4)
UFO k zešílení
"Znovu
a znovu jsem se v časných ranních hodinách probouzel s pocitem, jako by se
právě přihodilo něco strašného," vzpomíná na nepříjemný prožitek
americký spisovatel Whitley Strieber. "Možná že začínám šílet nebo
se mi dělá na mozku nádor. Musím přijít na to, oč jde, a podniknout pak
další nezbytné kroky."
Strieber
skutečně udělal všechno, co se dalo. Napůl šílený zoufalým a nezvládnutelným
strachem podstoupil řadu lékařských vyšetření, která prokázala, že je
po fyzické stránce zcela v pořádku. Ke stejnému názoru došli i psychiatři,
i když připustili, že strach, kterým Strieber trpí, normální není.
Obvyklou příčinou vzniku takových úzkostných stavů je nějaké silné
trauma, které postižený prožil. Strieber si ale na takový zážitek nevzpomínal.
Přesto jeho potíže neustupovaly, spíše naopak. "Pokud se dostaví ještě
jeden okamžik zoufalství takové intenzity, vyskočím z okna," uvažoval
v jedné chvíli. Pak si vzpomněl na velký neznámý objekt, který se objevil
poblíž jeho víkendového srubu. Nepozoroval ho tehdy sám, zpráva o něm se
objevila i v místních novinách. Dodatečně zjistil, že to není první
pozorování něčeho takového v této oblasti. UFO se tady hojně objevují již
padesát let. Strieber se poprvé v životě začal zajímat o
neidentifikovatelné létající objekty a v jedné knížce si přečetl scénář
tzv. typického únosu do UFO. V této chvíli se na všechno rozpomenul:
"Vlny bolesti se nelítostně valily jedna za druhou. Hleděl jsem dychtivě
do okna.
Chtělo
se mi z něj vyskočit. Chtěl jsem zemřít. Nemohl jsem prostě ty vzpomínky
unést a nedalo se jim uniknout. Co mi to udělali?"
Příběh
Whitleyho Striebera pak pokračuje dál. Obrátil se na Budda Hopkinse, amerického
specialistu na tzv. syndrom únosu do UFO. Dozví se, že obdobnými stavy trpí
více lidí, že je však možné terapeutickou cestou zmírnit nebo úplně
odstranit potíže, kterými "unesení" trpí. Strieber si chce přesně
rozpomenout na všechno, co se mu přihodilo - nebo co si myslí, že se mu přihodilo.
Zpočátku jsou jeho vzpomínky zmatené, pletou se v nich požáry, sovy, zelené
kulové blesky, exploze, světla. Strieber dokonce několik měsíců
systematicky prohledává celý svůj srub, propátrává každý kout, někdy i
se zbraní v ruce. Před spaním nakukuje pod postele. Instaluje bezpečnostní
systém a reflektory, které se automaticky rozsvítí, když někdo přejde
kolem. Marně. Na "návštěvníky" tato zařízení nereagují.
Jednou ho uprostřed noci vzbudí šustivé zvuky a za dveřmi ložnice vidí
postavu vysokou asi 110 cm. Má intenzivní pocit, že dům je takových bytostí
plný, ale nemůže nic dělat, sedí na své posteli jako ochrnutý.
Rozhodl
se proto podstoupit hypnózu, ve které si chce svoje vzpomínky ujasnit. Při ní
vyjde najevo, že byl skutečně opakovaně unesen jakýmisi cizími bytostmi do
UFO. Dělají tam na něm různé, někdy i velmi bolestivé pokusy, vstupují
do jeho vědomí, promítají mu přímo do mozku hrozivé obrazy ničení a zkázy
(jako třeba černobylský výbuch nebo scény mučení a násilí). Jindy ho
bytosti nechávají "vydechnout" v něčem, na co si vzpomíná jako
na jasné, pokojné město, kde nikomu nic nehrozí. Strieber zjistil, že zkušenost
s "cizinci" mají i jeho manželka a syn stejně jako náhodní návštěvníci
srubu, pouze jeho však únosci považují za vyvoleného a pravidelně ho
pozorují už od dětských let. Do jeho života nakonec zasahují i tak, že mu
zakazují mlsat sladkosti! Kdykoliv si ho mohou kdekoliv vyzvednout a nic tomu
nedokáže zabránit.
Striber
jako spisovatel udělal jedinou možnou věc a svoje zážitky popsal ve dvou
knihách. Je to pravděpodobně nejkompletnější popis "únosového
syndromu", jaký máme k dispozici. Vypovídá o zmatku, do jakého je oběť
únosu uvržena, stejně jako o zoufalé snaze postiženého najít vysvětlení
a snad i pomoc.
Kdyby
Strieberovy knihy četl psychiatr, který se dosud s únosovým syndromem nikdy
nesetkal a historky o UFO považuje za jeden velký blábol, napadne ho jediná
možná diagnóza, a to schizofrenie. Jenže takové konstatování ještě
neznamená, že problém je tím vyřešen. Mezi duševními chorobami je totiž
právě schizofrenie ze všech nejzáhadnější. Lékaři určují diagnózu na
základě určitých příznaků, což platí i pro další duševní choroby
Jenže u schizofrenie není možné jednoznačně stanovit, jaké vlastně její
typické příznaky jsou. Klasický je například výskyt hlasů, které nemocný
slyší. Tyto hlasy dávají nemocnému příkazy a zákazy, nutí ho k určitému
jednání, pacient musí někam jít, něco napsat, něco udělat. Výkony, které
mohou takto postižení jedinci podávat, jsou často obdivuhodné, někteří
například napíší mnohasvazkové dílo jako poselství lidstvu, jiní vytvoří
tisíce fantaskních kreseb. Tato nutkání působí někdy na nemocné tak nepříjemně,
že je mohou dohnat až k sebevraždě. Schizofrenici jsou také přesvědčeni
o tom, že jim někdo přenáší do mozku cizí myšlenky, že je sleduje, pronásleduje.
Přitom schizofrenii, respektive jejímu propuknutí, někdy předchází sílící
pocit zoufalé úzkosti. Takto postižený člověk může uvažovat o sebevraždě
a pokusit se o ni, někdy si ale začne vytvářet bludy, které tuto zničující
úzkost oslabí. To mu sice zachrání život, ale už nikoli duševní zdraví.
Schizofrenici se často pozorují v zrcadle, protože mají pocit, že je někdo
nějak změnil. Stále trpí pocitem pronásledování, paranoidním bludem.
Jsou přesvědčeni, že nic není náhoda, že všechno má nějaký smysl.
Obraz schizofrenie jako choroby je natolik pestrý a mnohotvárný, že
psychiatrům umožňuje, aby mezi takto nemocné řadili různé náboženské
mystiky stejně dobře jako do sebe beznadějně uzavřené autisty. Připouští
se dokonce, že neexistuje jen jedna univerzální schizofrenie, ale že se může
jednat o několik různých schizofrenních chorob, včetně tzv. boufeé délirante,
akutně vzniklé psychózy bez konkrétního podnětu. Některé halucinace
podobné těm schizofrenním vyvolává i LSD.
Strieber
si byl dobře vědom toho, že ze všeho nejvíce se jeho duševní stavy
podobají právě schizofrenii; případně epilepsii spánkového laloku, a
proto se podrobil příslušným psychiatrickým vyšetřením. Výsledek byl
negativní a dotyčný psychiatr to potvrdil i písemně. Nicméně je to jeden
názor pouze jednoho psychiatra a zatím neexistuje objektivní způsob, jak
zjistit, zda dotyčný schizofrenií trpí, nebo ne. Strieber mohl onemocnět nějakým
druhem schizofrenie a zároveň být i obětí únosu do UFO. Tyto dvě věci se
totiž nevylučují, dokonce se zdá, že únos do UFO, který je pro uneseného
vždy mimořádně traumatický, může propuknutí schizofrenie vyprovokovat.
Příčiny
vzniku schizofrenie jsou zatím stále nejasné. Existuje několik teorií, ale
ani jedna vše úplně nevysvětluje. Někteří psychiatři dokonce připouštějí,
že příčina vzniku - nebo propuknutí - schizofrenie, se vůbec nedá
zjistit. Předpokládá se, že každý člověk má v sobě zakódovány větší
nebo menší předpoklady k tomu, aby se stal schizofrenikem. Pokud v jeho životě
dojde k patřičné "spouštěcí" události, schizofrenie propukne.
Takovým aktivátorem může být zejména prožité trauma a psychiatři se
samozřejmě pokoušeli definovat, jak vypadá podnět, který schizofrenii
vyvolá. Jejich úsilí vynakládané v tomto směru zatím ztroskotává. Bezpečně
je prokázáno jenom to; že schizofrenie se stabilně vyskytuje u jednoho
procenta populace, bez ohledu na to, v jakých konkrétních podmínkách lidí
žijí. Teorii spouštěcího traumatu odporuje i to, že válečné útrapy,
sociální otřesy a živelné pohromy výskyt schizofrenie v těmito jevy postižené
populaci nezvyšují. Často se nepodaří spouštěcí trauma objevit ani
tehdy, když už schizofrenie propukla. Potíže nemocných schizofreniků
ustupují a zase se vracejí bez zjevné příčiny. Se schizofrenií se není
možné narodit, její první příznaky se totiž objevují až mezi sedmnáctým
a pětatřicátým rokem života. Prokázán je vliv dědičnosti, zatím ale
není jasné, který gen nebo geny odpovídají za přenos nemoci ze schizofrenního
rodiče na potomka.
Neexistuje
léčebný psychiatrický směr, který by se nepokusil s touto nemocí jednou
provždy vypořádat. Rekapitulace výsledků je bohužel velmi bídná. Zcela
zklamaly všechny čistě psychoterapeutické postupy, schizofrenii prostě není
možné pacientovi rozmluvit, nezabrala ani klasická psychoanalýza. Tím jsou
vyloučeny čistě psychické příčiny schizofrenie, jako je například
deprivace v kojeneckém věku nebo nemilující a stresující matka. Jedné třetině
schizofreniků pomohlo odebrání kousku tkáně z čelního laloku, lobotomie,
ale skutečný převrat znamenalo až uvedení psychofarmak, zejména depotních
neuroleptik, která se jednou za několik týdnů podávají injekčně. Tím se
dlouhodobě změní biochemie mozku a nemocnému se uleví natolik, že se může
znovu zapojit do normálního života. Schizofrenie jako takové se však nemocný
tímto postupem nezbavil. Obecně jsou vyhlídky na úplné uzdravení malé, i
když občas dojde ke spontánnímu uzdravení bez zjevné příčiny.
Může
být příčinou vzniku schizofrenie únos do UFO? Některé indicie naznačují,
že přinejmenším existuje souvislost mezi únosovým syndromem a touto duševní
chorobou. Nejprve je třeba prokázat, že někteří lidé byli skutečně
uneseni do UFO, že tedy tento jev existuje. Je pravda, že objektivních důkazů
zatím mnoho nemáme. I když naši unesení spoluobčané podnikají všechno
možné - jsou jich dnes stovky a možná tisíce - třeba proto, že se
rozhodli už pro vlastní klid svůj únosový syndrom nějak vyřešit, většina
důkazů, které podávají, je zpochybňována.
Asi
nejprokazatelnější je výslech na detektoru lži, kterým mnozí unesení úspěšně
prošli. Regresní hypnóza je vcelku nepřesvědčivá, protože hypnotizovaný
může být, samozřejmě i neúmyslně, ovlivněn tak, že jeho výpověď nemá
žádnou hodnotu.
Dále
máme k dispozici svědectví těch, kteří byli únosu přítomni. Obvykle
jsou během únosu naprosto paralyzováni, nemohou nic dělat, jenom bezmocně
sledují, jak je obět vyzvednuta z lůžka a odnesena pryč. Jindy se takoví
svědci probudí uprostřed noci a zjistí, že některý člen rodiny není ve
své posteli ani nikde jinde v domě nebo bytě, ráno se však objeví a o své
nepřítomnosti neví. Asi nejpřesvědčivější jsou proto svědectví náhodných
účastníků únosu. Strašidelně působí příběh jednoho vysoce postaveného
diplomata, dokonce prý samotného tajemníka OSN, a příslušníků jeho
ochranky, kteří ze své limuzíny sledovali, jak malé neznámé bytosti z
okna mrakodrapu odnášely ženu v noční košili, dopravily ji do létajícího
talíře a ten potom zmizel pod hladinou řeky, aby se později pravděpodobně
zase vynořil a žena byla oknem vrácena zpět do svého bytu. Třebaže postižená
žena prokazatelně trpí klasickým únosovým syndromem, celý příběh
znehodnocuje fakt, že onen diplomat zůstal v anonymitě.
Svědkem
únosu se ale mohou stát i zvířata, která v jeho průběhu obvykle projevují
velký strach, kočky se krčí v koutě a psi zoufale vyjí. Téměř všechny
případy únosu provází výskyt létajícího talíře, světelné koule
apod., což bývá doložitelné pozorováním dalších náhodných svědků.
Po přistání UFO zůstane na zemi vypálený kruh zvápenatělé půdy Přítomnost
"cizinců" někdy provázejí i podivné zvuky, klepání a bouchání,
kroky, šustění a cupitání.
Zvláštní
kategorií důkazů jsou neobvyklá zranění, vyrážky, strupy, bouličky či
jizvy na tělech unesených a zakrvácený nebo jinak znečištěný oděv,
bolesti v nose, uších nebo jinde. Unesení hovoří i o implantaci sond do těla,
ale žádnou se zatím nalézt nepodařilo. Zcela specifický je případ, kdy
snad "cizinci" používaj í lidský genetický materiál k vyšlechtění
jakéhosi hybridu člověka a "cizince". Opakovaně unášené postižené
ženy udávají, že byly zcela prokazatelně asi tři měsíce těhotné, ale
potom jejich plod zmizel! Tento jev ovšem psychiatrie vysvětluje jako tzv.
hysterické těhotenství, jako druh psychické poruchy, což však neobjasňuje
pozitivní výsledky dříve provedených těhotenských testů.
"Cizinci" se neomezují jenom na lidi, kruté experimenty vykonávají
i na zvířatech a stovky kusů dobytka i jiných živočichů už na ně
doplatily životem.
Je
jasné, že únosci nemají zájem na tom, aby se o jejich činnosti a pokusech
na lidech i zvířatech všeobecně vědělo. Zdá se, že dělají všechno pro
to, aby zůstali v ilegalitě. Typické je to, že únosy provádějí v drtivé
většině případů v noci, před úsvitem. Unesený bývá obvykle sám nebo
jenom s malou skupinkou lidí. Pokud je ve větší skupině, dostane příkaz,
aby se vydal na nějaké opuštěné místo. Všichni postižení shodně udávají,
že se zcela vyděšení budí uprostřed noci nebo k ránu, všichni se chtějí
odstěhovat do velkých měst, kde je spousta světla a lidí.
Někteří
unesení se pokusili odnést si něco na památku, "cizinci" jim v tom
však zabránili. Navíc jsou oběti v průběhu únosu jakoby zbavené vlastní
vůle, samozřejmě jsou neustále hlídané, často nemají ani žádný oděv
a v UFO obvykle nejsou ani žádné drobné předměty, které by mohl unesený
nepozorovaně odnést.
Největší
zbraní "cizinců" je jejich schopnost ovlivnit lidskou psychiku tak,
aby unesený na únos zapomněl, a stejně tak jsou ovlivněni případní svědci.
Tato psychická bariéra není nepřekonatelná, postupem času odeznívá a
postižený si na svůj zážitek začíná vzpomínat sám od sebe nebo mu něco
průběh únosu připomene. Regresivní hypnóza odstraní i poslední zbytky této
bariéry. Pokud však jsou vzpomínky na únos ještě potlačeny, postižený
si uvědomuje pouze to, že něco není v pořádku, že se zoufale všeho bojí,
že se mu zdál nějaký zlý sen. Někdy si zcela jasně vzpomíná na něco,
co se zcela jistě nemohlo stát nebo co vůbec neexistuje. Vzpomíná si na
ulici, pláž, lesní cestu, místo, kde už byl, ale znovu je nalézt nedokáže.
Tyto krycí zážitky jsou leckdy zcela bizarní a překrývají skutečné
vzpomínky na prožitý únos. I přes jejich nepravděpodobnost je unesený
považuje za zcela reálné.
Podivný
sen nebo vzpomínka tak často upozorní na realizovaný únos i tam, kde by ho
nikdo nepředpokládal. Ten, kdo o únosovém syndromu v životě neslyšel,
nedokáže rozšifrovat ani typické krycí vzpomínky To samozřejmě odhalování
únosů ztěžuje. Přitom k únosu mohlo dojít pokaždé v okamžiku, o němž
se postižený domnívá, že se v něm střetl s pohledem zvířete s velikýma
tmavýma očima, jaké mají jeleni, králíci, zajíci.
Je
to vlastně jen vzpomínka na velké tmavé oči mandlového tvaru, které jsou
charakteristickým znakem "cizinců". Pocit ohrožení je v uneseném
zakotven natolik, že si tyto oči vybavuje i jako oči dravce, nejčastěji
toho, který loví v noci, tedy sovy či vlka. Nereálnost prožitku někdy
naznačuje neobvyklá barva zvířete, rovněž je známý Freudem popsaný sen
o sedmi bílých vlcích sedících na stromě, tedy ve výšce, stejně jako ve
výšce létá UFO. Vlci se najednou objeví tam, kde byl poslední příslušník
jejich druhu zastřelen před sto padesáti lety, a nádherný jelen se najednou
člověku dívá přímo do okna. Unesení často vzpomínají i na hmyz, zejména
na dravou kudlanku. Častou krycí vzpomínkou, související s medicínským vyšetřováním
unesených, je vybavení si zdravotní sestry, letušky, lékaře, kouzelníka s
hůlkou. Prožitek z únosu se může skrývat i za panickou a zcela iracionální
hrůzou z banálního stomatologického ošetření nebo gynekologické prohlídky.
Někdy je celý zážitek navíc maskovaný jako sen, například se postiženým
zdálo o třech malých šedivých bytostech, které stály kolem postele.
Na
vyhledávání takových indicií se specializuje německý odborník doktor
Johannes Fiebag. Podle jeho názoru je výsledkem působení "cizinců"
i veškerý náš bohatý svět pohádek, legend a mýtů. všichni trpaslíci,
skřítci, permoníci a vily jsou vlastně "cizinci". Podle modré
barvy oděvů skřítků koboltů byl pojmenován kobalt - na modré overaly únosců
včetně špičaté kapuce si vzpomíná mnoha unesených. Jeden si dokonce
vybavuje průhledný válec, ve kterém ležel podobně jako Sněhurka ve skleněné
rakvi. Jiní si zase vybavují bytosti spíše andělského zjevu, vysoké, v bílém
šatě, další se rozpomínají na kouzelné hůlky, které "cizinci"
používají, případně na lucerničky či světélka, jimiž si svítí.
Unesení si vybavují i zápach síry, hořké jídlo a tajemné kapky, které
museli polknout. Mozek uneseného odmítá přijmout realitu traumatizujícího
zážitku a uniká do nereálných představ. Jung považoval takto vytvářené
představy za velmi důležité a vypracoval celou teorii archetypů, které
jsou společné celému lidstvu. Archetypy jsou myšleny jakési základní
modelové představy (např. typické vily, typického trpaslíka, typického ďábla
apod.). Zvláštní je, že nejvíce se těmito archetypovými představami, mýty
a legendami zaobírají právě halucinující schizofrenici.
Existuje
tedy mnoho indicií, ale žádný opravdový důkaz. Pro většinu lidí patří
únosový syndrom mezi moderní horory a berou jej asi stejně vážně jako
rusalky nebo vodníky Pro ty, kteří únosovým syndromem trpí, se jedná o věc
doslova životně důležitou. Nejhorší je pro ně vědomí nevyhnutelnosti únosu
a dalšího utrpení, vědomí bezmocnosti. Někteří z nich se odvážili
vystoupit na veřejnost, začali se sdružovat do jakýchsi svépomocných sdružení,
sdělovat si své zkušenosti, které se najednou ukazují jako překvapivě
podobné. Unesení jsou schopni se mezi sebou poznat, aniž by se dříve viděli,
někdy si některý unesený pamatuje ostatní ze společné čekárny v UFO,
kde se setkali.
Jediným
prostředkem, který zatím dokáže zabránit únosu, je instalování
videokamer. "Cizinci" si v žádném případě nepřejí figurovat na
videozáznamu a o kameře dobře vědí. Je proto pravidlem, že pokud kamera běží,
k únosu nedojde. Podle všeho však "cizinci" plní jakýsi plán a někdy
musí oběť unést v daný čas bez ohledu na cokoli, jinak by asi experimenty,
které provádějí, pro ně ztratily význam. Pak se stane, že se kamera
nevysvětlitelně zasekne, porouchá či vypne. V jednom případě je dokonce
na záznamu vidět, jak spící obět několika opakovaných únosů náměsíčně
vstává, jde ke kameře a vypíná ji. Ráno se zjistilo, že v inkriminované
době kamera samozřejmě byla mimo provoz a postižená žena mohla vyprávět
o svém dalším únosu bez patřičné dokumentace.
Je
pravděpodobné, že "cizinci" mají vypracovaný jakýsi systém,
podle něhož si svoje oběti vybírají - často se soustředí na celou
rodinu, rodiče i děti, s dětmi zacházejí o stupínek laskavěji. Únos některého
specialisty na únosové syndromy do jejich programu zřejmě nezapadá, což je
rozhodně škoda.
Víme,
čím je charakteristický únosový syndrom, můžeme být dokonce přesvědčeni
o tom, že k únosům skutečně dochází, nikdo ale nedokáže vysvětlit,
odkud "cizinci" přicházejí. Je jisté, že nerespektují fyzikální
zákony našeho světa, procházejí zdmi i zavřenými okny a dveřmi, způsobují
elektromagnetické efekty, které vypínají motory aut, videokamery i televizi
a další přístroje. Snad mají někde svoji vlastní zemi nebo planetu, snad
k nám přicházejí z jiného času, jedna spekulace o jejich původu je šílenější
než druhá. Ať je to jakkoliv, utrpení, které uneseným obětem přivodili,
je pro tyto oběti dostatečně reálné. Sok ze setkání s něčím tak
cizorodým se snaží jejich zoufalá mysl vytěsnit natolik, že někdy dojde i
ke vzniku toho, co nazýváme schizofrenií.
"Cizinci"
se nechovají k lidem ani k dalším živým tvorům právě laskavě, často je
jejich počínání nelidsky kruté, přicházejí v noci a připravují unesené
o jejich psychické i fyzické zdraví, někdy i jejich děti. O nějakých
kosmických bratrech se v případě únosců vůbec nedá mluvit. Snad jsou si
toho i vědomi, protože jinak by se tak důsledně všemi možnými způsoby
nemaskovali. Několik stovek nebo tisíců unesených lidí pro lidstvo jako
celek nic neznamená, pobitý a zmrzačený dobytek zaplatí pojišťovny.
"Cizinci"
disponují pro nás nepředstavitelnými možnostmi. Co když se však třeba z
ničeho nic rozhodnou pro masovou invazi? Co když zjistí, že nevyhnutelně
potřebují nějaké lidské orgány nebo tkáně ve velkém množství? Kdo jim
zabrání v tom, aby si je bezohledně vzali?
"Cizinci"
jsou tvorové temné noci a opuštěných lesních cest. Patrně po celá staletí
se jim dařilo ve skrytu přežívat mezi námi, dnes však jsou stále nápadnější.
Čím více o nich budeme vědět, tím méně se jim bude mezi námi líbit.
Vzpomeňte si na to, až zjistíte, že ve vašem životě někde chybí pár
hodin, že se vám zdál mimořádně děsivý sen, že z ničeho nic trpíte
pocitem úzkosti. Za vašimi dveřmi se v noci potulují vlci, na zákrsku vám
sedává sova a sousedi včera v noci pozorovali něco jako UFO. V autě máte
najednou bezdůvodně vybitou baterii a v prázdném bytě slyšíte cizí šustivé
kroky...
Kapitola
z knihy: Lenková, J.: Z říše tajemství a záhad. Dialog, Liberec,
2000