Vědecký
vedoucí projektu Blue Book astronom českého původu dr. Allen Hynek rozdělil
pro snazší rozlišení UFO-případy do několika kategorií, které byly všeobecně
přijaty a později i doplněny ostatními ufology. Toto rozdělení jsme převzali
a dodnes používáme i v projektu Záře.
Největší
počet případů pozorování obvykle spadá do kategorie NL – nighlight, čili
nočních světel. Je to přirozené protože na noční obloze je každý cizí
či „nepatřičný“ objekt na první pohled nápadný a všimne si ho mnoho
lidí.
Další
kategorií jsou DD – daylight disc, objekty pozorované za dne. Tady už se dá
předpokládat, že jde o pozorování hmotných konkrétních objektů, nikoliv
např. optických efektů, jak se může stát v noci.
Další,
velmi cennou kategorií je tzv radar-visual, čili pozorování potvrzená
radarem. Je zřejmé, že objekt pozorovaný opticky a zároveň registrovaný
radiolokátorem nelze brát jinak než konkrétní hmotnou věc. Že takových
pozorování máme několik i v naší republice je známo, vadí nám pouze
jediná věc – všechna pochází z vojenských míst a vojáci se přirozeně
velmi neradi o nich vyjadřují veřejně.
Pak
následuje kategorie tzv. blízkých setkání rozdělená dříve do tří
skupin k nimž později přibyly další dvě kategorie:
CE-1,
blízká setkání 1.druhu byla původně stanovena jako pozorování ve vzdálenosti
menší než 200 metrů. Jelikož však při pozorování neznámého objektu na
obloze nikdy nelze spolehlivě určit vzdálenost, stalo se určitým identifikačním
znakem to, že svědek pozoroval nějaké detaily na objektu. Takových případů
je docela dost a pochopitelně jsou považovány za velmi cenné.
Za
blízké setkání 2.druhu bylo dřív považováno pozorování objektu, který
po sobě zanechal nějakou měřitelnou stopu nebo otisk. V našich podmínkách
jsme si určili jako kritérium kontakt se zemí, tedy přistání. V těchto případech
už lze leccos dokázat, na místě přistání lze totiž odebrat vzorky provést
různá měření, hledat anomálie. Vystupuje zde ovšem stejný problém jako
v případě kruhů v obilí – musíme se o případu dozvědět včas.
Blízká
setkání 3.druhu daly název nejenom Spielbergově světoznámému filmu. Jde o
kategorii pozorování bytostí v souvislosti s UFO. Tady bych rád zdůraznil
právě onu souvislost, protože jak se ukazuje, celá řada pozorování bytostí
vůbec nijak zřejmě s UFO nesouvisí, pokud za UFO nepovažujeme třeba nějaký
ten světelný efekt jako průvodní jev.
V projektu Záře jsme si z praktických důvodu
zvykli některé typické a vzájemně podobné případy pojmenovávat pracovními
názvy. A tak vzniklo i dnes už dosti známé pojmenování „stříbrňáků“.
Zjistili jsme totiž, že mnoho lidí, kteří nám hlásili své zážitky ze
setkání s podivnými bytostmi a kteří se evidentně vzájemně mezi sebou
neznají, nám popisovali v hrubých rysech charakteristický zážitek. Ten začínal
obvykle v nočních hodinách v jejich domově pozorováním prudkého záblesku
nebo pruhu světla po kterém se v místnosti zjevila neznámá bytost. Tato
bytost zhruba lidských proporcí se zdála být průsvitná, stříbřitě se
lesknoucí, nebo jakoby z nějaké „mlhy“. Bytost si přítomných nikdy nevšímá,
nereaguje, nemluví „netelepatí“ ani neposunkuje. Pohybuje se po místnosti,
nebo jen tak stojí, přičemž přítomní lidé mají pocit, že jsou znehybněni
neznámou silou, jako by jim tělem probíhal elektrický proud. Po několika
minutách se stejným efektem jako na počátku obvykle bytost mizí. Pro tato
charakteristická setkání jsme tedy vymysleli pracovní název „stříbrňáci“.
Postupem času se však ukázalo, že vlastně není rozeznatelná hranice mezi
tímto typem pozorování z hlediska ufologie řazených mezi blízká setkání
a některými popisy událostí spojovaných s duchy. Dokonce se ukázalo, že
je zde velmi nápadná podobnost s některými aspekty známých mariánských
zjevení. A tak zde máme hned tři původně zcela odlišné fenomény z
oblasti paranormálních jevů, které ukazují nečekané souvislosti.
Obdobné
paralely nacházíme i při zkoumání dalšího fenoménu, zahrnovaného do
problematiky zkoumání UFO. Jde o tzv. „únosy do UFO“, čili
v ufologické hantýrce „blízká setkání 4. druhu“. Fenomén
únosů je zcela nepopiratelnou realitou a to jak podle našich dosud skromných
poznatků, tak i podle ostatních průzkumů prováděných ve světě. Podle
celkem seriózního průzkumu společnosti ROPER konaném na reprezentativním
vzorku obyvatel USA se odhaduje počet lidí se zážitkem „únosu“ na několik
set tisíc až tři milióny. To je příliš velký počet lidí než abychom
nad tím mohli mávnout rukou.
Fenomén
únosů se dosti ostře odlišuje od zážitků tzv. kontaktérů, tj. lidí kteří
tvrdí, že komunikují s mimozemšťany. Lidé se zážitkem „únosu do
UFO“ tento zážitek prožívají v naprosté většině proti své vůli,
nevystupují jako zprostředkovatelé báječných kontaktů s vesmířany a spíše
mají pocit, že jsou obětí něčeho neznámého, tedy nikoli jako hrdinové
svých příběhů.
Jak
vlastně vypadají typické zážitky lidí „unesených do UFO“? Tyto
osoby si v naprosté většině nepamatují celý zážitek, nýbrž jen jeho útržky.
Charakteristický je často i opakovaný pocit náhlé ztráty určitého časového
úseku, kdy si postižení nedokáží vzpomenou kde byli a co se s nimi dělo
po dobu desítek minut až několika hodin. Pokud si částečně dokáží své
vzpomínky uspořádat, vybavují si nevysvětlitelný přesun na neznámé místo
za účasti podivných bytostí. Tyto bytosti potom unesenou osobu podrobují
neznámým zřejmě lékařským experimentům se zjevným zaměřením na zkoumání
lidské rozplozovací funkce, ale také na problematiku lidských emocí. Chování
cizích bytostí je chladné a nezúčastněné. Bytosti mají zpravidla zjev
malých šedavých tvorů se zhruba lidskými proporcemi, velikosti něco málo
přes jeden metr. Bytosti mají neúměrně velkou hlavu a tmavé oči mandlovitého
tvaru bez zřetelných zorniček, duhovky a bělma. Poté co jsou unesení navráceni
na původní místo, trpí většinou ztrátou paměti, avšak tento otřesný zážitek
se projevuje v jejich snech, vnitřní úzkosti a nejasných vzpomínkách. Někdy
mají postižení na těle znatelné jizvy neznámého původu, hovoří se i o
tajemných implantátech v tělech obětí.
Proč
popisuji pro někoho již dobře známé schéma „únosu do UFO“?
Jsou zde totiž další dosud velmi opomíjené souvislosti.
Za
prvé: zážitky „únosů“ se zcela zřejmě neobjevují až v druhé
polovině tohoto století spolu s vlnou „létajících talířů“. Můžeme
objevit velmi patrné souvislosti s popisem středověkých „succubů“ a „incubů“.
Např. ve starých keltských bájích (a zřejmě i v dalších, ale keltské
znám nejlíp) nalezneme mnoho zmínek u unášení malých dětí tajemnými
trpaslíky. Můžeme se tedy oprávněně ptát, zda je úplně jisté jestli a
do jaké míry lze tento jev spojovat s UFO.
A
za druhé: Zážitky popisované „unesenými“ jsou zcela zřejmě v některých
rysech podobné vjemům lidí, kteří zažili klinickou smrt. Na počátku mnohých
„únosů do UFO“ je taktéž vjem temného tunelu na jehož konci je světlo,
stejný je i dojem přítomnosti bytostí, které „dohlížejí“, aby přesun
proběhl v pořádku.
Podivných
souvislostí je zřejmě ještě mnohem více a odpovědi na ně může dát jen
jejich systematické a - to podotýkám - nepředpojaté zkoumání. V rámci
projektu Záře jsme s ním již začali a začínáme v současné době vytvářet
systém, jak jednotlivé zážitky osob zkoumat, jak je vzájemně srovnávat a
v neposlední řadě jak a co konzultovat s příslušnými vědeckými odborníky.
Podle toho, co dnes o této ufologické kategorii víme a známe, nemyslím si,
že by sem létali mimozemšťané z nějakého hvězdného systému a unášeli
lidi proto aby je mohli zkoumat. Takhle jednoduché to určitě není. Problém
je mnohem složitější, ale také subtilnější, více zasahuje naše podvědomé
ale i nevědomé části vědomí. Na druhé straně je již dnes jasné, že
nejde o výmysl několika duševně ujetých lidí, nebo že jde o davovou psychózu.
Je to záhada, nevysvětlený jev a tím je třeba se zabývat - pokud nás nové
a nevysvětlené jevy nebudou zajímat a budeme je odsunovat do oblasti pověr
nebo pavěd, vrátíme se brzy do doby kamenné.
Ani
ostatní badatelé ve světě nejsou jednotní v názoru na tuto kategorii blízkých
setkání. Zatímco američtí badatelé jako např. prof. John Mack nebo dr.
David Jacobs se domnívají, že jde skutečně o kontakt s mimozemskou
inteligencí, která se pokouší o jakousi hybridizaci své a naší rasy,
evropští badatelé jako dr. Johannes Fiebag či Jenny Randlessová, nebo
Jacques Vallée se domnívají, že problém je mnohem více spojen s naším
společným nevědomím, existuje tady již dávno – lze jej vystopvat např.
v bájích a soudí, že zážitky unesených neodrážejí skutečnou realitu.
Dr. Fiebag jde ještě dále a ve své hyptéze nazvané Mimikry soudí, že jde
pouze o podstrčené zážitky, či dokonce manipulaci s naší realitou, určenou
ke skrytí skutečnosti, kterou bychom možná ani dnes nepochopili. V neposlední
řadě je zde i názor, který zastává přední švýcarský badatel Erich von
Daniken – a totiž, že tyto zážitky nejsou realitou, nýbrž programem který
se teprve nedávno spustil v našich genech a který nás má připravit na setkání
se skutečnými mimozemšťany, kteří stáli u našeho zrodu a tento program nám
kdysi vpravili do genů.
Jiným
a mnohem ožehavějším problémem české ufologie jsou již zmiňovaní
kontaktéři. Kdo jen trochu sleduje ufologické dění v naší zemi, si už dávno
všiml stále silnějšího, hlasitějšího a také agresivnějšího nástupu
tzv. kontaktérů. Dokud šlo o jednotlivé osoby, které se svými
"kontakty" zabývaly víceméně v soukromí, bylo jasné, že jde jen
o jejich víru. Jenže kontaktérství od té doby změnilo svojí tvář.
Organizují se nejrůznější kontaktérské skupiny, organizace, ba dokonce školy.
Ve sdělovacích prostředcích se dostávají kontaktéři do módy. Nikoli však
proto, že by tolik novináři (a posléze čtenáři či diváci) tak ochotně
přebírali jejich "učení". Tito lidé se dostávají na stránky
novin či do televizních pořadů jako exoti, jako neokoukaná zvláštnost. Někdy
i s nepokrytým posměchem ("podívejte, takového blázna jste určitě ještě
neviděli!").
Proč
se však s takovou nelibostí díváme na kontaktérská hnutí? Nejde nám o
jejich víru. Tu máme každý svou a ta je soukromou a nedotknutelnou záležitostí
každého z nás. Avšak kontaktéři jsou vesele na veřejnosti označováni
jako ufologové, či se dokonce v některých případech za ně prohlašují.
Bohužel naprostá většina naší společnosti rozdíl mezi ufologem a kontaktérem
nezná. Lze se pak divit, že se lidé, kteří skutečně něco zajímavého
prožili či pozorovali, tak neradi svěřují jakýmsi podivínům? Že vědci,
které žádáme o spolupráci a snažíme se je zapojit na řešení hádanky
UFO, na nás koukají skrz prsty?
Celá
záležitost s kontaktéry však dostává ještě jeden rozměr. Dnes již není
pochyb, že nejméně jedno z našich kontaktérských hnutí funguje na
principu tvrdé náboženské sekty. Sbírání "oveček" je jedním z
hlavních poslání a je zcela jasné, že mezi ně velmi snadno spadnou lidé,
kteří mají skutečnou zkušenost s některou formou blízkých setkání.
Myslím, že srovnání s nechvalně známou sektou "Heaven Gate" není
až tak od věci a ukazuje na možná nebezpečí.
Možná,
že se přeci jenom mýlím a že se nakonec ukáže, že nejde o sektářské
počínání, ale velmi chytrý podnikatelský záměr. Třebas půjde o prodej
upomínkových předmětů z Plejád, možná o letenky do "evakuačních
lodí". Je to však méně nemorální?
Teď
by se však mohlo zdát, že kontaktérství odsuzujeme jako celek – a to není
pravda. Kontaktérství jako jev zcela zřejmě existuje a v jednotlivých případech
můžeme mluvit téměř o jistotě, že si dotyčné osoby nevymýšlí. Je však
třeba rozlišovat mezi jevem samotným a dnes již organizovaným kontaktérstvím
jako jevem společenským.
Vladimír Šiška - projekt Záře