SHC ve světě 

 Mnohem charakterističtější je případ, který se odehrál v roce 1731 v Cesině v Itálii. 62 letá hraběnka Cornelie Bandi, si 4. dubna 1731 šla večer lehnout s pocity "únavy a tíže". Příštího rána našli vedle postele pozůstatky jejího těla. Zbyla z ní jen část nohy od chodidla po koleno, tři prsty a kus lebky. Jinak jen samý popel. Okna a celý pokoj byly pokryty páchnoucími sazemi a po okenních tabulkách stékala nažloutlá olejovitá látka. Kromě těla však oheň nesežehl téměř nic. Lůžkoviny v bezprostřední blízkosti těla zůstaly netknuté a prozrazovaly, že žena právě vstala z postele, když se tragédie přihodila. I v pozdějších případech se objevovaly olejovité skvrny a černé saze. Na základě soudní analýzy bylo zjištěno, že jsou to pozůstatky spalování lidského těla. Žlutý olej je ve skutečnosti roztavený tělesný tuk, který tuhne na studeném povrchu, jakým je například okenní sklo.

Úřady si věc usnadnily a udaly jako oficiální příčinu smrti "vnitřní popáleniny“. Přitom se jim velmi hodila skutečnost, že se hraběnka často potírala kafrovým lihem, když se necítila dobře. Protože mluvit o opilé hraběnce by bylo tehdy něčím nemyslitelným, mohlo být toto kulhající vysvětlení v oficiálních kruzích chápáno jako decentní opis pro příležitostnou skleničku. Lékaři začali varovat své přihýbající si pacienty před otevřeným ohněm a smrtelné případy jako tento poskytovaly silnou vzpruhu tehdy rostoucímu abstinenčnímu hnutí. Sebeupálení mělo v literatuře 19. století už pevné místo jako trest za nadměrné pití. Mysteriózní okolnosti přitom nebyly na závadu, naopak, vidělo se v nich potvrzení, že plameny vycházející z nitra zničí vždy jen opilce a jinak nepůsobí škody. V románu "Bleak House" od Charlese Dickense nalezneme literární zpodobení takového strašlivého konce, který si postižený sám zavinil. Velice dramaticky popisuje slavný spisovatel nalezení posmrtných pozůstatků nenáviděného lakomce Crooka, muže, který "sestával téměř jen z alkoholu“ a z kterého se teď stala škvára.