genetické mýty vtělené do bible jsou oprávněné. K čemu by mohly tito ženy-běsové být přirovnány? Z jakých hlubin časů tyto vzpomínky pocházejí a jaké informace nám sdělují? Jde snad o kolektivní autosugesci, která podnítila středověké zápisy, nebo jde o hmatatelnou skutečnost? To dnes již odpovědně posoudit nemůžeme.

Jiří Svoboda

Z Magazínu 2000