Únos na brooklynském mostě

Byla žena v domácnosti unesena ze svého newyorského domu přímo před zraky politika OSN a jeho strážců, nebo je celá historka pouze podvodem? 

Většina badatelů se shoduje v tom, že vysněným cílem současné ufologie je takový případ, který by byl podepřen nezvratnými důkazy - totožnými výpověďmi přímých účastníků i třetích stran, hromadou materiálních důkazů a po léta neměnným a všeobsáhlým svědectvím. Dne 13. června 1992 na konferenci o studiu mimozemských civilizací konané na Massachussetském technologickém ústavu (MIT) jistý badatel prohlásil, že takový případ konečně nalezl.
Tímto badatelem byl newyorský sochař a umělec Budd Hopkins a jeho dnes již legendární případ se týkal únosu ženy známé pod pseudonymem Linda "Cortileová". Tato newyorská hospodyňka se na Hopkinse poprvé obrátila v květnu 1989, aby se mu svěřila ohledně svého kontaktu s mimozemšťany během dětství. Všichni účastníci konference naslouchali Hopkinsově líčení celého příběhu, který se stal nejspletitějším a nejpřesvědčivějším případem v dějinách mimozemských únosů.
Pro Hopkinse celá historka začala v listopadu 1989, kdy se na něj telefonicky obrátila citově rozrušená Cortileová. I když za normálních okolností zaujímala tato jednačtyřicetiletá Američanka italského původu vůči podobným událostem skeptický postoj, tentokráte tvrdila, že 30. listopadu 1989 ve tři hodiny ráno přistoupil k její posteli "malý mimozemšťan s šedivou kůží". Cortileová
podle svých slov ztuhla z náhlé přítomnosti tohoto tvora hrůzou a její popis dalších událostí byl jen velmi vágní - i když si dokázala vybavit, že ležela na stole a kdosi jí vyšetřoval záda.

Rozpomínání na vzpomínky 

Dne 2. prosince 1989 se Hopkins pokusil získat více podrobností pomocí hypnotické regrese. Během seance nahrávané na magnetofon mu Cortileová poskytla úplné svědectví o svém zážitku. "Za záclonami. Něco tam je," začala. "Někdo je v pokoji... Úú, nemůžu hýbat rukama. První, druhý, třetí, čvrtý a pátý. Vytahují mě z postele. Nenechám se. Nenechám se vytáhnout z postele."
Hopkins poté Cortileovou požádal, aby bytosti v pokoji popsala. "Jsou malincí. Jsou bílí a tmaví. Jejich oči mají strašně pronikavé oči černé. Vydávají záři."
Cortileová si poté vzpomněla, jak ji bytosti přenášely. "Zvedají mě a odnášejí do obývacího pokoje, pak k oknu. Je tam jasné světlo. Modrobílé. Jsem venku. Jsem za oknem. Je to zvláštní."
Bytosti podle všeho s Cortileovou propluly oknem ve dvanáctém patře, přestože okno bylo zavřené a chránila ho kovová ochranná mříž. Mimozemšťané pak bezmocnou Cortileovou dopravili až do útrob čekající lodi, kde jí začali vyšetřovat záda a pravou nosní dírku. Než jí umožnili opustit vyšetřovací stůl, položili jí několik otázek o její rodině. Cortileová poté zamířila ke dveřím plavidla a ocitla opět doma v posteli.
Případ Lindy Cortileové, který je jen jedním z doslova tisíců podobných případů hlášených ufologům po celém světě, by se snad mohl omezit na pouhou poznámku pod čarou v některé z Hopkinsových knih, nebýt ovšem ohromujícího zjištění: v celém únosu figurovali očití svědkové.

Výpovědi svědků

Tito svědkové, kteří se označili jako "policejní důstojníci Dan a Richard", napsali Hopkinsovi v únoru 1991 - téměř 15 měsíců po incidentu - dopis. I když veřejnost neznala o případu Cortileové žádné podrobnosti, popis Richarda a Dana se ohromujícím způsobem podobal Lindině svědectví.
Když "koncem listopadu 1989" o půl čtvrté ráno seděli v autě, všimli si "podivného oválu, který se vznášel nad střechou činžovního domu. Barva jeho světel se měnila z načervenale oranžové do bílomodré. Objekt se pohnul směrem od budovy a sestoupil k oknu jednoho bytu těsně pod střechou." 
Richard s Danem dále napsali, že zahlédli ženskou postavu, která "se vznášela ve vzduchu v zářivém paprsku bílomodrého světla, nebohou ženu někdo vytahoval z okna zdálo se, že je přenášena do UFO třemi ošklivými, ale člověku podobnými bytostmi menších rozměrů, z nichž jedna se vznášela nad ní a dvě pod ní. Jakmile byla žena přenesena, ovál se znovu zbarvil červenooranžově a vyrazil pryč. Poté se vnořil do řeky nedaleko mola 17 za Brooklynským mostem."
Richard a Dan svůj dopis ukončili žádostí, aby jejich totožnost zůstala vzhledem k jejich profesi utajena. Rovněž uvedli, že by se mohli pokusit o spojení se ženou, jejíhož únosu se stali svědkem.

Nezvratný důkaz?

"Mé ohromení z četby tohoto dopisu bylo o to hlubší," napsal Hopkins ve své knize Svědek, která se případem zabývá, "že jsem si byl téměř jist, že tu ženu znám." Podobnost obou svědectví měla poskytnout důkazy, že k únosu Cortileové skutečně došlo. Tak jednoduchá však celá věc nebyla. Během několika příštích let se případ stal neuvěřitelně spletitým a odolával veškerým možným vysvětlením.
Richard s Danem se ve svém dopise Hopkinsovi zmínili, že by se mohli pokusit
o kontakt se ženou, která byla terčem jejich pozorování. V obavách, že potvrzení únosu by mohlo Cortileovou nepříznivě ovlivnit, jí Hopkins o obou mužích řekl
a naplánovali si společný postup v případě, že by se na ni Richard s Danem obrátili. Během dvou týdnů pak skutečně došlo k prvnímu z mnoha kontaktů těchto dvou mužů s Cortileovou.
I přes svůj blízký vztah k případu se Hopkins nikdy s Richardem a Danem nesetkal, na což později poukazovali skeptikové, kteří chtěli celý případ prohlásit za nesmysl. Cortileová ovšem s oběma muži navázala těsný vztah, který začal jejich prvním setkáním 19. února 1991, kdy se muži údajně objevili neohlášení v jejím domě.
Podle Cortileové jí Richard s Danem během schůzky kladli otázky o jejím zážitku a omlouvali se, že jí při únosu nemohli nijak pomoci. Zdálo se, že muži byli událostí značně otřeseni a potřebovali si potvrdit, že k incidentu skutečně došlo. Než jim Cortileová sdělila podrobnosti, požádala oba muže, aby se obrátili na Hopkinse nebo aby alespoň připravili písemné či magnetofonové svědectví všeho, co viděli. Hopkins i Cortileová doufali, že tímto způsobem získají doložené svědectví obou mužů ještě dříve, než je výpověď Cortileové bude moci jakkoli ovlivnit. Muži s návrhem souhlasili a odešli. 

Třetí muž

Během měsíce obdržel Hopkins audiokazetu s Richardovou a Danovou verzí události. Výpověď do posledního detailu potvrzovala, že oba muži se 30. listopadu 1989 stali svědky únosu. Dalším úkolem bylo vystopovat totožnost mužů a ověřit ji. Tento již tak obtížný úkol se dále zkomplikoval poté, co Richard s Danem zaslali
Hopkinsovi další dopis. V něm vysvětlili, že ve skutečnosti nejsou tím, kým tvrdili, a že existuje ještě třetí svědek, který incidentu přihlížel. Ačkoliv Hopkins si totožností takzvaného "třetího muže" zpočátku nebyl jist a dodnes odmítá zveřejnit podrobnosti, které by mohly vést k jeho odhalení, ufologové se domnívají, že se jedná o tehdejšího generálního tajemníka OSN Javiera Pereze de Cuellar. Důkazem mají být dopisy Dana a Richarda a také svědectví Cortileové, která si ve stavu hypnotické regrese vzpomněla na auto s diplomatickou poznávací značkou, které stálo zaparkované poblíž jejího domu. Dnes se zdá, že Dan a Richard projížděli s de Cuellarem New Yorkem, když se jejich automobil z nevysvětlitelných důvodů zastavil na bulváru Franklina D. Roosevelta. Krátce poté se muži stali svědkem únosu Cortileové, jako by se jednalo o "úmyslné představení", jak naznačuje Hopkins. Je tedy možné, že celá událost byla předem připravena speciálně pro de Cuellara - významného hráče na poli mezinárodních vztahů?
Jakkoliv se tento nový zvrat událostí zdál být fascinující, brzy ho zastínila série událostí nových. V pondělí 29. dubna 1990 totiž Hopkinsovi telefonovala značně rozrušená Linda a oznámila mu, že byla unesena znovu - tentokrát ovšem nikoliv mimozemšťany, nýbrž Richardem a Danem. "Násilím mě posadili do auta, jezdili se mnou asi tři hodiny sem a tam a kladli mi všemožné otázky." Během tohoto těžko uvěřitelného únosu Richard s Danem údajně Cortileovou obvinili, že pracuje pro jakousi vládní agenturu a že je mimozemšťanka, a poté naléhali, aby jim ukázala nahá chodidla.

Masový únos 

Důvod pro tento únos - a také pro únos další, během něhož Dan přinutil Cortileovou obléci si noční košili podobnou té, kterou měla na sobě při prvním únosu - vyšel najevo v Danově dopise ze září 1991. Dopis, který Hopkins nazývá "nejdůležitějším dokumentem ze všech, které jsem obdržel od mnoha svědků a členů bezpečnostních služeb zapletených do případu", obsahoval informace, podle nichž si Richard, Dan i "třetí muž" několik vteřin po únosu Cortileové uvědomili, že se s ní náhle ocitli na pláži. Důsledky tohoto nového zjištění byly ohromující: tito tři muži byli uneseni také.
Danův dopis tedy odhalil, že mimozemšťané využili Cortileové k tomu, aby čelnímu politikovi vysvětlili, že lidstvo poškozuje životní prostředí. Rovněž sbírali vzorky písku k analýze a Richardovi se na palubě mimozemské lodi podle všeho podařilo ukrýt část písku do kapes.
Zvratům událostí ovšem ještě neměl být konec. S každým novým dopisem od Richarda a Dana se děj celého případu odvíjel jako scénář druhořadého filmu. Zjistilo se, že Cortileová a Richard byli po celý život unášeni společně a že Richard je možná otcem syna Cortileové. Dan zjevně zešílel, stal se "oficiální překážkou" a zmizel. Cortileová si poté na svou ochranu najala soukromého detektiva.
Ačkoliv k potvrzení únosu z listopadu 1989 se přihlásili další svědkové, pro skeptiky bylo stále obtížnější celý případ "spolknout". Za celá 1éta neviděl Richarda s Danem nikdo kromě Cortileové a její rodiny a komunikace těchto dvou mužů s Hopkinsem se odehrávala výhradně prostřednictvím dopisů nebo audiokazet. Hopkinsovi se ani nepodařilo prokázat, že oba muži vůbec existují, a pokud byl Perez de Cuellar skutečně oním "třetím mužem", pak rozhodně popřel, že by se stal obětí mimozemského únosu.
Šíří se rovněž názor, že v případu by mělo existovat daleko více svědků. Přestože žena jménem "Janet Kimballová" napsala Hopkinsovi dopis, že se stala svědkem únosu, nepřihlásili se další řidiči, jejichž auta se během incidentu údajně zastavila. Rovněž nepřetržitá bezpečnostní služba v domě, neohlásila žádné pozorování. Jelikož nikdo doposud nezpochybnil Hopkinsovu poctivost, prsty skeptiků ukazují na Cortileovou jako na hlavního strůjce velkolepého podvodu. Hopkins však tento názor nepřijímá a konstatuje, že seznam údajně lživých spolukonspirátorů je příliš dlouhý: starší syn Cortileové Steve; její mladší syn John; manžel Steve, který dosvědčil, že se setkal s Richardem, a udal dokonce jeho fyzický popis; očitý svědek Janet Kimballová; Lisa Bayerová, lékařka s rentgenovým snímkem implantátu v Lindině nose; a řada přátel a sousedů.

Příliš dlouhý most?

Hopkins rovněž bere v úvahu náklady na zosnování tak rozsáhlého podvodu na herce představující Richarda s Danem, na odměny "svědkům" a řadu nákladných darů poskytnutých Cortileové a její rodině Richardem a "třetím mužem" - a také léta plánování, bezchybných hereckých výkonů a "schopnosti naučit se a udržet si v paměti spletitá svědectví a popisy".
Nakonec je tedy zřejmé, že případ Cortileové přesně zapadne do vaší víry
v mimozemské únosy. Pro skeptiky, kteří odmítají připustit, že setkání s mimozemšťany mohou být skutečným jevem, jde o směšný příklad toho, jak lze obalamutit badatele. Pro příznivce jde o nejdůvěryhodnější přírůstek do rostoucí řady svědectví o mimozemských únosech. Jako u všech podobných případů se pravda zřejmě skrývá někde uprostřed.



V domnění, že Richard s Danem jsou agenti OSN, nechal Hopkins Cortileovou celé hodiny procházet zpravodajské záběry z akcí OSN v naději, že Cortileová dokáže některého z obou mužů identifikovat. Během jednoho šotu z návštěvy ruského prezidenta Gorbačova v OSN v prosinci 1989 byla Cortileová "na 150% přesvědčena", že zahlédla Dana. Hopkins si nechal ze záběrů zhotovit fotografie a zahájil po tomto muži pátrání.


Všeobecně se předpokládá, že "třetím mužem" je bývalý generální tajemník OSN Javier Perez de Cuellar. Hopkins se s "třetím mužem" setkal v roce 1993 na letišti a předal mu balíček s podrobnostmi o celém případu, který muž bez jediné otázky převzal. Dokazuje to, že muž Hopkinse znal a že jde skutečně o "třetího muže", jak se Hopkins domnívá?


Brooklynský most, který vede přes East River a spojuje Manhattan s Brooklynem, pouhé dva bloky od manhattanského domu Lindy Cortileové, která tvrdí, že ji 30. listopadu 1989 ve 3:15 ráno unesli mimozemšťané. Poté, co byla přenesena do mimozemské lodi, plavidlo údajně vzlétlo a poblíž 17. mola vnořilo do řeky East River.


Fyzické důkazy 

Dne 20. května 1992 obdržel Hopkins od Richarda balíček obsahující dva malé sáčky s pískem. Richard Hopkinsovi vysvětlil, že jeden vzorek sebral v mimozemském plavidle z "nějaké věcičky s kovovými trubkami či válci uvnitř", zatímco druhý vzorek našel v botě. Richard pak údajně "oba vzorky odložil do šuplíku a úplně na ně zapomněl". 
Hopkins, vzrušený vyhlídkou na získání materiálu z mimozemského plavidla, zaslal vzorky k rozboru na Nebadskou univerzitu. Snímky písku z UFO (vlevo) a z boty (vpravo) pořízené elektronovým mikroskopem, ukazují rozdíl ve velikosti zrn, ale chemické složení obou vzorků bylo téměř totožné - s výjimkou vyššího procentuálního podílu olova a cínu ve vzorku z UFO. Hopkins doposud nedokázal přisoudit tomuto objevu žádný význam. "Snažíme se zjistit, za jakým účelem bychom měli ty vzorky testovat," prohlásil nejmenovaný badatel. 


Implantát 

Když se kolem 20. října 1991 Linda probudila ze spánku, zjistila, že její tvář, povlečení a polštář jsou potřísněny zaschlou krví. Zavolala proto Buddu Hopkinsovi, aby ho o svém domnělém krvácení z nosu informovala, a při této příležitosti se zmínila i o tom, že pouhý týden předtím si nechala svou neteří, která pracovala jako chiropraktik, zhotovit rentgenový snímek hlavy. Již od dětství totiž Lindu znepokojovala boule na nose a jizva uvnitř nosní dutiny, kterou si lékaři nedokázali dost dobře vysvětlit. Zdálo se, že rentgenový snímek nyní poskytl odpověď: odhalil totiž v Lindině nosu drobný cylindrický objekt, který pohlcoval rentgenové záření. 
Druhý rentgenový snímek pořízený o něco později přítomnost žádného objektu neprokázal. To vedlo Hopkinse k domněnce, že mimozemšťané Lindu po prvním snímkování unesli znovu, aby jí implantát odstranili. 
Při hypnotické seanci konané o rok dříve si Linda vybavila únos z léta 1975, během něhož jí mimozemšťané strčili do pravé nosní dírky dlouhou jehlu s blíže neurčeným předmětem na špičce. Při další regresní hypnóze konané dne 9. ledna 1992 Linda prozradila, že v noci, kdy krvácela z nosu, vnikl do jejího bytu mimozemšťan a dotyčný objekt - kterému říkal "regulátor" - jí z nosu odstranil.


Philip Class

Spisovatel zabývající se letectvím a bořitel mýtů o UFO Phillip Klass zaujímá k případu Cortileové značně skeptický postoj. Ve svém dvouměsíčníku Skeptický ufologický bulletin vydávaném vlastním nákladem konstatuje: "Hopkins nebere v úvahu daleko pozemštější možnost: že autorem Danových a Richardových dopisů byla Linda sama." 
Klass rovněž poukazuje na řadu anomálií celého případu: proč bylo průletem UFO postiženo pouze tak málo aut? Proč každé odhalení Richarda a Dana v hypnóze potvrdila Cortileová, přestože o incidentech nic nevěděla? A proč se přihlásilo tak málo svědků? 
Budd Hopkins, který vede s Klassem dlouhodobý spor, k tomu poznamenal: "Existují dvě možnosti: buďto se události odehrály tak, jak jejich účastníci tvrdí, nebo se jedná o spletitý a chladnokrevný podvod, spáchaný velkou skupinou jednotlivců - pro tito teorii spiknutí ovšem neexistuje ani stín důkazů."


Skeptikové poukázali na skutečnost, že ulice New Yorku jsou jen zřídkakdy vylidněné a že únosu Cortileové by museli přihlížet lidé na ulici před jejím domem. 



Linda Cortileová

Hovořili jsme s paní Lindou Cortileovou a položili jí otázku, jak se cítila po sdělení, že jejímu únosu možná přihlížela řada svědků:

"Když se to Budd poprvé doslechl, nechtěl mi toho říct mnoho - chtěl vědět, co prozradím prostřednictvím hypnózy, takže mě nechtěl "kontaminovat" Richardovým a Danovým svědectvím. Upozornil mě však, že lidé venku viděli únos a že podle jeho názoru se jednalo o mě. Všichni tito svědkové ovšem nebyli lidmi, které jsem viděla já, to oni viděli mně." 

Jak se cítíte po obviněních, že jste si celý případ vymyslela? 

"Zpočátku mě to obtěžovalo, ale nyní to beru jako projev uznání. Vymyslet si podobný podvod vyžaduje mozek Bobbyho fishera (americký šachový velmistr), a protože mozek Bobbyho Fishera má pouhé procento lidí, musím to chápat jako projev uznání. Tihle lidé nejsou skeptikové, jsou to bořitelé. Nevěří v mimozemské únosy, a tak prostě tento případ nepřijmou. Pokud je nějaký člověk inteligentní, ale má uzavřenou mysl, nic se nedozví a stane se z něj mrzout. A koho by zajímalo, co si myslí mrzouti?" 

Jste stále unášena? 

"Od roku 1993 ne. Pomalu stárnu a nemám to, co hledají - vajíčka a tak. Nejsem si ovšem jistá, že všechna UFO řídí mimozemské bytosti. Může se jednat o nějaký vojenský experiment. Poblíž mého domu se nachází vojenská základna a já se domnívám, že svědkové měli můj únos vidět. Podle toho, co řekl Richard, se na místě tu noc nacházelo více "třetích mužů". Pohybovala se tam kolona nejméně pěti aut, která směřovala ke Guvernérově ostrovu." 


Podle Richarda Cortileová a její únosci "vyletěli po jednom z okna v poloze jakou v matčině lůně zaujímá lidský plod, pak se narovnali a vstoupili do létajícího talíře. 
Richard uvedl, že plavidlo se poté zbarvilo do červena (kresba) a ponořilo se do řeky East River. 

Fakta X, č. 20