SHC

Fenomén SHC byl dlouho považován za proces vztahující se na osoby, který živého člověka zničil a takřka vždy usmrtil. Spekulace o vnějších vlivech, jako jsou např. kulové blesky, nepřinesly žádné nové důkazy a zpochybnily všechny indicie. Problematická byla hlavně jejich evidence, která je omnoho těžší než např. třídění bezocasých obojživelníků. 
Z fyzikálního hlediska by za určitých okolností mohli mít spouštěcí funkci, změny magnetického pole Země. Ale to samé platí i pro psychologické faktory neboť mnozí z obětí SHC byli prý duševně labilní, nacházeli se v těžkých krizích, neboť před tím než vzplanuli, jako kdyby chtěli právě spáchat sebevraždu. Že jde o individuální fenomény, potvrzuje i zatřídění podložené a potvrzené výzkumem, nebo ať už úplné, nebo částečné zpopelnění mrtvol, tak i výpovědi přímých svědků. 
Dnes je už zadokumentováno několik set případů zvláštního fenoménů, které, jak se zdá, mají jeden společný jmenovatel. Postižené osoby se většinou těší vynikajícímu zdraví. V následující chvíli se však rozžhaví jako uhlíkové vlákno a rozpadnou se v záblesku záření, které přichází z vnitřku jejich těla. Dalším společným znakem je fakt, že žár je několikanásobně vyšší než při běžném ohni a trvá neuvěřitelně krátce. Paradoxem je často fakt, že na mnohých spálených tělech zůstanou takřka nepoškozené šaty. A co je mimořádně zajímavé, v bezprostředním okolí se nezapálí ani lehce hořlavý materiál, i když na úplné, nebo i částečné zpopelnění lidské kostry je třeba teplota více než tisíc stupňů. Když však zůstanou zachovány části těla, také nejsou v takovém stavu, jako bychom očekávali. Například lebky obětí se scvrkávají, což je úplným paradoxem, neboť v normálním ohni se hlava zvětší, resp. se rozpadne na menší kusy. Což však je už absolutně nevysvětlitelné, je nepřítomnost dýmu, a nebo spáleného pachu.

V kronikách SHC se uvádí, že jednotlivci, dvojice, nebo skupiny osob se ve zlomku sekundy změní v zářící sloupy, nebo na neforemnou škváru. Je nepochopitelné, kde se v lidech bere takové kvantum energie, jež je náhle změní na neforemnou kupu uhlíků. Existuje nekonečný seznam záhadných ohňů, které bez viditelné příčiny vznikají v těsné blízkosti, resp. přítomnosti určitých lidí a to od velkých požárů, až po plameny šlehající jen ze zásuvek psacích stolů. Protože postižení většinou volají o pomoc hasiče, je zachyceno množství výpovědí a zpráv svědků. Mnohokrát zní velmi bezradně. Vypráví o ohních, které vznikají ve vestavěných skříních, ba dokonce mezi deskami knih, za tapetami, v pevných stěnách a na podobně nemožných místech, že to vyvolává údiv. Nejednou oheň vypukne na tom samém místě i několikrát. Většinou se nepodaří najít příčinu požáru a svědkové se spokojí vyjmenováním řady zvláštností. 
Od neočekávaného vzplanutí nejrůznějších objektů, tak i domácích zvířat, až po náhle zhasnutí ohně. Fenomén ohňových epidemií je velmi podobný vodním fenoménům, když na některé celé rodiny, či na skupiny se soustřeďují tyto úkazy, ale co je pozoruhodné, nevztahují se na místa. Právě naopak. Dosavadní vysvětlení je spíše vytýčení hranice mezi lidmi prý náchylnými na oheň, nebo na vodu, a úkazy, které jsou srovnatelné, nebo vázané na určité místo. Někteří optimističtí badatelé tvrdí, že SHC je anonymní silou, kterou pravděpodobně nenosíme v sobě, pesimističtější souhlasí s názorem, že se SHC může stát každému z nás. Spontánní sebeupálení může být vnějším útokem čehokoliv. Fakta, které o tom svědčí, jsou často tajemstvím uváděným v rámci této záhady, ale existují! Jen je třeba je připomenout veřejnosti. 
Jisté je, že spontánní sebeupálení existuje. Co když je to tajemný, uvnitř nás dřímající sebezničující energetický potenciál, nebo útok "odnikud"? Proto musíme mít na mysli, že pokud teorii není možné dokázat tisícem pozitivních faktů, jediný odporující fakt ji může vyvrátit. Mezi nimi má výskyt radioaktivity jedinečné místo, protože naše tělo by ji nedokázalo vyprodukovat ani při naší nejlepší vůli.

Peter Halden