Vesmírný kadet

KDYŽ JEDEN MLADÝ CHLAPEC Z ANGLIE SDĚLIL SVÝM RODIČŮM, ŽE HO UNÁŠEJÍ MIMOZEMŠŤANÉ, TAK TI PŘEDPOKLÁDALI, ŽE JDE POUZE O DĚTSKOU FANTAZII. PAK SI OVŠEM CHLAPCOVA MATKA ZAČALA SAMA VYBAVOVAT NĚKTERÉ ZÁŽITKY...

Jason Andrews je v mnoha ohledech typickým mladým chlapcem: k smrti nenávidí domácí práce, skvěle si rozumí s počítačem, zbožňuje Špice Girls a Arsenal Londýn a myslí si, že peníze na nové hry rostou na stromech. Ovšem již od svého narození 2. července 1983 ho obklopuje řada podivných událostí. Jako dítě ho jeho matka Ann našla na podlaze pod postýlkou v době, kdy byl ještě malý, než aby se sám pohyboval. Jindy ho zase našla za dveřmi ložnice - na opačné straně místnosti, než byla jeho postýlka.

MATOUCÍ UDÁLOST

Jediným vysvětlením bylo, že se Jasonův starší bratr Daniel, kterému byly v té době tři roky, natáhl do postýlky a Jasona přemístil, ovšem Jason se několikrát přesunul i tehdy, když se Daniel vůbec nenacházel v domě. Ann byla zmatená a znepokojená, ovšem jelikož tyto podivné události po několika měsících ustaly, postupně na ně zapomněla.

Během Jasonových čtvrtých narozenin se však ona i její manžel Paul stali svědky ještě znepokojivější epizody. Pozdě večer se v jejich malé chatě v anglickém hrabství Kent ozvalo hlasité a prudké bušení, které jako by přicházelo nejprve od dveří, pak od oken a nakonec z celé chatky. Paul přešel ke dveřím v domnění, že zde najde nějaké šprýmaře, ale za dveřmi nikdo nebyl. Pokusil se tedy přivolat policii, ovšem telefon byl hluchý. A pak se ozvalo silné zahřmění a malý Jason, který spal na pohovce, se náhle napřímil a začal odříkávat řadu čísel. Jeho hlas přitom byl sice rozeznatelný, ale měl mechanický tón.

Chlapec ze sebe chrlil celou řadu matematických souborů s četnými odkazy na Ludolfovo číslo a čísla dvojkové soustavy, a to i přes fakt, že ve svých čtyřech letech dokázal v obrázkových knížkách stěží napočítat do deseti. Poté se postavil a vyrazil ke dveřím se slovy: "Čekají na mě, musím jít." Otec mu v tom však zabránil, takže se chlapec nakonec probral z transu, a jak se zdálo, na všechno rázem zapomněl. Po dalším, tentokráte úspěšném telefonátu přijela do domu policie, která však nenašla v blátě kolem chaty žádné otisky bot.

V následujících letech obklopovaly celou rodinu ještě záhadnější události. Chlapec byl nešťastný, kdykoliv měl jít do postele, a stěžoval si rodičům, že ho v noci navštěvují malé bytůstky. Budil se unavený, někdy byl celý od bláta a často měl na těle drobné jizvy a znaménka, která však po několika hodinách záhadně zmizela.

Kromě toho byl dvakrát převezen do nemocnice s velkými bolestmi břicha a v jednom případě se ošetřující lékař začal Ann vyptávat na operaci, kterou prý Jason musel prodělat, neboť měl na boku jizvu. Když ovšem Ann lékaři sdělila, že chlapec nikdy nebyl operován, lékař se na ni díval, jako by si myslel, že mu lže. Následujícího dne však zcela nepochopitelně nebylo po rudé jizvě ani stopy.

Čas od času se Paul a Ann vylekali, když slyšeli, jak Jason v ložnici o samotě cosi blábolí podivným jazykem. Ještě znepokojivější ovšem bylo, že ho ráno nacházeli spícího na nejroztodivnějších místech po celém domě.V jednom případě ležel přímo na pracovní ploše kuchyňské linky, zatímco jindy spal v zahradní kůlně. Jasonovi rodiče tím byli naprosto vyvedeni z míry, neboť dům byl zamčený a kůlna měla dosud neporušenou vnější závoru.

ZNETVOŘENÍ ZVÍŘAT

Rodinu Andrewsových ale pronásledovaly také další podivné události. Jejich krávy uhynuly následkem zhoubné nákazy salmonelou, jejich koně byly znetvořeny a jejich kočka byla nalezena mrtvá s vyvrtaným otvorem v hlavě. Rovněž se nalezly mrtvoly divokých zvířat jako lišky nebo myši, které byly zvláštním způsobem zohaveny. Nad farmou byla pozorována jasná světla a v okolních polích a lesích spatřovány podivné postavy, které podle všeho sledovaly dům.

Teprve na podzim roku 1995, kdy bylo Jasonovi 12 let, se Paulovi a Ann dostalo vysvětlení. To se však zprvu zdálo tak přitažené za vlasy a tak neuvěřitelné, že mu oba rodiče odmítali uvěřit. Čím více toho ovšem zjišťovali o prožitcích malého Jasona i jiných, tím více si uvědomovali, že Jasonovy problémy do této teorie přesně zapadají: dnes již oba věří, že jejich syna unášejí mimozemšťané. Odhalení se jim dostalo jednoho večera, kdy zhlédli televizní pořad, ve kterém jistý muž hovořil o období "chybějícího času" ve svém životě, když jeho pětatřicetiminutová cesta ve skutečnosti trvala tři hodiny. Od tohoto záhadného "časového okna" trpěl muž nevysvětlitelnými proměnami nálady, depresí a iracionálním strachem z temnoty. Nakonec proto navštívil hypnoterapeuta, aby si znovu vybavil vzpomínky na tento chybějící čas. Na tomto místě pořadu Jason vyskočil na nohy, sebral jednu dekoraci a mrštil jí po televizoru. Otočil se k rodičům a začal křičet, že ten muž je hlupák, pokud to chce zjistit. On prý ví, co se stalo, a vroucně si přeje, aby to nevěděl.

OHROMUJÍCÍ OBJEV

Když se poněkud uklidnil, sdělil rodičům, že ho unášejí mimozemšťané. A přestože Paul ani Ann zprvu toto vysvětlení nepřijali a naopak naznačili, že se Jasonovi spíše jen něco škaredého zdálo, měli pocit, že svému synovi dluží, aby se o tomto tématu alespoň dozvěděli více. Koupili si proto několik knih s touto tématikou a během čtení si uvědomili, že Jasonovo chování se téměř shoduje s modelovým chováním obětí únosu. Pro Jasona znamenalo uznání svého příběhu ze strany rodičů obrovský obrat. Celá rodina se těšila nesmírné podpoře Tonyho Dodda, tehdejšího ředitele vyšetřování Quest International, firmy jejíž cílem bylo prošetřování aktivit UFO. Bývalý policejní seržant Dodd případ detailně prošetřil a dospěl k závěru, že Jason je skutečně obětí únosu a jeho případ je navíc nezvyklý tím, že si Jason na své únosy bezprostředně pamatuje - ve většině případů totiž vzpomínky vyplavou na povrch teprve ve chvíli, jsou-li spuštěny jinými událostmi, nebo ve stavu hypnózy.

Ann si mezitím začala vybavovat některé vlastní zkušenosti s únosem. Začalo to vzpomínkou, že také ona byla přítomna v davu lidí, kterému kdosi promítal snímek vybuchující zeměkoule - neustále se vracejícím tématem v mimozemských únosech je pocit, že mimozemšťané "kážou" obětem únosu o potenciálně ničivé podstatě rozvoje lidstva.

SKRYTÉ VZPOMÍNKY

Během posledních tří let se Ann postupně vrátily také další vzpomínky. Ann se dnes domnívá, že potrat, který prodělala v srpnu 1989, byl ve skutečnosti záměrným odstraněním jejího plodu z dělohy ze strany mimozemšťanů. V noci, kdy potratila, totiž spala tak hluboce, že se o ni Paul zoufale obával. Jeho úleva, že Ann žije, tehdy dokonce převážila jeho zármutek nad ztrátou dítěte.
Jason i Ann si vzpomínají na lékařská vyšetření, která na nich prováděli mimozemšťané. Jason tvrdí, že si je vědom, jak u něj "oni" byli i jindy - třeba když jel na kole nebo na koni. Vysvětluje, že "oni" se snažili sdílet jeho pocity, a tvrdí také, že nemohli snést bolest, která se ho zmocnila, když spadl z koně.

Podle Tonyho Dodda se jedná o dva běžné aspekty zájmu mimozemšťanů o lidský druh. Mimozemšťané podle všeho provádějí genetické experimenty, možná rovněž sbírají lidskou DNA a navíc se zdá, že je fascinují lidské emoce. Dobře známým prvkem je rovněž "generační výzkum" -pozorování dvou generací téže rodiny.

MIMOZEMSKÉ NÁRODY 

Jason popisuje různé mimozemšťany, z nichž někteří jsou klasickými "ufony" s velkými hlavami a obrovskýma černýma očima ve tvaru mandlí, zatímco jiní se skrývají v pláštích a kápích nebo vzhledem připomínají člověka. A přestože Jasona stále děsí a znepokojují noci, kdy "cítí", že "oni" pro něj opět přicházejí, dokáže se s tímto pocitem vyrovnat daleko lépe a chápe, že se vždy opět vrátí a že zájem mimozemšťanů o jeho osobu není veden zlými úmysly.

Jako možné vysvětlení se objevily velmi různorodé názory: Jason trpí poruchou spánku, Jason podléhá sebeklamu, jeden člen rodiny manipuluje ostatními tak, aby se domnívali, že ho obklopují podivné paranormální jevy, a tak dále. Vzhledem ke své únavě a chování ve škole byl Jason doporučen k psychiatrii, kam docházel více než rok. Psychiatrička nakonec prohlásila, že chlapec netrpí sebeklamem či přeludy. Rodinu navštěvovaly také sociální pracovnice, které musely připustit, že rodiče se o Jasona dobře starají a hluboce ho milují. Pokud jde o teorii spánkových poruch, musela by vysvětlit i to, jak je fyzicky možné, že se chlapec dostal z uzamčeného domu do uzamčené kůlny.

Kromě toho existují důkazy o mnoha dalších událostech - o záhadných úmrtích krav, o znetvoření zvířat, o podivných světlech nad farmou. Nejsilnějším důkazem ze všech ovšem zřejmě zůstává přirozená a pragmatická povaha hlavních protagonistů příběhu. Ani Ann ani Paul nejsou žádnými podivíny: jejich každodenní starostí je provoz farmy a péče o domácí zvířata. Díky tomu jsou oba velice hodnověrnými svědky.

Jason se stal ve škole terčem posměšků - když se se svými zážitky svěřil kamarádům, vysloužil si přezdívky "E.T." a "kosmík". Jason je ovšem přizpůsobivý a s láskou a podporou rodičů zvládá svůj úděl dobře. Stejně jako většina dospívajících dětí však i on přesto touží po konformitě: "Možná jsem byl vyvolen, možná jsem něčím zvláštní a možná to jednoho dne pochopím, ale teď si spíš přeju, aby to přestalo," říká. "Chci, aby mi dali pokoj. Chci, aby mě nechali být obyčejným."

Obr.: V posledních patnácti letech narušují idylický venkovský život rodiny Andrewsových z anglického hrabství Kent údajné mimozemské návštěvy a únosy. Jak Ann Andrewsová uvedla v knize Uneseni (dole), členové rodiny si již zvykli, že jim nikdo nevěří. Přijímají skepticismus ostatních, protože vědí, že by se sami donedávna vysmáli každému, kdo by tvrdil, že ho unášejí mimozemšťané. 


Obr.: Tento portrét typického mimozemšťana zhotovila Ann Andrewsová podle popisu svého syna Jasona. Chlapec tvrdí, že je již od raného dětství pravidelně unášen. 


Obr. Jason Andrews ve věku osmnácti měsíců, na snímku s tehdy pětiletým starším bratrem Danielem. V té době vnášela Danielova tvrzení, že ho navštěvuje "vojáček", do domu Andrewsových (vlevo) četné rozpory. Později se objevily také Jasonovy prožitky, které pokračovaly ! až do chlapcových dvanácti let, kdy se mu podařilo přesvědčit rodiče Ann a Paula (na protější stránce), že ho skutečně unášejí mimozemšťané.

Zkušenost : 

NÁZOR UFOLOGA

Ufolog Tony Dodd (na snímku) se domnívá, že případ Jasona Andrewse je součástí rozsáhlejšího mimozemského plánu. Podělil se s námi o své myšlenky:

"Jason se začal o těchto událostech zmiňovat, když byl ještě velmi mladý. Jeho rodiče jsou navíc dobří svědkové: přestože je Ann v této záležitosti zainteresována, Paul nemá žádné podobné zkušenosti a je založením skeptik. Viděl již však tolik důkazů, že přijímá myšlenku, že členové jeho rodiny mluví pravdu.
Kdysi byli lidé, kteří prohlásili, že je unášejí mimozemšťané, považováni za blázny. Dnes však stále více lidí tvrdí, že prožili události podobné Jasonovým. Všichni si přece nemohou vymýšlet. Domnívám se, že mimozemšťané se zajímají o výzkum lidské DNA a využívají našeho genetického materiálu pro šlechtitelské experimenty. A jistě nás sledují - možná nesou zodpovědnost i za to, že byla zeměkoule obydlena?


ZNETVOŘENI ZVÍRAT
Jednoho rána Andrewsovi zjistili, že jeden z koní na jejich farmě má v boku naříznuly velký kus tkáně zpod níž bylo odstraněno maso, ale kolem bylo jen málo krve. Také kůň byl vzhledem k velikosti rány pozoruhodně klidný. Přivolaný veterinář poznamenal, že kůň se zdá být pod vlivem uklidňujících látek, a když přišíval koni tkáň zpět na původní místo, nemusel použít žádné lokální umrtvení.
Kromě folie se ve stodole našlo mrtvé tělo kočky s precizně provedeným kulatým otvorem v hlavě. Kolem otvoru se však nebyla žádná krev. O několik měsíců později se na jednom z polí u farmy našla mrtvá liška se stejným zraněním. Ještě zvláštnější byl objev čtyř mrtvých myší (na snímku) nedaleko vrat farmy. Všechny měly na čele malou černou dírku a byly různým způsobem znetvořeně.

ÚNOSY A ZNEUŽÍVANÍ
Pokud jde o psychologické vysvětlení fenoménu mimozemských únosů, jedno z teorií tvrdí, že "unesení" využívají vzpomínek na únos jako zástěrky pro daleko bolestnější vzpomínky na pohlavní zneužívání v dětství. John Mack (na snímku), profesor psychiatrie na Harvardské lékařské fakultě a autor knihy Unos (dole), však provedl rozsáhlá vyšetřování obětí únosů a přes počáteční skepticismus se domnívá, že tento fenomén je skutečný a zaslouží si akademický výzkum: "V mé praxi ani v praxi jiných vyšetřovatelů neexistuje případ, u něhož by vyšlo najevo, že má pouze zamaskovat pohlavní zneužívání v minulosti jakoukoliv jinou traumatickou příčinu. Ve skutečnosti často dochází k opaku u případů, u nichž se prošetřuje pohlavní či jiné zneužívání,  vycházejí najevo mimozemské únosy." Pokud jde o případ Jasona Andrewse, jeho rodina ochotně spolupracovala ve snaze nalézt řešení Jasanových problémů. Neexistuje sebemenší náznak, že by byl Jason jakkoliv zneužíván.


Obr. Na chlapce, mezi jehož nejranější vzpomínky patří živé noční můry spojené s mimozemskými únosy, zůstal Jason Andrews překvapivě vyrovnaným. Jeho snaze vyrovnat se s tíživou situací nedávno nesmírně pomohlo navázání kontaktu s jinou obětí únosu jménem James Basil (na protější straně s údajným mimozemským implantátem v krabičce). Devatenáctiletý Basil je v podobném věku jako Jason a oba chlapci spolu tráví celé hodiny u telefonu a dělí se o své zážitky.

Fakta X č. 45