PEKELNÝ OHEŇ

Myšlenka, že bychom mohli být v příštím okamžiku, zatímco právě neseme lžíci k ústům, vymazáni atomovou válkou, která vypukla omylem nebo náhodou, není příliš potěšující, ale nějak jsme si na to zvykli.

Méně obvyklá je pro nás představa, že by jednotlivá osoba mohla bez předchozího varování nalézt náhlý konec v jediném záblesku žárem. Právě to se ale vždy znovu stává. Toto skličující dění se nazývá "spontánní sebeupálení“ (Spontaneous Human Combustion). Je známé už po staletí a vysmívá se jakékoli teorii.

Už sama představa, že živé bytosti z vlastních sil zanikají v plamenech, je bizarní, ale ještě bizarnější jsou doprovodné jevy.

Už v roce 1789 podal italský chirurg Battaglio zprávu o strašné smrti kněze Bertholiho v plamenech. Stalo se to ve vesnici Filetto. Když se z místnosti, v níž páter Bertholi četl bibli, ozval strašlivý výkřik, vtrhli do pokoje ostatní obyvatelé domu. Naskytl se jim zde pekelný pohled. Kněz, obklopen bělavým plamenem, ležel na zemi. Podivný oheň zmizel, když obyvatelé přistoupili bliž. V těle kněze už nebylo života, způsob jeho smrti by byl i dnes označen za tajemný. Je příznačný pro jev, kterým se chceme zabývat.

Bertholi se oblékal jednoduše, jako prostí lidé. Podivný oheň nevysvětlitelným způsobem spálil jeho svrchní oblečení. To, co měl duchovní na sobě vespod, však ponechal zcela nepoškozené a jeho kůži neožehnul, zato ale oddělil od masa. Visela z něho doslova v cárech.

Podobně selektivně se projevily nezemské plameny u jedné Bertholiho současnice.

Ráno 10. dubna 1744 byla na podlaze svého domu nalezena v plamenech prodavačka ryb Grace Pettová z Ipswich. Svědkové vypověděli, že hořela "... jako dřevěná tříska ..." Když byl oheň uhašen, podobala se podle dalších výpovědí "... hromádce hnědého uhlí, pokrytého popelem..." Protože Grace Pettová byla silná kuřačka a nevyhýbala se ani alkoholu, a protože se v předvečer při příležitosti oslavy návratu své dcery z Gibraltaru podívala do sklenice zvlášť hluboko, postačilo to úřadům jako vysvětlení celé události.

Téměř o sto let později se případu ještě jednou ujal Angličan Sir David Brewster a publikoval na základě úředních akt detaily, které tehdy byly hozeny pod stůl.

V krbu, vedle kterého byla planoucí Grace nalezena, nehořel oheň. I jinak zůstal dům nepoškozen. V téže místnosti oné noci pokojně dohořela svíčka. Šaty dítěte, které našli bezprostředně vedle Grace, nevykazovaly žádné stopy ohně. Stejně tak nechytilo ani papírové svítidlo, které se také nacházelo v blízkosti. I podlaha pod obětí byla nedotčena, nebyla ani ohořelá, ani jen zahnědlá.

Fenomén lidského sebeupálení patří k těm nejnevysvětlitelnějším a nejhrozivějším jevům vůbec. Efekty, které při tom byly zjištěny, stojí v příkrém protikladu ke všemu, co známe.

Dr. Wilton M. Krogman, soudní antropolog, který zkoumal řadu případů sebeupálení kvůli možnému kriminálnímu pozadí, se vypracoval v odborníka. Bez obalu přiznává bezradnost moderní vědy.

Když sledujeme ty případy, které zkoumal, a ještě některé další, musíme mu dát jen za pravdu.

Z minulosti až do našich dnů sahá nepřerušený řetěz takovýchto tísnivých smrtelných případů. Páter Bertholi a Grace Pettová nebyli prvními obětmi.

Podnětem pro vážné vědecké zkoumání takovýchto událostí se pravděpodobně stal slavný případ vraždy ve Francii 18. století. Roku 1725 byl obžalován hostinský Jean Millet z Reims, že zavraždil svou ženu, aby se mohl nerušeně věnovat svému milostnému poměru s jistou mladou servírkou. Okolnosti smrti hostinské byly stejné jako ty, s kterými se ještě častěji setkáme: úplné shoření těla, až na malé zbytky, žádné poškození předmětů v bezprostřední blízkosti, avšak zpopelnění podlahy přímo pod obětí, atd. atd.

Na štěstí pro neprávem podezřelého se podařilo mladému lékaři Le Catovi přesvědčit soud o tom, že se zde sice jedná o podivný případ smrti ohněm, ale ne o vraždu. Poukázal na známé opilství zemřelé a rozvedl, že sebeupálení jsou možná, když je vnitřek člověka takříkajíc nasáklý alkoholem.

Millet byl osvobozen a Le Cat získal pověst experta na spontánní sebeupálení.

Tak již tehdy došlo ke spojení mezi alkoholem a sebeupálením, i když tato verze od první chvíle nemohla při bližším zkoumání obstát.

Už v roce 1763 vyšla ve Francii kniha o sebeupáleních lidského těla. Vskutku bylo o čem referovat.

Třeba o případu 62 leté hraběnky Cornelie Bandi, která se 4. dubna 1731 v Ceseně poblíž Verony vedle své postele doslova rozpadla na popel. Našly se z ní jen nohy, napůl spálená hlava a hromádka podivně mazlavého popele. Nic jiného ohněm poškozeno nebylo, místnost byla pouze celá pokryta čímsi odporným, mazlavým.

Úřady si věc usnadnily a udaly jako oficiální příčinu smrti "vnitřní popáleniny“. Přitom se jim velmi hodila skutečnost, že se hraběnka často potírala kafrovým lihem, když se necítila dobře. Protože mluvit o opilé hraběnce by bylo tehdy něčím nemyslitelným, mohlo být toto kulhající vysvětlení v oficiálních kruzích chápáno jako decentní opis pro příležitostnou skleničku. Lékaři začali varovat své přihýbající si pacienty před otevřeným ohněm a smrtelné případy jako tento poskytovaly silnou vzpruhu tehdy rostoucímu abstinenčnímu hnutí. Sebeupálení mělo v literatuře 19. století už pevné místo jako trest za nadměrné pití. Mysteriózní okolnosti přitom nebyly na závadu, naopak, vidělo se v nich potvrzení, že plameny vycházející z nitra zničí vždy jen opilce a jinak nepůsobí škody. V románu "Bleak House" od Charlese Dickense nalezneme literární zpodobení takového strašlivého konce, který si postižený sám zavinil. Velice dramaticky popisuje slavný spisovatel nalezení posmrtných pozůstatků nenáviděného lakomce Crooka, muže, který "sestával téměř jen z alkoholu“ a z kterého se teď stala škvára.

Charles Dickens dostal mnoho dopisů, v kterých mu čtenáři vyčítali nevěrohodnost nebo ho obviňovali, že propadá pověře. Křivdili mu tím. O dvacet let dříve, jako mladý reportér, dělal rešerši takového případu a i nadále se o toto téma zajímal.

Srovnáme-li popis okolností Crookovy ohnivé smrti s okolnostmi smrti hraběnky Bandiové, pak je velmi pravděpodobné, že je Dickens použil jako vzor svého literárního zpracování.

Gentlemen's Magazine tehdy přinesl zprávu, že podlaha hraběnčiny ložnice byla pokryta odporným mazem, který se téměř nedal odstranit. Byly to jakési saze, mazlavé jako černý tuk. Z jednoho okenního parapetu kapala na podlahu hustá, nažloutlá a páchnoucí tekutina. Tmavý, mastný povlak ležel na zdech a na stropě.

Hromádka popela, ve kterou se proměnila největší část těla hraběnky Bandiové, měla netypickou kašovitou konzistenci a šířila odporný zápach.

Téměř shodné je líčení smrti nenáviděného lakomce Crooka ve 32. kapitole Dickensova románu "Bleak House". V každém případě toto dílo, ve kterém oblíbený spisovatel označuje spontánní sebeupálení jako způsob smrti, který je vyvolán nevázaným, ničemným způsobem života, jaký charakterizoval i bídného Crooka, přispělo k lidové pověře, že alkoholici jsou ohrožení náhlou smrtí v plamenech. Taková představa se úřadům dobře hodila, protože spotřeba silných alkoholických nápojů, zvláště mezi chudším obyvatelstvem, byla ve Velké Británii minulého století enormní.

Můžeme vycházet z toho, že jev spontánního sebeupálení je tak starý jako lidstvo. Do oblasti veřejného zájmu a do vědy tento jev našel přístup v 18. století. V 19. století začal být zájem důkladnější a došlo také k prvnímu dokumentování. Co si o tom mysli věda 20. století, se dozvíme o něco později.

Nejprve se pustíme do zpráv, zkoumání a bádání minulého století. 19. února 1888 byl dr. J. Mackenzie Booth, docent na univerzitě v Aberdeenu, zavolán k mrtvému v jedné stáji v Constitution Street. Jednalo se o 65 letého penzionovaného vojáka. Byl spálený. Protože toho muže viděli, jak odchází s lampou a lahví pálenky do podkrovní komory ve stáji, myslelo se nejdříve, že jde o normální náhodnou smrt. Opilý porazí lampu a stane se obětí plamenů. Tak to bychom měli. Bližší okolnosti se ale ukázaly jako ne tak docela "normální".

Většina masa se přímo rozpustila a odhalovala kosti. Podlaha bezprostředně vedle oběti se propálila natolik, že starý voják ležel na ohořelém trámu. Žár musel být tak velký, že část břidlicí pokryté střechy popraskala a napadala na mrtvolu. Přitom však oheň musel trvat jen velmi krátce, neboť balíky sena v nejbližší blízkosti nevzplanuly.

Zcela zuhelnatělý obličej mrtvého si zachoval rozpoznatelné rysy. Z nich a z "pohodlné, klidné polohy" ostatků bylo možné vysoudit, že nedošlo ke smrtelnému zápasu. Ať už se starému vojákovi přihodilo cokoli, zasáhlo ho to doslova jako onen příslovečný blesk z čistého nebe. Tento případ je podrobně dokumentován v British Medical Journal z 21. dubna 1888 a ilustrován fotograf'ú, kterou lze označit jen za makabrózní. Uspokojivé vědecké vysvětlení případu bychom však v článku hledali marně.

Pozoruhodný je i příběh pravděpodobně jediného člověka, který hrozící "záchvat" spontánního sebeupálení přežil, respektive v nejvlastnějším smyslu slova udusil v zárodku.

5. července 1835 stál James Hamilton, profesor matematiky na univerzitě v Nashville v Tennessee před svým domem, když náhle ucítil na levé noze palčivou bolest. "Jako při bodnutí sršněm; spojeném s pocitem horka," podle jeho vlastních slov.

Pohlédl na svou nohu a uviděl plamen dlouhý několik centimetrů a o průměru asi deseticentové mince, který očividně vycházel z jeho těla. Ihned se pokusil podivný oheň rukama utlouci, jenže ten hořel dál. Hamiltonovým štěstím zřejmě bylo, že jednak nepropadl panice a jednak disponoval vědecky školeným mozkem.

Ten mu řekl, že bez kyslíku nemůže nic hořet, a on zakryl plamen na noze rukama. Ten pak uhasl pro nedostatek kyslíku.

Profesor se tím uchránil osudu, který mnozí před ním a po něm prožili, ale nepřežili. Tak lékař B. H. Hartwell referoval ve společnosti Massachusetts Medico-Legal Society o případu sebeupálení, při kterém chtěl poskytnout pomoc, ale nemohl. Lékaře zastavili při jízdě Ayereem dne 12. května 1890 a odvedli do blízkého lesa. Tam se mu naskytl hrůzyplný pohled. Na pasece se krčila jakási žena, která doslova stála v plamenech. Vycházely z jejích ramen, ze žaludku a nohou. Ani dr. Hartwell, ani druzí svědkové nemohli objevit žádnou příčinu ohně.

Dvacáté století se může chlubit tím, že vytvořilo nový obraz vesmíru, objevilo nové základní přírodní principy a získalo nikdy předtím netušené poznatky. S vysvětlováním některých nově objevených jevů to však vázne, stejně jako s vysvětlováním dávno známého, lépe řečeno, neznámého.

Jako kupříkladu spontánního sebeupálení.

Zdá se, že případů od přelomu století přibývá, i když pravděpodobnější je, že jsou pouze lépe dokumentovány a zkoumány než v dřívějších dobách. Není žádným tajemstvím, že úředníci ještě v 19. století prostě neuváděli ve zprávách nic, co by odporovalo univerzitním naukám. Nedá se sice říci, že takovýto přístup v našem století zcela vymizel, ale situace se výrazně zlepšila.

V aktech už je zaznamenán případ z roku 1904, kdy byla nalezena zuhelnatělá mrtvola paní T. Cochraneové z Falkirku, která seděla uprostřed zcela netknutých polštářů v nepoškozeném křesle. To píší Daily News ze 17. prosince 1904.

V roce 1905 označil ohledavač mrtvol za nevysvětlitelnou okolnost, že při smrti v plamenech, která postihla jednu ženu, jež usnula před krbem, vykazovala silné popáleniny její záda, ačkoli mrtvá byla k ohni obrácena tváří (vpředu byly šaty nepoškozené).

Ve stejném roce informuje Hull Daily Mail o podivném úmrtí postarší ženy, Elizabethy Clarkové. Okolnosti zní povědomě: smrt ohněm ve vlastní posteli, náhlé vzplanutí plamene (nestačila ani vykřiknout, ačkoli spolubydlící byli jen za tenkou stěnou), nespálené lůžkoviny.

O dva roky později bylo možno v Madras Mail ze 13. května 1907 číst o ženě, která byla pohlcena ohněm poblíž indického města Dinapore, ale měla na sobě nepoškozené šaty. Dosvědčují to dva konstáblové, kteří dýmající mrtvolu našli a odnesli na policejní stanici.

O rok později však zase jednou slaví opravdový triumf umění, jak zpracovávat nepříjemné skutečnosti tak dlouho, až jsou přijatelné. Krátce před půlnocí 22. března 1908 bylo nalezeno známým způsobem zuhelnatělé tělo postarší slečny Wilhelminy Dewarové v jejím domě v Northumberlandu. Objevitelka děsivých pozůstatků, Wilhelminina sestra Margaret, alarmovala sousedy. Společně prohlédli místo děje, ložnici v horním poschodí. Oběť ležela v posteli. Ani ložní povlečení, ani cokoli jiného v místnosti nevykazovalo nejmenší stopu požáru.

O ničem z toho nechtěli úředníci, kteří případ vyšetřovali, nic vědět. Žádali po Margaretě, aby si svou výpověď rozmyslela.

Když odhodlaně trvala na svém líčení záhadných průvodních okolností smrti své sestry, obvinili ji z opilství a poskytli jí ještě jednou čas na rozmyšlenou.

K tomu je třeba poznamenat, že obě ženy byly penzionované učitelky, které vedly úctyhodný život bez všech neřestí.

Když korunní žalobce nešťastnou Margaret označil za lhářku, noviny o ní nepsaly jinak než jako o alkoholičce a přátelé a sousedé se od ní odvrátili, opravila pod tímto tlakem po několika dnech "rozmýšlení" svou původní výpověď.

Uvedla, že nalezla svou sestru Wilhelminu s popáleninami živou v přízemí a dopravila ji do postele, kde Wilhelmina zemřela. To znělo v první chvíli přijatelně a odpovídalo to tomu, co si přála slyšet veřejnost a vyšetřující orgány. Otázka, jak se člověk, který sice měl popáleniny, ale ještě mohl být odveden po schodech, proměnil v ono zuhelnatělé "cosi" v posteli, aniž něco ožehl - nehledě na to, že v celém domě nebyly k nalezení žádné známky ohně - nikoho nezajímala.

Po druhé světové válce opadly zábrany před vírou v neuvěřitelné, vyšetřovací metody se staly přesnějšími a zpravodajství začalo být takřka totální.

Podívejme se proto na dva charakteristické případy z této doby, dříve než načneme otázku, zda se fenomén spontánního sebeupálení dá ne-li vysvětlit, tedy alespoň někam zařadit.

Za klasický případ je považována smrt Mary Hardyové Reeserové, všeobecně oblíbené 67 leté vdovy ze St. Petersburgu na Floridě v USA, která shořela ve svém pokoji v noci 1. července 1951.

Když byla objevena její mrtvola, nebylo z jejího 85 kg těžkého těla k dispozici téměř nic, jen její lebka, jedna noha s nepoškozeným hedvábným pantoflíčkem a játra Mary Reeserové, která visela na pánevní kosti. Všechno ostatní byla jen hromádka popela. Tyto příšerné pozůstatky ležely uprostřed zčernalého kruhu o průměru asi 1,20 m. Mimo tento kruh nebylo nic spáleného ani jen ohořelého. V noci se nevyskytl ani požár, ani nic jiného, co by vyvolalo poplach. Proto byla hospodyně tak překvapena, když ráno nesla vdově nahoru telegram a nemohla otočit knoflíkem u dveří, protože byl příliš horký, než aby ho mohla uchopit.

Přes dlouhé intenzívní vyšetřování nebylo možno objasnit, co se stalo. Ani policie, ani hasiči nebo patologové, specializovaní na oběti požárů, nenašli odpověď. Rok po události se vzdali.

"Nikdy jsem něco podobného neviděl ani o tom neslyšel. Neexistuje tu žádný záchytný bod," řekl jeden z expertů. Příslušný šéf policie musel přiznat: "...podle všeho lidského uvážení se to vlastně nemohlo stát, a přece se to stalo..."

Již zmíněného soudního znalce, antropologa a specialistu na spontánní sebeupálení dr. Wiltona M. Krogmana iritoval zvláště stav lebky mrtvé. "Nikdy jsem neviděl lebku, která by se žárem scvrkla," řekl. "Lebky se naopak žárem rozpínají nebo se rozletí na malé kousky. Neexistují výjimky." Ještě nepřirozenější připadala dr. Krogmanovi nepřítomnost jakéhokoli zápachu po spálenině. "To je pro mě vůbec nejpřekvapivější," zní jeho závěrečné shrnutí. "Ještě dnes mi vstávají vlasy, když na to pomyslím. Kdybychom byli ve středověku, mluvil bych o černé magii..." Ve své pochopitelné frustraci navrhl antropolog teorii, že paní Reeserová byla zpopelněna jinde a v noci tajně vpašována do domu. Návrat do dnů, kdy bylo možné vysvětlit cokoli.

Skutečností je, že případ Mary Hardyové Reeserové byl státním návladním uložen ad acta s poznámkou "Smrtelná nehoda způsobená ohněm neznámého původu“ a nemohl být uspokojivě uzavřen.

O nic méně tajemná je smrt 92 letého dr. J. Irvinga Bentleye z Coudersport v severní Pennsylvanii v USA, který se rovněž z více než 90 % proměnil v popel.

Ráno 5. prosince 1966 vstoupil Don Gosnell, zaměstnanec firmy North Pen Gas Company, do bytu dr. Bentleye, aby odečetl plynoměr. Přitom si všiml podivného modrého kouře a nezvyklého zápachu. Protože si při vstupu nepovšiml dr. Bentleye, chtěl se Gosnell po starém pánovi poohlédnout. V ložnici byl kouř hustší, po dr. Bentleyovi ani stopa. V koupelně objevil Gosnell něco, na. co nikdy nezapomene.

U zdi byl do podlahy vypálen hluboký otvor, ve kterém se rýsovaly trubky a různá vedení. Na okraji otvoru ležela lidská noha, asi od kolene. Noha byla obuta do lesklé kožené domácí trepky. Je pochopitelné, že Gosnell vyrazil z bytu, jako by ho pronásledovaly fúrie.

Stejně jako u paní Reeserové a u jiných případů se oheň koncentroval do jednoho bodu a nechal vše ostatní nepoškozeno. Vyšetřování smrti dr. Bentleye bylo vedeno stejně důkladně a vytrvale jako u Mary Reeserové. Výsledek: nula. Závěrečná zpráva nakonec uvedla "smrt udušením", protože je to při požáru obvyklé. Nebyla uvedena okolnost, že pokud se dr. Bentley vůbec udusil, pak kouřem z požáru svého vlastního těla.

Zanecháme již hrůzných podrobnosti. Seznam "planoucích hororů" by mohl ještě dlouho pokračovat, ale naším cílem není úplnost, nýbrž porozumění.

S čím se zde tedy asi setkáváme?

Lidé přímo explodují horkem, proti kterému musí být normální oheň označen jako vlažný. Tento výbuch je krátký, intenzívní a soustředěný, protože ani v bezprostřední blízkosti nic nevzplane. Někdy napovídají takové stopy, jako jsou známky ohně na stropě přímo nad mrtvým, že se tito nešťastníci proměnili v úplné ohnivé sloupy. A obětí nebývají vždycky jedinci samotní. 26. února 1905 nalezli sousedé spálená těla starých manželů Kileyových. Zuhelnatělé mrtvoly byly zcela oblečeny, oděvy zůstaly nepoškozené.

V roce 1960 se poblíž malého amerického městečka Pikeville v Kentucky našlo pět zuhelnatělých těl ve vyhořelém autě, které nebylo zapleteno do žádné nehody ani nevzplálo nějakým normálním způsobem. Příznačné je, že mrtví seděli ve vraku auta ve zcela normální pozici, což už samo o sobě vylučuje smrt ohněm, bohužel obvyklou na silnicích. Tento aspekt společné smrti, kterého jsme se až dosud záměrně nedotkli, vyvrací některé váhavé teorie o vzplanutí tělesných plynů.

Je možné pochybovat o zprávách, novinových článcích, spisech a dalších záznamech z minulosti, ale není možné pochybovat o fotografickém materiálu, který je o případech spontánního sebeupálení k dispozici v našem století.

Existují nesčetné snímky, na kterých lze rozpoznat lidská těla, která se od jistého místa bez přechodu rozpadají na popel, snímky, na nichž jakoby laserem oddělené údy vyčnívají z hromádky popela nebo leží vedle místa požáru, které vypadá, jako by je způsobila jakási obrovská svářečka. Podobných případů je mnoho. Je to panoptikum hrůzy, které dostává pro svou nevysvětlitelnost ještě další dimenzi děsu.

Proměnit lidské tělo na popel není totiž vůbec snadné.

V krematoriu například musí být udržována dlouhou dobu, často celé hodiny, teplota kolem 1400 stupňů Celsia, aby mrtvola zcela shořela. Někdy je pro úplné zpopelnění nutno pozůstatky ještě rozdrtit na prach.

Hrobníci a soudní znalci informují, že lidské kosti zůstávají neporušené osm i více hodin při teplotách vysoko překračujících 1000 stupňů Celsia. Takže při spontánních sebeupáleních musí být ve hře teploty odpovídající přinejmenším vysoké peci - a jejich zdroj je záhadou.

Nehledě na již známé okolnosti, které hovoří pro tento předpoklad, demonstruje strašlivý žár při sebeupálení i případ čtyřicetiletého Leona Eveille z Arcis-sur-Aube ve Francii, který byl 17. června 1971 nalezen ve svém autě spálený na škváru.

Skla jeho vozu se roztavila. 700 až 800 stupňů Celsia, obvyklých při normálním požáru automobilu, by na to nestačilo. K tomu, aby se tavilo sklo, je potřeba víc než dvojnásobného žáru. Tím se otvírá další paradox. Jakým způsobem je tato extrémní teplota koncentrována, lépe řečeno, jak je "udržována v mezích"?

Vzpomeňme na to, že v mnoha případech je "pekelný oheň“ extrémně ohraničený a některé části těla, jako trup nebo nohy, vůbec nezasahuje.

Vůbec už nemluvě o nepoškozených součástech oblečení nebo hořlavých látkách, jako např. závěsech, nacházejících se v bezprostřední blízkosti.

I sebemenší zdroj žáru vyššího než 1000 stupňů Celsia musí způsobit v uzavřené místnosti vzplanutí všeho, co je hořlavé. Musí, ale nezpůsobuje.

Člověk je nakloněn věřit tomu, že sebeupálení nemohou přece být natolik záhadná. Vždyť obilní sila a stohy se často samy vznítí, a sice velkým žárem fermentace, ke které může dojít vinou vlhkosti v obilí nebo seně. Samovznícením už shořely i papírny, stodoly a dokonce i sklady výbušnin. Dokáže to i uhelný mour nebo prach z ptačího trusu.

Možná některé požáry kostelů jsou způsobeny samovznícením ptačího trusu, který se za století nashromáždil pod střechami. Známy jsou i takzvané "Weymouthské hořící útesy", které se v minulém století staly skutečnou turistickou atrakcí. Tlustá vrstva uhlí, uložená dva a půl metru pod zemí, byla příčinou pravidelného samovznícení "hořících útesů", které přibližně po šedesát let v pravidelných intervalech plály. Často i po celé roky.

Právě naše přesné znalosti fenoménu samovznícení v říši rostlin a minerálů nám ukazují absolutní odlišnost lidského samovznícení. Tady nelze nic odvodit z poznatelných příčin. V přírodě neexistuje nic obdobného těmto požárům a doprovodné jevy se vysmívají zákonům fyziky a poznatkům medicíny.

Věda se ovšem tak snadno nevzdává.

Kapitola k knihy: Farkas, V.: Nevysvětlitelné záhady. Knižní klub, Praha, 1993