Zážitky únosu do UFO jsou ve skutečnosti šamanským zasvěcením

Zážitky únosu do UFO jsou ve skutečnosti šamanským zasvěcením ?

V posledních letech především mezi americkými folkloristickými vědci se projevuje snaha zavést určitý pojmový systém do různorodého souboru paranormálních a transcendentálních zážitků, jejichž akademické studium se omezovalo na okrajové a dosti omezené disciplíny. K takovým nezvyklým zážitkům patří též jevy, jako zážitky mimo tělo (tradiční parapsychologie), zážitky prahu smrti (medicína), šamanistické zážitky (antropologie), psychedelické zážitky (transpersonální psychologie), noční děs a setkání s UFO (ufologie). Dr. Kenneth Ring se v tomto článku zabývá porovnáním zážitku prahu smrti a setkáním s UFO.

Po více než deseti letech výzkumu je prototyp zážitku prahu smrti dobře známý. Tvoří ho tyto prvky:

- pocit oddělení od fyzického těla,

- pocit ohromujícího klidu a harmonie,

- pocit pohybu přes černý, ale ne strašidelný prostor, často popisovaný jako tunel.

- vnímání zářivého, bílého nebo zlatého světla, které člověka postupně obklopí a z kterého cítí proudit absolutní lásku a bezvýhradné přijetí.

- dále potkává „světelnou bytost", nebo jiné duchovní bytosti, které mu mohou nabídnout panoramatický přehled života a

- na konec dochází k rozhodnutí o dalším postupu, případně k příkazu vrátit se zpět do těla, čímž zážitek končí.

Druhý typ zážitku, který se stává známý i americké veřejnosti, především díky takovým knihám jako „Setkání“ (Communion) a „Vetřelec“ (Intruder) se běžně nazývá zážitek únosu do UFO (UFO Abduction Experience). Jeho čtyři hlavní prvky jsou:

- pocit únosu, obvykle proti vlastní vůli jednou nebo několika humanoidními bytostmi,

- pobyt ve zvláštním cizím prostředí,

- důkladná tělesná prohlídka, která se soustřeďuje na reproduktivní orgány a nakonec

- návrat do fyzického světa, který bývá na jiném místě, než tam, kde došlo k únosu.

Přes rozdíly mají oba typy zážitků společný archetyp. Kdybych ho měl vyjádřit jedním výrazem, použil bych termín „šamanská cesta".

Zasvěcování šamanů

V tradiční společnosti je šaman „lékařem duše". Pro výcvik na šamana se vybírá takový jednotlivec, který je citlivý a nadaný. Může to být člověk, který prožil těžkou nemoc, nehodu, nebo jinou tragickou událost. Je oddělen od společnosti a ujímá se ho šamanský učitel. V rámci výcviku podstupuje fyzické a psychické zkoušky. Nepostradatelným prvkem skutečného zasvěcení je zkouška smrti a znovuzrození, která je základem pro pocit šamanské identity. Když adept vstupuje do jiných světů, zpřístupňují se mu posvátná mystéria a získává zvláštní schopnosti, spřízněná zvířata, posvátné písně, tajné zvyky, atd. Po ukončení zasvěcení se vrací do své komunity. Stává se léčitelem, psychickou autoritou, mistrem extáze, mystikem a vizionářem - člověkem, který umí žít ve dvou světech, ve světě duše i těla. A přestože je nepostradatelný, často žije mimo společnost, právě pro své speciální schopnosti a někdy i pro svoji rušivou přítomnost.

Porovnejme tento případ s našimi prototypy zážitků a začneme zážitkem prahu smrti. I zde jde o člověka, který se ocitl na prahu hrozící biologické smrti, což je nejčastěji podmínkou k výchově šamana. To znamená, že člověk je psychicky a někdy i fyzicky oddělen od svých blízkých. Vnitřně se vydává na cestu šamanského zasvěcení a krátce nato potkává svého učitele. Zářivá postava skutečná psychická autorita - se objevuje jako průvodce. Tato postava představuje to, co jsem nazval archetyp kosmického šamana. Nejde přitom o pasivní roli průvodce, ale o muže (někdy ženu) umožňujícího poznání. Tato bytost ví všechno o životě dotyčného jednotlivce a oblasti, do které vstoupil. A dokud je v této oblasti, dostává okamžitě a telepaticky odpovědi na všechny otázky právě od tohoto kosmického šamana. Poznání přitom proudí do jeho duše a všechna tajemství života a smrti jsou mu dokonale vysvětlena.

Každý, kdo zná rozsáhlou literaturu o zážitcích prahu smrti, ví, že hodně lidí se vrací zpět do života se zřetelně zvýšenou psychickou senzitivitou a někteří získávají dar léčení. Většina z nich se zajímá o dobro jiných, nebo celé společnosti. Většina lidí po zážitku prahu smrti zjistí, že se jim – osobám, žijícím ve dvou světech - jeví lidé, žijící v jednom světě, triviální, a že oni sami se jim stávají dokonce nepohodlní. Tak, či onak, je tu shoda mezi modelem šamanistického zasvěcení a strukturou zážitku prahu smrti. Této paralely si všimli nejen badatelé zážitků prahu smrti, ale i výzkumníci šamanismu, jako např. Harner a Kalweit.

Těžko však můžeme říci, že by se lidé po zážitku prahu smrti stávali dokonalými šamany. Právě naopak - absolvovali jen první zasvěcení, ale ne celý kurz, který trvá celá léta a je naplněn vytrvalým úsilím. Je možné je považovat za učně šamanismu.

Kosmický šaman

Podívejme se nyní na setkání s UFO. Při únosu nějaká "vyšší síla" vezme jednotlivce (nemyslím to ve fyzickém smyslu), který se nachází ve změněném stavu vědomí, spí nebo je nějakým jiným způsobem v útlumu. Postava kosmického šamana má nyní podobu mimozemšťana a jeho asistentů. Objeví se najednou, osobu unesou a po přemístění na neznámé místo následuje prohlídka, během které se obyčejně vyděšený „zajatec" podrobí dosti nepříjemným procedurám, což je začátek zkoušky odloučeni od společnosti. Unesení tvrdí, že zkouška probíhá v zakřivené komoře. Podle výzkumníka Kannenburga (1986), kterého též unesli, víme, že místnost takového tvaru bývá místem zasvěcování šamana. Tento tvar prostoru připomíná dělohu, jako místo nového počátku. Pak dochází k něčemu jako k informaci, která může být dána telepaticky jako součást dalšího aktu zasvěcení. Nakonec únosci vrátí člověka do jeho obvyklého světa času a prostoru. Je zajímavé, že si dokonce nemusí téměř ani vzpomenout na toto dobrodružství. Může se vrátit otřesený, ale semena transformace jsou již zasetá v jeho duši. Člověk po únosu UFO zjistí, že přestože má nové schopnosti a chápání, je ve společnosti izolován. Jeho občanský průkaz orazítkovala mimozemská civilizace a vrací se z této zvláštní cesty s rozpolcenou a komplikovanou příslušností k onomu světu. Prožívá vnitřní konflikty, je odcizen své rodině a přátelům a stává se sám sobě jakýmsi cizincem.

Případ šamanizované Betty

Na začátku roku 1967 uneslo Betty několik humanoidních únosců v čele s vůdcem, který se jmenoval Quazgaa. V tomto archetypním dramatu hraje Quazgaa roli kosmického šamana. Předtím, než ji odnesou na palubu kosmického korábu, dostane Betty malou modrou knížku (zřejmě knížku poznání.) Betty s lítostí zjišťuje, že se jí po návratu ztratila. Jen tak mimochodem - ztracený artefakt je často předmětem lidových pohádek. Po vstupu na loď se Betty ponořila do jasného bílého světla. (je to určitě „UFO verze“ očistné koupele). Pak ji požádali, aby se převlékla do bílého roucha a přivedli ji do kruhové a klenuté místnosti. Zde se podrobila důkladné tělesné prohlídce, která jí působila bolest a strach. Pak ji vedli přes uzavřenou chodbu, která jí připomínala tunel metra a procházela hrozivou červenou říší a krásnou zelení. Betty jako umělkyně to podrobně popsala. Nakonec nastalo vyvrcholení zážitku. Uviděla před sebou nepředstavitelně jasné světlo a před ním obrovského ptáka. Pták byl zřejmě živý a mimořádně reálný. Když se k němu přiblížila, teplota nesnesitelně stoupla a Betty, podobně jako Dante, téměř omdlela. Když otevřela oči, světlo bylo slabší, pták už nebyl a zůstal jen malý ohníček, který se měnil na popel, ze kterého se vynořil šedý červíček.

Zde šlo nepochybně o archetyp – obraz smrti a zrození Fénixe. Pak ještě slyšela hlas, který ji oznámil, že byla vyvolená pro zvláštní poslání a nyní ji posílají zpět. Případ Betty má všechny atributy šamanistického zasvěcení. Je zde prvek oddělení, objevení kosmického šamana, motiv smrti a zrození, esoterické poznání, návrat do fyzického světa a pocit poslání.

Ještě malá poznámka k postavě kosmického šamana.

V případech únosu je tato postava rušivá a vyvolává strach. Je to v kontrastu s láskou a dobrem kosmického šamana při zážitcích prahu smrti. Na fenomenologické úrovni jde o protichůdný vztah, v obou případech je však zřejmá a důležitá podobnost. Nezáleží na tom, jak kosmický šaman vypadá nebo jak jedná. Jeho úlohou je jednoduše vzdělání duše. Jestli to dělá u roli kouzelníka, maskovaného démona nebo světce, není důležité. Jeho způsoby jsou proměnlivé, ale jeho cíl je stejný, i když v tisícerém převlečení. Vnější formy mohou být matoucí a to zvláště ve spojitosti s UFO.

Některé zážitky setkání s UFO

Zážitek ze setkání s UFO vyvolává otázku, co bychom viděli, kdybychom se mohli podívat do celé nekonečnosti očima kosmického šamana. Možná, že odpověď poskytuje jedna, moje přítelkyně. Ve svých dvanácti letech měla třikrát zástavu srdce v důsledku anafylaktického šoku. S jistotou věděla, že umírá. Měla mimořádně silný zážitek.

Měla pocit, že letí rychlostí přes několik vrstev reality, jakoby do srdce samotného vesmíru. Zdálo se jí, že se dostala příliš daleko a že je navždy ztracená.

"Potom, ó Bože! Zvedl se obrovský pár rukou a když jsem se podívala, zjistila jsem, že se dívám do gigantického oka, ze kterého vytékala slza všeobjímající lásky a soucitu a věděla jsem bez jakýchkoli pochybností, že se dívám do srdce svého „Já", které je Já všech, a které je Bohem. A vešla jsem do toho oka a byla jsem jím a byla jsem doma."

Jiná má známá, která měla zážitek prahu smrti, mi poslala kazetu s popisem svého setkání s UFO. Okolnosti byly typické: probudila se o půl čtvrté a jasně vnímala při posteli cizí bytost. Vypadala typicky podle literatury o UFO - malé tělo, velká hlava, velké černé oči, atd. Pak si uvědomila, že je s touto bytostí v telepatickém spojení. Dověděla se, že ty nehezké oči červa, nejsou vůbec oči, jsou to stínidla. Jsou potřebné, aby chránili lidské bytosti před něčím, co by je zničilo. Co jsou to ony nebezpečné síly? Tato bytost pak dovolila, aby z ní něco uniklo. Má známá pocítila příliv univerzálního poznání a nekonečné lásky.

Nakonec se dověděla, že současně s tím, jak vyrůstáme a zvyšujeme svoji úroveň chápání toho, čím doopravdy jsme, bude se nám ukazovat stále více... až dosáhneme veškeré poznání a budeme schopni se s ním ztotožnit. Hned nato pocítila další příliv té bezvýhradné lásky, o které hovoří lidé při umírání a klidně usnula.

Jednoho dne jsem se probudila a viděla jsem před sebou ženu, která držela v ruce průhlednou krabici a v ní ležela nádherná kopretina. Ale nebyla hmotná, jak je obvyklé v našem světě, byla to odhmotněná květina. Pak jsem slyšela zřetelný hlas, jako bych sama pro sebe nahlas hovořila. Ten hlas říkal: "Vezmi tuto květinu a zanes ji paní Henryové, mé matce a řekni jí, že jsem stále s ní." Neznala jsem žádnou paní Henryouvou. Ale vždy ráno na cestě do práce jsem se zastavila v exprese na kávu. A to ráno jsem tam byla jediným hostem kromě jedné paní, která seděla na opačné straně. Najednou jsem slyšela, jak se číšník ptá: " Dáte si ještě jednu kávu, paní Henryová?“ Ano. „Mohu vám o něčem vyprávět?“ Prosím. A tak jsem jí pověděla, co jsem zažila. Ona se na mne překvapeně podívala a řekla: „Kopretiny byly nejoblíbenější květy mé dcery, která nedávno přišla o život při automobilové nehodě…“

Šamanistické zasvěcení - vstupní brána do světa obrazů

Když jsme poznali, že zážitek prahu smrti a setkání s UFO jsou formami šamanistického zasvěcení, vzniká nyní otázka: "Do čeho jsou vlastně lidé zasvěcováni při tomto přechodu přes mimozemské oblasti?" Podle mého názoru jde při těchto zážitcích vždy o přechod do světa obrazů (World of Imagination), který francouzský výzkumník Henry Corbin (1977) nazval Mundus imaginalis.

Kosmický šaman nám odhaluje říši za hranici smrti. Nejde o říši, která je přístupná jen po smrti. Existuje nyní a je dostupná během života pro každého, kdo zná "číslo kódu". Šaman nás může naučit, jak dosáhnout tento svět. Klíčem ke všemu je imaginace, i když nemám na mysli to, co každému při tomto slově hned přijde na mysl.

Podívejme se blíže na to, jak se otvírají dveře mezi životem a světem "po smrti".

V západním světě má pojem imaginace dost pejorarivní význam a znamená něco jako představa, fantazie. Všichni jsme se již setkali s výrokem: "Vždyť je to jen tvoje představa!" Tento pohled na imaginaci je přímým dědictvím překonaného karteziánského dualismu, který nás nutí vybrat si mezi dvěma pojmovými kategoriemi a to vědomím a hmotou a s vývojem vědy se přidělila ontologická priorita hmotě.

Je však možné, že existuje třetí oblast - říše imaginace sui generis, ne jako něco reálné, ale objektivně samo existenční, jako kumulativní produkt samotné imaginativní myšlenky. Jak chápe imaginární svět samotný Corbin?

Nejde zde o žádnou fantazii nebo představivost v běžném slova smyslu. Toto slovo označuje třetí oblast, ke které přístup není závislý od smyslového vnímaní, ani od běžného poznávání (včetně fantazie). Obvykle je skrytá a můžeme ji chápat ve změněných stavech vědomí, které destabilizují běžné vjemové modality a kognitivní systémy. Když je dostatečně narušíme, imaginární říše se odhalí podobně jako se odhaluje noční obloha, až když se ztratí sluneční svit.

Nejdůležitějším atributem imaginární říše je, že je ontologicky reálná. Šamani, kteří se dívají na svět očima své duše pronikli do tohoto světa a podávají nám o něm úplně realistické popisy.

Corbin o tom píše: "Musíme uznat, že svět, do kterého tito vizionáři pronikli, je dokonale reálný. Jeho realita je ještě nepopiratelnější a koherentnější než v našem světě, kde realitu vnímáme smysly. Po návratu si šaman dokonale uvědomuje, že byl někde jinde a není v žádném případě schizofrenik. Tento svět je ukrytý za samotným smyslovým vjemem a je třeba ho hledat pod jeho zdánlivě objektivní jistotou. Nemůžeme ho kvalifikovat jako imaginární, tedy nereálný nebo neexistující. Tento svět je ontologicky tak reálný jako svět smyslů a intelektu..."

Tento svět je nejen reálný, ale má tvar, rozměry a co je pro nás hlavní - i lidi. Corbin o tom píše: "Tento svět má rozměry, postavy, barvy, ale tyto vlastnosti nemohou být vnímané smysly stejně, jakoby byly vlastnostmi fyzických těles. Ne, tyto rozměry, postavy a barvy jsou předmětem imaginativního vnímání, nebo psychicko-spirituálních smyslů." Podle tohoto vědce je imaginace tvořivá síla a je třeba ji chápat jako jistý smyslový orgán sám o sobě, což alchymisté ve středověku nazývali Imaginatio vera (pravdivá imaginace). Svět, který nám imaginace odhaluje, je supersenzibilní realitou.

Jazykem duše je obraz

Co tedy vidí člověk, který se dívá očima imaginace? Podle Corbina vidíme náš vlastní vnitřní duchovní stav, který se transformuje a projektuje venku, do zdánlivě objektivní externí vize. Jinými slovy - to, na co se díváme a čím je naše duše. Duše a imaginace jsou opravdu nerozlučně spojené v tomto druhu formulace. Všichni vědci, kteří chápou imaginaci takto, se blíží k Herakleitovi a Aristotelovi, podle kterých přirozeným jazykem duše je obraz. Avens roku 1980 napsal, že samotná duše je imaginace a naším absolutním ontologickým bodem.

Corbinův argument nás přímo přivádí na práh smrti, protože hovoří, že imaginace je v konečném důsledku „čistě duchovní schopnost“, nezávislá od těla a proto je schopná existovat, i kdy tělo zaniká... Duše je nezávislá od jeho kapacity a aktivity imaginace. Právě naopak - kdy je oddělená z tohoto světa, může pokračovat sama v aktivní imaginaci. Po tomto oddělení jsou shromážděné a soustředěné všechny síly duše do výlučné schopnosti aktivní imaginace.

Světlo po smrti

Když jsme při smrti uvolněni do imaginace, tvořivé vyjadřování naší duše už není připoutané k našemu fyzickému tělu. A to, co vidíme, i když se nám to zdá vnější, je vlastně obraz naší duše. Vidíme světlo. Světlo, vlastní zář duše, nepopsatelné zářivou, nádhernou, prvopočáteční a nepodmíněnou. Světlo je symbolem zážitku prahu smrti a je všeobecně rozpoznaným výrazem Boží přítomnosti v nás, která se manifestuje v duchovním zážitku.

To světlo je čistá podstata duše, neposkvrněná lidským charakterem, i když způsob, jakým se prezentuje (odstín, jas), taktéž odráží stav duše, vaše skutečné nitro, jak o tom hovoří ti, kteří to zažili. Původní světlo se láme přes prizma duše a tak vzniká svět obrazů – imaginární svět.

Whitton a Fisher o tom napsali, že prostředí člověka mezi životy je odrazem každé myšlenkové formy a očekávání člověka. Tibetská kniha mrtvých tvrdí, že obyvatel „bardo" produkuje své vlastní okolí z obsahu své mysli. Rudolf Steiner tvrdil, že myšlenky a mentální obrazy naší vnitřní říše se nám objevují po smrti jako náš externí svět "Po smrti", jak napsal, „se všechny naše myšlenky a mentální reprezentace objevují před duší jako majestátní panorama.“

Vyprávění lidí o zážitcích prahu smrti nejsou důkazem existence posmrtné oblasti. Po smrti neodcházíme na jiné místo, jen vstupujeme do stavu vědomí, kde obrazy jsou naší realitou a kde tato realita není daná zvenku, ale reague na naše myšlenky, očekávání a přání naší duše.

Šaman, kterého moderní výzkum vidí jako mimořádně nadanou osobu na imaginaci, a který si svůj talent dále rozvíjí, je někdo, kdo se naučil vidět očima své duše. Ještě za života vstoupil tam, kam ostatní vejdou až při bráně smrti. Šaman dokonale probudil svoji Imaginatio vera. Pro nás je důležité vědět, že to, co dosáhl šaman svým výcvikem, můžeme se naučit i my, i když za pomoci jiných prostředků.

Už během života můžeme zažít věčnost

"Každý může vzdělávat a regulovat svoji imaginaci tak, aby se dostal do kontaktu s duchy a nechal se jimi učit." Toto jsou slona, které před stoletími vyslovil Paracelsus. Popisování nádhernosti života, který nás údajně čeká po smrti, se může ukázat z jistého hlediska jako nebezpečné. Může totiž přivést člověka do stavu pohodlného sebeuspokojování. Představa, že světlo všechno zařídí bez ohledu na to, jak jsme žili, je podle mne naivní a klamné. Světlo může doopravdy odrážet naši skutečnou podstatu a zrušit osobní pocit hříchu, ale nemůže nás spasit od zodpovědnosti za naše životy. Zřejmou se pak stává nejen naše podstata, ale i to, jak jsme žili. Protože to, co bylo subjektivní, se stává imaginárně objektivní a to, co vidíme, je reprezentací toho, čím jsme byli během života v hloubi své duše.

Snad to někomu zní jako kázání o ctnostech morálního života, ale mám na mysli něco úplně jiného. Celý tento článek jen zdůrazňuje duši jako prostředek imaginativního života. Duše a imaginace jsou neoddělitelné. Vytvářet duši znamená kultivovat imaginaci. A jak hovoří Terence McKenna: „Imaginace je všechno... od ní jsme vyšli a k ní jdeme." Když tedy vstoupíme do imaginace předtím, než zemřeme, poznáme svůj zdroj i svůj osud. Znamená to žít praxí šamana a realizovat Platónovou filozofii a vidět tak imaginárně ještě během života.

Skutečný význam zážitků prahu smrti nespočívá v tom, co nám slibuje po smrti, ale co nám říká o tom, jak máme žít nyní. Jak se máme probouzet do božské imaginace a naplnit vášnivou touhu duše zažít věčnost a své bezedné hlubiny ještě před smrtí.

Dr. Kenneth Ring

- je světoznámý americký thanatolog. Napsal knihy: Život po smrti (1980), Před námi je Omega (1984) a Zážitky únosu UFO (1992).

Z časopisu Gardenia přinesl časopis Médium č. 2, roč. 1994