Názor Ericha von Danikena na fenomén únosů do UFO

Já tento fenomén sleduji už léta. Dlouho jsem mu nevěřil a dokonce jsem se nad únosy usmíval. Ke v mně přicházely ženy, které mě přesvědčovaly, že byly uneseny mimozemšťany, uměle oplodněny, po šesti nedělích opět uneseny a bylo jim odebráno embryo. Nebo muži, kteří byli uneseni, sexuálně stimulováni obrazy a pak jim byly odebrány vzorky spermatu. Myslel jsem si, že ti lidé to přehánějí. Nebral jsem je vážně.

Před šesti lety jsem četl knihu amerického autora Johna Macka, profesora na Harvardově univerzitě. To je americká elitní škola. John Mack je vědec, nositel Pulitzerovy ceny (prestižní ocenění, které vždy v dubnu uděluje Columbijská univerzita v New Yorku nejlepším v americkým dílům v oblasti žurnalistiky a literatury - pozn. aut.), tedy člověk velmi vážený. Jeho kniha začíná slovy: "Já jsem tuto knihu napsal proti své vůli." V tuto chvíli pro mne logická otázka byla, proč jí vlastně psal?

Z následujících stránek Mackovy knihy jsem ale pochopil. Na univerzitě za ním přišla žena, zcela normální, finančně zajištěná, která byla přesvědčena, že byla unesena mimozemšťany. John Mack si řekl, "já tu ženu vyléčím". Neřekl si to zřejmě jenom pro sebe, ale příliš nahlas a indiskrétnost se dostala k žurnalistům a story byla na světě. Palcové titulky hlásaly: slavný profesor John Mack řeší únosy do UFO. Potom začaly na univerzitu docházet stovky dopisů od lidí, kteří tvrdili, že i oni byli uneseni mimozemšťany. John Mack z tisíců vybral padesát případů, o kterých byl přesvědčen, že jsou něčím výjimečné. Všechny unesené pozval na univerzitu a vytvořil pro ně speciální výzkumný program. Z těchto padesáti John Mack dospěl k názoru, a snad i k politováni svých kolegů, že 14 lidí bylo skutečně uneseno. Později jsem se s Johnem Mackem setkal. Ptal jsem se ho, jak může jako profesor Harvardovy univerzity něco takového napsat. A hned jsem otázku upřesnil. Odkud ví, že z 50 jich bylo uneseno jen 14? Každá osoba přece vyprávěla něco jiného. Jedna dáma byla unesena z automobilu, druhá z místnosti. On mi odpověděl, že všichni byli podrobeni tomografické kontrole a u 14 byly zjištěny implantáty. Chtěl jsem samozřejmě vědět, jak takový implantát vypadá Šli jsme na klinice v Santa Barbaře v Kalifornii za chirurgem. Nejdříve jsem viděl, odkud byly implantáty vyoperovány. Byly pod kůží, na které ale nebyla žádná jizva. Pak mně byly ukázány rentgenové snímky, a tam už bylo něco vidět. Operace se prováděla vždy za přenosu kamer a viděl jsem, že z pod kůže vyndali něco asi dvoucentimetrového a průhledného, mně to připadalo jako vlasec na ryby. Ti lidé vůbec nevěděli, že mají v sobě implantát. Po tom, co jsem implantáty viděl, jsem opatrnější a kloním se k myšlence, že nás někdo pozoruje.

Dostal jsem nápad. Žiji ve Švýcarsku v horách. Tam je mnoho mravenců. Tak jsem si řekl, Erichu von Danikene, ty jsi mírumilovný člověk, půjdeš na mraveniště, vezmeš jednoho mravence do láhve, přineseš ho domů, pustíš a uděláš fotografie. Všechno jsem udělal, jak jsem si předsevzal a mravence jsem po fotografování odnesl zpět a pustil ho na tom samém místě, kde jsem ho nalákal do sklenice. Viděl jsem, jak mraveneček lítá po mraveništi. A já si myslím, kdybych rozuměl mravenčí řeči, že on určitě říkal, "byl jsem unesen mimomravenčí inteligencí. Ale ostatní mravenci vědí, že žádná mimomravenčí inteligence neexistuje a chudák mraveneček, protože je nepřesvědčil, jistě skončil v mravenčím blázinci. Veškeré podrobnosti jsou čistě náhodné.

Vokáč, P.: E.von Daniken – vědec, fantasta anebo snílek ? (rozhovor) Astro, č. 31, roč. 2001, s. 2.