Přicházejí
zpravidla v noci. Bez zjevného důvodu. Oběť ochrne a je odtransportována
„kamsi“. Následují nelidské, z našeho pohledu většinou sadistické,
možná i vědecké testy. Nebo sexuální kontakt. Nebo odebrání pohlavních
buněk. Nebo oplodnění, po němž následuje za nějaký čas odebrání
plodu. Únosci mlčí, nebo oběti ubezpečují o své lásce a přátelství.
Horor, který podle výzkumu veřejného mínění prožil každý dvacátý
Američan…
O
takový zážitek, označovaný někdy jako "blízké setkání čtvrtého
typu", by asi většina z nás nestála. Nicméně se zdá, že podobné případy
se stávají dnes a denně. Aniž by po tom oběti nějak obzvlášť toužily.
Továrna
na únosy ?
Pokud
se můžeme spolehnout na zmíněný výzkum veřejného mínění, tedy že byl
"do UFO unesen" každý dvacátý Američan (přitom mnozí opakovaně),
zjistíme prostým výpočtem, že jsou údajní "ufoni" nadmíru pilní.
Vzhledem k tomu, že o UFO mluvíme zhruba padesát let a Američanů je zhruba
250 milionů, stačili tito "návštěvníci odjinud" unést za necelých
20 tisíc dní zhruba 12 milionů lidí, což činí jen ve Spojených státech
impozantních 600 unesených denně!
Současně
víme, že se podobné úkazy vyskytují i v dalších zemích na zeměkouli.
Pokud by měl fenomén "únosů do UFO" fungovat tak, jak si mnozí představují
-totiž že si pro uneseného doletí "ufoni s talířem" osobně -
projevila by se "továrna na únosy" na noční obloze opravdu slušným
ohňostrojem. Vzhledem k tomu, že podobný jev nepozorujeme, je evidentní, že
takové vysvětlení pokulhává "na obě zadní", a tudíž se jedná
bud o jev zcela jiného charakteru, nebo o celou skupinu zdánlivě podobných
jevů, jejichž podstata je rozdílná.
"Klasičtí"
unesení
Jednou
ze světově nejznámějších obětí "únosu do UFO" je Travis
Walton, obyčejný americký dřevorubec, jinak člověk, podle jehož "story"
vznikl film „Oheň v oblacích“ (Fire in the Sky), který svého času
se slušným diváckým ohlasem prošel i našimi kiny. Oč se jednalo:
Parta
sedmi dřevorubců v arizonských horách White Moutains se jednoho večera
roku 1975 vracela z práce a spatřila mezi stromy svítící kovový (?)
disk. Travis Walton se jako jediný rozhodl tajemný objekt prohlédnout blíže.
A pak už to šlo ráz na ráz. Z disku "vystřelil" modravý paprsek
a srazil zvědavce k zemi. Ostatní se nezabývali nějakým zbytečným
hrdinstvím a dali se na útěk. Když se po nějakém čase odvážili vrátit,
spatřili již jen odlétající UFO. Travis Walton zmizel. Objevil se po pěti
dnech lehčí o pět kilogramů, bez vzpomínek na to, co se s ním dělo.
Teprve při hypnotické regresi vylíčil své zážitky mezi podivnými
bytostmi s dlouhými hlavami a tmavýma očima a třemi velmi vysokými světlovlasými
muži. V tomto případě se nekonal ani sex, ani nějaké pokusy, zato se
unesený s únosci docela obyčejně popral, což "mimozemšťany" zřejmě
znechutilo natolik, že ho uspali a pohodili poblíž dálnice.
Další
velice slavní "unesení" byli manželé Hillovi, obyčejní američtí
manželé. 19. září 1963 se vraceli domů z Kanady a spatřili vedle Měsíce
světlo, které přibíralo na intenzitě: Při pozorování dalekohledem připomínalo
"velký lívanec s řadou světel" s minimálně dvanáctičlennou posádkou
oblečenou do uniforem připomínajících nacistické. Hillovi své pozorování
nahlásili a mysleli, že tím pro ně celá věc skončila. Opak byl pravdou.
Nejprve
se ukázalo, že na své cestě nějakým záhadným způsobem
"ztratili" dvě hodiny. Navíc začali oba trpět nespavostí a návaly
deprese. Proto se nakonec v roce 1964 odhodlali podstoupit regresní hypnózu. A
tehdy se dozvěděli, co se s nimi ve zmíněných dvou hodinách dělo: Byli
uneseni do pozorovaného objektu, podrobeni zkouškám plodnosti a bylo jim ukázáno,
odkud únosci pocházejí...
A
tak bychom mohli pokračovat dál a dál s mediálně méně známými oběťmi
fenoménu "únos do UFO". Ostatně autentické rozhovory s dvěma z
nich si můžete najít ve Fantastických faktech č. 3/1997 (Magdalena Szabová)
a 8/1997 (Karen Ryanová). Z těchto a dalších stovek (dnes už nejspíš tisíců)
zdokumentovaných případů můžeme shrnout průvodní jevy syndromu "únosu
do UFO" do následujících bodů:
1.
pozorování UFO
2.
zážitek intenzivního světla (paprsku);
3.
praskavý zvuk v uších;
4.
znehybnění, při kterém oběť není schopna "řeči ani pohybu, nicméně"
je při plném vědomí;
5.
mnohdy není unesena "ve svém těle", ale vznáší se nad ním (od něho),
přičemž může projít i hmotnými předměty (zdmi, apod.).
Samozřejmě
ne každý případ je zcela totožný, někdy proběhnou jen některé fáze různě
dlouho či intenzivně. Většina unesených (ale ne všichni!) si na svůj únos
vzpomenou až pod vlivem hypnózy (tzv. paměťová clona). Často je zjištěna
i "časová ztráta" - dokonce i když příslušná osoba v době únosu
řídí auto...
Takže
se nám naskýtá zásadní otázka: Konají se tzv. "únosy do UFO" vůbec
v rámci naší fyzikální reality?
Důkazy
chybějí
Dnes
už máme hromadu dokladů k tomu, že se na obloze pohybují
„neidentifikovatelné létající objekty". Zčásti se jedná o chybně
interpretovaná pozorování - bolid, letadlo, laserová show apod., zčásti o
známé i méně známé (případně dosud neprozkoumané) přírodní úkazy.
O zbytku však nebylo nikdy nezvratně dokázáno, že se jedná o technická zařízení
sloužící mimozemšťanům. Není samozřejmě vyloučeno, že se mezi neznámými
objekty sem tam nějaké skrývá, ale určitě jich není tolik, aby
"fyzicky" zvládla zmíněné stovky (či dokonce tisíce) únosů
denně.
Neexistuje
ani žádný přímý důkaz o tom, že v současné době naši planetu nějací
"návštěvníci odjinud" skutečně fyzicky navštěvují. Upozorňuji
na použitá slova přímý důkaz (tedy mimozemšťan v "mrazáku"
nebo létající talíř v muzeu) na rozdíl od důkazu nepřímého (například
kousek filmu, který natočil nějaký "pan tajemný" a který
"vyšel na světlo" poněkud obskurními cestami). Neméně důležitý
termín je fyzicky (rozuměj - na takový létající talíř si může každý
z nás sáhnout, vyfotografovat ho apod.).
Existují
samozřejmě i nepřímé fyzické důkazy - nejznámější z nich jsou stopy
po přistání UFO a tolik diskutované implantáty. Ale i tady narážíme na
nejistotu: stopy "po přistání" mohou být stejně dobře padělky
nebo špatně vysvětlené stopy po čemsi jiném jako skutečné důkazy o
fyzické přítomnosti strojů mimozemšťanů. S implantáty je to podobné - někteří
unesení tvrdí, že jim do těla byl vložen jeden či více jakýchsi "čipů",
které bud monitorují činnost oběti únosu, nebo ji dokonce "řídí".
V některých (pozor, ne ve všech) případech se skutečně podařilo získat
rentgenové snímky, na nichž můžeme vidět stíny podivných drobných útvarů,
které na příslušné místo těla skutečně "nepatří". Zdálo by
se, že není nic jednoduššího než (se souhlasem postiženého - kdo by také
chtěl mít nějaký podobný fujtabl v těle, že?) prostě tajemný předmět
vyjmout a vědecky prozkoumat. Z nějakého pro mě záhadného důvodu to
zdaleka není běžné. Prozatím jediný, kdo získal údajné implantáty je
Američan Derrel Sims, přezdívaný "Lovec mimozemšťanů" (Alienhunter).
Ten učinil první krok - nechal z těla některých unesených vyjmout údajné
implantáty. Ty pak měly být (cituji) předmětem rozsáhlého vědeckého
zkoumání. Nicméně léta běží a výsledky nikde...
Shrnuto
a podtrženo:
Přesvědčivý
důkaz o tom, že k únosům dochází v naší fyzikální realitě, dosud není
k dispozici.
Jenže
kdo a kam potom "unáší" ty stovky či tisíce lidí denně? Na to
si zkusíme odpovědět příště.
Vladimír
Mátl