V prvním
měsíci, ve zvláštní den, totiž v první den prvního měsíce, jsem
byl já, Henoch, ve svém domě sám, odpočíval jsem a spal ve svém lůžku.
Když jsem spal, vstoupil do mého srdce velký smutek. Ve snu jsem plakal svýma
očima a nemohl pochopit, co je to za smutek. Řekl jsem: Co to se mnou bude?“
Tu
se mi zjevili dva velmi velcí muži, jaké jsem na zemi nikdy neviděl. Jejich
tvář byla jako zářící slunce, jejich oči jako planoucí svíce, z úst
jim vycházel oheň… Stáli v záhlaví mého lůžka a zavolali mě jménem.
Já jsem procitl ze sna a zřetelně jsem viděl, jak ti muži při mně stáli.
Rychle jsem se jim poklonil a užasl jsem. Můj pohled a tvář zaplavil strach.
Tu mi ti dva muži pověděli: „Vzmuž se Henochu! Opravdu se neboj! Poslal nás
k tobě věčný Hospodin. Hle, ty s námi dnes vstoupíš do
nebe…“
Druhá
kniha Henochova
V
minulém čísle jsme shrnuli základní údaje o fenoménu tzv. únosů do UFO
a zjistili, že představa o tom, jak (ať už hodní nebo zlí mimozemšťané
unášejí opravdu fyzicky naše spoluobčany do svých "létajících talířů"
je ve většině případů - diplomaticky řečeno hodně naivní. Podle
publikovaných údajů by se totiž obloha musela denně hemžit desítkami až
stovkami létajících strojů únosců. Samozřejmě podobné případy nemůžeme
podle některých výjimečných svědectví vyloučit, nicméně valná většina
"únosů" má zcela jiný charakter.
Ti,
kteří přicházejí ve spánku
Jak
můžeme soudit z pasáže z Knihy Henochovy uvedené v záhlaví tohoto článku,
cosi podobného dnešním "únosům" můžeme sledovat již ve starověku.
A není to otázka pouze naši euroamerické civilizace. Například Pavlína
Brzáková, která v letech 1991 a 1995 navštívila při svém pátrání po žijících
šamanech sibiřské Evenky, ve svém rozhovoru pro Fantastická fakta uvádí
zajímavou historku a vesničky Kišlak GES v Uzbekistánu:
„(...)
v té vesničce Kišlak GES, žila jedna dívka, mohlo jí být tak pětadvacet
let a ona komunikovala s bytostmi, kterým říkala bílí a černí lidé...
Ta
dívka je považovala za své duchovní otce či předky. Souvisí s tím taková
jedna zvláštní událost, protože říkala, že se jí ve "snu"
(nebo to mohlo být oddělení astrálního těla), zkrátka že se dostala do
vesmíru
a
objevil se jí tam kosmický koráb. Kapitána onoho kosmického korábu nazývala
pádišáhem a tvrdila, že „pádišáh“ chtěl získat její energii a když
odmítla, tak ji nabídl svého syna za muže. Dále vyprávěla o tom, že
dostala nějakou anténku, něco zabudovaného do jejího těla; aby je mohla
kdykoli přivolat...“
Takže
"pádišáh" místo „ufona“, jinak jsou projevy, včetně anténky-implantátu;
podobně, jako ve stovkách dalších případů známých doslova z druhé
poloviny zeměkoule.
Je
tu však ještě jedna zajímavá věc, o které se příliš nemluví. Mnohdy
dochází i k tomu, že již nějakou dobu před únosem si
"cizinci“ přijdou svoji oběť "prohlédnout“. Za všechny dejme
slovo Magdaléně Szabové:
„(...)
No a už se nějak stmívalo, odpočívala jsem a najednou jsem měla pocit, že
se na mě někdo dívá. Říkala jsem si, kruci to není možné, to je nějaké
divné. Říkala jsem si radši, neotevřu oči. Pak mi to nedalo a rozhodla
jsem se, že je otevřu, ať uvidím co uvidím, i když ten pocit nebyl moc příjemný…
Tak jsem otevřela oči a ta postava, nebo jak to nazvat, seděla tady v tom
křesle, co teď já, a koukala na mě.
Nemůžu
říct, že to byla zpočátku nějaká konkrétní postava. Spíš nějaká
rosolovitá hmota, která hledala teprve nějaký tvar. Zdála se mi nejdřív
průhledná. Teprve potom, když se mě vyptával televizní štáb, jestli to
bylo hmotné, průsvitné, jestli jsem skrz to viděla, jsem si uvědomila, že
ne, že jsem skrz "něj" neviděla, jenom se mi zdál průsvitný, možná
to bylo tím, že vydával nějaké světlo. V žádném případě to nebyla žádná
sugesce, viděla jsem „to“ úplně přesně a z blízkosti metru...
Neviděla
jsem jeho oči, to je právě zajímavé. Cítila jsem, jak na mě tak sebejistě
kouká, trochu ironicky, ale přitom v klidu a spokojeně. Jako by
pozoroval nějakou rybu v akváriu.
Nevím,
jak dlouho na mě koukal, nedokážu to odhadnout, jako bych ztratila pojem o čase,
ale zdálo se mi, že moc dlouho ne. Tak dvě minuty, ale pak z ničeho nic
zmizel. No a pak se objevili znovu - a to už byli dva. Zase nic neříkali a
jenom mě pozorovali. Víte, ta je opravdu divný pocit, protože nevíte, co máte
dělat a co udělají oni...
Cítila
jsem se jak pod mikroskopem a měla jsem strach, ale ne takový ten strach, že
se mi stane něco hrozného, prostě strach z neznámého...“
Dodejme,
že tito tzv. "návštěvníci ložnic" jsou také poměrně známým
jevem, zpravidla je však tento fenomén klasifikován samostatně. Nicméně
není od věci domněnka, že "noční návštěvníci" jsou první fází
jakéhosi širšího procesu...
Psychický
syndrom?
Pokud
začneme shrnovat výsledky našeho pátrání po podstatě fenoménů "únosů",
dostáváme se (pokud máme alespoň špetku zdravé skepse) k závěru, že se
ve většině případů nejedná o faktický únos, ale o jakousi
"psychickou záležitost" uneseného.
Mluví
pro to celá řada faktů:
Především
- až na výjimky se "únosy" dějí ve spánku, případně v polospánku,
tedy za okolností, kdy se "unesený" nachází více či méně ve změněném
stavu vědomí.
Za
druhé - "unesený" si zpravidla ze svého "únosu" nic
nepamatuje, "vzpomínky se dostaví teprve za použití hypnotické
regrese.
Za
třetí - k provedení regrese zpravidla dojde až poté, když se projeví
"poúnosové" psychické symptomy, někdy doprovázené neurčitými příznaky
"normální" nemoci, která zpravidla odolává klasickému léčení.
Právě zmíněné příznaky nemoci velice výrazně odděluje fenomén únosů
od "divokých snů", které mívá občas každý z nás. Mezi "následky
únosu" lze započítat i "těhotenství s mimozemšťanem". I
když se mezi ufology traduje celá řada historek o tom, co se z takového
spojení narodilo, dostáváme se při ověřování fakt do slepé uličky -
konkrétní (fyzické) důkazy nejsou k dispozici, svědkové mluví buď příliš
podezřele moc, nebo naopak zarytě mlčí. Zdá se, že ve většině případů
půjde o dávno prokázanou schopností některých žen "nasimulovat
si" autosugescí těhotenství tak, že je i po dobu několika měsíců téměř
neodlišitelné od "pravého".
Za
čtvrté - lidé, kteří "prošli" únosem, mají poněkud
"jinou" psychiku - jsou všeobecně citlivější a někteří uvádějí,
že získali kromě nového pohledu na svět i regulérní paranormální
schopnosti (telepatie, předtuchy apod.).
Dobrá,
všechno tedy nasvědčuje tomu, že se spíše než o skutečný (fyzický) únos
jedná o jakýsi psychický syndrom. Jenže tu zůstává množství znepokojujících
otázek:
Pokud
se jedná skutečně o celosvětově rozšířený syndrom s klasifikovatelnými
příznaky, s nímž se lidstvo potýká odedávna, kde jsou vědecké práce,
diagnostika, metody léčení? Desetitisíce(?} našich spoluobčanů trpí dost
nepříjemnými příznaky nemoci, na kterou se odborná veřejnost tváří,
prostě neexistuje! Že se jedná o projevy různých psychických poruch? Proč
jsou tedy "únosy" tak podobné v nejrůznějších částech světa u
příslušníků zcela odlišných národů a kultur? Proč se chovají „únosci"
tak podivně, proč jsou "dobří“ i "zlí" najednou? Co vlastně
chtějí?
Právě
na tyto otázky odpovídá velice originálně Keit Thomson. Podle něho je
"únos do UF0" prostě a jednoduše projevem osobní transformace.
Iniciační
krize?
O
co jde: Psychický vývoj osobnosti se totiž občas dostává do jakéhosi
"krizového vývoje", který se naše psýché snaží "vyřešit".
Pokud jde o závažný problém, jsou průvodní jevy tohoto bezesporu ozdravného
procesu dramatické - od tzv. šamanské nemoci přes spontánní projev klinické
kundalini (ano, oné známé Hadí síly, kterou jogíni probouzejí cíleně) až
po vizionářské zážitky náboženského charakteru. A právě sem by měl
zapadnout kamínek mozaiky jménem "únosy do UFO".
V
tom případě by pak vlastně ti hodní-zlí "alieni" nechtěli po
"uneseném" nic jiného, než aby doslova "změnil svůj život".
Pokud se dotyčný brání, výsledkem jsou psychické komplikace, vedoucí časem
až k fyzickým projevům nemoci. Ta se samozřejmě léčí jen velice těžko,
neboť její příčiny jsou někde zcela jinde...
Tato
teorie vypadá zajímavě a zapadá přesně do kontextu moderní transpersonální
psychologie, nicméně je tu ještě jedna možnost. Možnost, která je sice méně
pravděpodobná, nicméně pokud by "fungovala", běhá člověku mráz
po zádech. Ale tom si povíme až příště, v posledním dílu našeho
miniseriálu.
Vladimír
Mátl
Fantastická fakta č. 9, roč. 2001