Samovznícení osob

VÝKLAD

Samovolné vznícení osob, pro něž se v angličtině často používá zkratky SHC (spontaneous human combustion), se pro seriózní badatele jedním z nejkontroverznějších jevů. Většina lidí, včetně mnoha odborníků na paranormální jevy, stále není o jeho existenci přesvědčena. Ti, kteří tento fenomén pokládají za skutečný, se usilovně snaží nalézt pro něj rozumné vysvětlení. V průběhu století o tomto jevu vzniklo množství strašidelných historek, pravdivých i vymyšlených. Jeho studium si získalo jistou popularitu navzdory této strašidelnosti, nebo možná díky ní.
Výraz spontánní vznícení vyjadřuje způsob, kterým se údajně lidské tělo dokáže zapálit bez pomoci jakéhokoli vnějšího zdroje. V jednu chvíli není po ničem ani památky a vzápětí je člověk v plamenech. Málokdy je při vzplanutí přítomen nějaký svědek a popáleniny bývají většinou smrtelné. Proto je z přímého pozorování známo jen velmi málo. V několika případech však lidé přežili nebo celou událost viděli očití svědkové. Tyto zprávy někdy hovoří o modravém plameni v oblasti břicha, které je údajně sídlem ohně.
Mnohem častější jsou případy podezření na samovznícení poté, co byly nalezeny pozůstatky těla. Zjevně velice intenzivní, i když záhadně lokalizovaný oheň se objevuje uvnitř místnosti. Sežehne většinu lidského těla, ale v mnoha případech zůstává nedotčená některá část končetiny, jako třeba chodidlo či noha, včetně nepoškozené látky oděvu. Z ostatních částí těla zůstane jen popel, dokonce i z kostí. Proto je dodatečný rozbor téměř neproveditelný.
Kromě důkladného zničení lidského těla, jež šokovalo otrlé požárníky i policisty, kteří byli k případu zavoláni, existuje další důvod, proč padlo podezření na jakýsi nadpřirozený oheň. Bezprostřední okolí oběti, i když v něm byly velice hořlavé látky, jako jsou pohovky nebo záclony, většinou vyvázlo jen s nepatrnými popáleninami. Tato skutečnost mate odborníky, kteří byli svědky mnoha dalších případů uhoření, při nichž bylo okolí oběti zcela zničeno ohněm. Ve snaze vysvětlit si nějak povahu tohoto zvláštního ohně se tito lidé uchylují k přízraku samovolného vznícení.
Naštěstí se zdá, že samovolné vznícení je velice vzácný jev Jen několik málo požárníků a policistů se v průběhu celoživotní práce s nějakým takovým případem setkalo: Tato vzácnost přispěla k obecné nedůvěře, neměla by však bránit výzkumu tohoto fenoménu. Díky své strašlivé podstatě a potenciálně neuvěřitelným silám toto téma rozhodně stojí za to, aby se jím lidé zabývali a aby bylo předmětem zájmu vědy

POHLED DO HISTORIE

I když téměř s jistotou existují v historických záznamech starší případy, je prvním doloženým příkladem událost z června 1613, která se přihodila v městě Christchurch v Dorsetu. Jedna žena ze vzbudila za běsnící bouře a zjistila, že její zeť a malá vnučka uhořeli v posteli. Dalo by se spekulovat o tom, že byli zasaženi bleskem, dnes bychom mohli podezírat i kulový blesk (viz str. 51). Tělo muže však stále hořelo, i když je vytáhli z místnosti. Potom ještě hořelo celé tři dny, dokud z něj nezbyl jen popel.
Mnohem charakterističtější je případ, který se odehrál v roce 1731 v Cesině v Itálii. Jedna šlechtična si šla večer lehnout s pocity "únavy a tíže". Příštího rána našli vedle postele pozůstatky jejího těla. Zbyla z ní jen část nohy od chodidla po koleno, tři prsty a kus lebky: Jinak jen samý popel. Okna a celý pokoj byly pokryty páchnoucími sazemi a po okenních tabulkách stékala nažloutlá olejovitá látka. Kromě těla však oheň nesežehl téměř nic. Lůžkoviny v bezprostřední blízkosti těla zůstaly netknuté a prozrazovaly, že žena právě vstala z postele, když se tragédie přihodila. I v pozdějších případech se objevovaly olejovité skvrny a černé saze. Na základě soudní analýzy bylo zjištěno, že jsou to pozůstatky spalování lidského těla. Žlutý olej je ve skutečnosti roztavený tělesný tuk, který tuhne na studeném povrchu, jakým je například okenní sklo.

Viktoriánští výzkumníci

I když se většina případů spontánního vznícení odehrála uvnitř místnosti, jsou známy i takové, které se přihodily venku. První doložený případ uveřejnil ve zdravotnickém časopise Boston Medical and Surgical Journal lékař Dr. B. H. Hartwell. Stalo se to v Ayeru ve státě Massachusetts 12. května 1890. Malý chlapec zavolal lékaře, aby běžel k jeho matce, která začala hořet. Doktor nalezl na poli ženu, jíž z břicha a ze zad šlehaly plameny. Kosti měla obnažené a byly již také v plamenech. Bylo již příliš pozdě. Žena se nedala zachránit. Oheň se podařilo uhasit, teprve když celé tělo zasypali hlínou, aby zabránili přístupu kyslíku. I přes obrovský žár zůstal klobouk, listy a další předměty na zemi nedaleko těla zcela netknuté. Žádná zjevná příčina neštěstí nebyla zjištěna.
Podobné případy vedly k tomu, že ve viktoriánské době víra. v samovznícení osob vzrostla. Křesťanští fundamentalisté se chytli teorie, že příčinou vznícení může být vysoce hořlavý alkohol v lidském těle: Tvrdilo se, že tento "nebeský oheň" se snáší bez varování na pijany jako boží trest.
Na toto téma bylo napsáno několik knih. V roce 1849 je ztvárnil například Herman Melville v románu Redburn (česky Má první plavba). Nejslavnější románovou postavou, která zemřela na následky samovznícení, byl Krook z románu Charlese Dickense Ponurý dům. Dickens byl prvním seriózním badatelem v oblasti spontánního vznícení. Jako soudní zapisovatel se setkal s jedním případem, který ho natolik upoutal, že později vypátral a shromáždil třicet dalších zaznamenaných případů. Z těchto záznamů vybral některé společné znaky, jako byly olejnaté usazeniny, modrý plamen nebo zachování končetin. Spontánní vznícení patrně probíhá podle pevného schématu a je podivně ustáleným jevem, i když dnes je většina vědců považuje , za pouhou pověru. Dickens svoji románovou epizodu horlivě hájil proti kritikům zdůrazňoval, že studoval důkazy a že všechno nasvědčuje tomu, že se tu opravdu děje cosi velice zvláštního.

Floridská záhada

V příštích padesáti letech zůstalo samovznícení osob neprozkoumaným tajemstvím, o němž byl díky jeho hrůzné povaze jen málokdo ochoten mluvit. Existovalo také tiché spiknutí mezi koronery, lékaři, požárníky a soudními znalci, kteří ignorovali záhadné případy; jenž by mohly být příkladem samovolného vznícení, protože něco takového bylo pokládáno za nemožné.
Potom prvního července 1951 zemřela sedmašedesátiletá. Mary Reeserová v St. Petersburgu na Floridě. Byl to první případ samovolného vznícení, který přitáhl pozornost sdělovacích prostředků ihned potom, co se přihodil. Ještě večer ji viděli živou a o několik hodin později z ní zbylo jen několik kousků kostí a jedno nepoškozené chodidlo. Celý zbytek těla shořel na popel. V jejím bytě však oheň napáchal jen minimální škody.
Syn zemřelé byl lékař a policejním vyšetřovatelům se nepodařilo odhalit příčinu jejího úmrtí. Když nepochodili, byla k případu povolána FBI. Pečlivě prozkoumali místo činu, ale ani oni nenalezli žádné přirozené vysvětlení. Fotografie následků tragédie byly zveřejněny. Byl to první publikovaný případ a získal si velikou proslulost. V příštích letech na něj častokrát poukazovali autoři, kteří psali o paranormálních jevech.
Případ byl několikrát znovu vyšetřován. Skeptičtí badatelé Toe Nickell a John Fischer v roce 1980 došli k závěru, že žena patrně odhodila cigaretu, chytla od ní a potom pomalu uhořela. V roce 1990 jsme s Peterem Houghem získali většinu původních záznamů FBI a provedli jsme přehodnocení případu, které naznačuje, proč tato teorie nemohla případ vysvětlit. Smrt této ženy zůstává nadále záhadou.
Od roku 1951 příležitostně do sdělovacích prostředků pronikly další příběhy. Zůstávají však tématem, jemuž se většina lidí raději vyhne. V sedmdesátých letech vyšel soubor příběhů, které se vrací ke starým případům, doplněné jen o malé množství nových údajů: Až do roku 1993 byla tato kniha jedinou publikací na toto téma. Dosud však nebyla vydána žádná zásadní systematická studie.

Knotový či svíčkový efekt

Na základě myšlenek Nickella a Fischera vznikla první přijatelná skeptická teorie. Navrhovali ji různí lékaři včetně odborníka na spalování Dr. Dougala Drysdalea z Edinburgh University. Je známá pod pojmem knotový nebo svíčkový efekt. Lidské tělo můžeme přirovnat ke svíčce. Kosti jsou knot a jsou obklopeny tělesným tukem, podobně jako je knot svíčky obklopen lojem. Když člověka například postihne infarkt a on spadne do ohně, nebo mu na oděv spadne cigareta, může začít hořet. Pokud oběť z nějakého důvodu oheň neuhasí (třeba proto, že je již mrtvá nebo opilá), může se rozšířit dál. Je-li člověk po dlouhé hodiny v místnosti sám, upraží se v postupném procesu spalování jeho kosti na popel a tělesný tuk se roztaví a spotřebuje. Tělo je v podstatě upečeno v peci vlastní výroby. Protože zde není žádný vnější zdroj sálajícího žáru, ohniskem poškození je pouze tělo.
Tato teorie je dobře propracovaná a zdá se být přijatelná. Poté, co v dubnu 1989 promítla televize BBC dokument, který podpořil toto racionální vysvětlení, se zdálo, že samovznícení osob jako tajemný paranormální jev je již věcí minulosti. Jak však ukazují nejnovější události, nebude to možná s tím racionálním vysvětlením až tak jednoduché.

KDYŽ SE SETKÁTE SE SAMOVOLNÝM VZNÍCENÍM

Pokud něco takového, jako je samovolné vznícení, skutečně existuje, je podle posledních odhadů vysoce nepravděpodobné, že byste se s ním mohli setkat, ať už přímo, či nepřímo, třeba u členů rodiny nebo u přátel. V zemi tak veliké, jako je Británie, se přihodí za rok nejvýše dva až pět takových případů, a to jsou jen potenciální příklady tohoto jevu. Na celém světě se možná vyskytne těchto případů ročně kolem padesáti. Pravděpodobnost, že se něco takového přihodí někomu, koho znáte, je mnohem menší než vyhlídka, že do někoho takového uhodí blesk. I kdyby se nějaký případ stal ve vašem sousedství, je velmi nepravděpodobné, že byste jej mohli vidět na vlastní oči. Téměř jistě byste s událostí přišli do styku až poté, co by se přihodila.
Avšak dejme tomu, že přesto uvidíte, jak nějaký člověk vzplane. Co byste mohli udělat? Samozřejmě je důležité reagovat rychle. Těch několik málo zaznamenaných případů, u nichž se naskytli očití svědkové, naznačuje, že oheň lze uhasit, často však s velkými obtížemi. Nejefektivnější metodou je zabránit přístupu kyslíku. Zasypat místo, odkud šlehá oheň. Obvykle to bývá poměrně nevelká plocha pravděpodobně kolem bránice.
Možná vám připadá, že lepší by bylo oheň uhasit vodou, ale tento způsob se považuje za méně úspěšný. Někteří odborníci tvrdí, že samovolné vznícení funguje na základě rozkladu těla na jednotlivé plyny působením neznámého elektrického procesu. Protože 70 procent lidského těla se skládá z vody, která stejně hoření nezabrání, a je-li příčinou ohně elektrolýza tělesné vody na kyslík a vodík, přidáním další vody bychom mohli zásoby paliva ještě obohatit.
Pokud se setkáte s následky samovolného vznícení a nelze již pro záchranu oběti nic udělat, mohlo by fotografování pozůstatků působit jako necitelné a neomluvitelné rušení smutku pozůstalých. Přesto je to možná jediný způsob, jak lze zjistit, zda samovznícení osob je skutečným jevem. Pokud se kromě normálně omezených met.od vyšetřování úředních vyšetřovateli neshromáždí i určité množství důkazů tohoto druhu, pravdu se asi nikdy nedozvíme. Bohužel policie může navíc tyto snahy považovat za nevítané vměšování do vyšetřování potenciálního zločinu.

VÝZKUM SAMOVOLNÉHO VZNÍCENÍ OSOB

Teorie svíčky je skvělým příkladem hypotézy vytvořené na základě odpozorovaných stereotypů. Ať s ní souhlasíme, nebo ji odmítáme, měla by být vzorem pro veškerou další práci. Největší příležitost studovat důkazy mají požárníci a policisté, protože je pravděpodobné, že budou k případu zavoláni. Pokud k nim patříte, seznamte se s charakteristickými rysy samovznícení a buďte ochotni připustit, že něco takového se může stát. Jste-li na pochybách, poraďte se s odborníky a pečlivě zaznamenejte všechny případné záchytné body
Obvyklou překážkou několika lidí, kteří byli ochotni shromaždovat tyto údaje, byla skutečnost, že jejich nadřízení či koronerové odmítli ve zprávě připustit byt jen pouhou narážku na to, že by se mohlo jednat o případ spontánního vznícení. Nevysvětlitelná smrt pro ně byla přijatelnější. Dalším závažným důvodem k této zdrženlivosti je ochrana rodiny oběti. Soustředit na případ pozornost bulvárních plátků by bylo pro pozůstalé přinejmenším nešetrné.
Tyto problémy však brání tomu, aby byly důkazy shromažďovány a hodnoceny jakmile bylo jednou vyšetřování případu uzavřeno, je velmi obtížné získat přístup k materiálům. Tyto záznamy často nebývají považovány za veřejný majetek. Koroner většinou usoudí, že údaje "nepotřebuje znát" ani nejbližší příbuzný, natož potom badatel, který se zabývá samovolným vznícením.
To znamená, že tíže odpovědnosti spočívá na bedrech vyšetřovatelů. Měli by si své záznamy ponechat, i když nechtějí své podezření na samovolné vznícení publikovat. Uchránit případ před zájmem médií lze jen doporučit, protože o celém jevu je zatím známo jen velmi málo. Jednoho dne bude pravděpodobně na tuto otázku nalezena odpověď. Do té doby je však důležité osvobodit ji od zbytečných nadpřirozených asociací inspirovaných médii a také mnoha výzkumníky, kteří by měli být v této věci opatrnější.
Pokud nějaký váš příbuzný uhořel a vy si myslíte, že by se mohlo jednat o případ samovolného vznícení, pokuste se získat přístup k záznamům. Možná se vám podaří narazit na ochotného koronera.. Bez těchto záznamů mají staré případy jen velmi omezenou hodnotu.
Užitečný výzkum může provádět kdokoli. Můžete studovat případy a hledat v nich shodné stereotypy Pokud jste vědecký pracovník, můžete rozvíjet nové teorie a testovat je v laboratorních podmínkách tak, že pokud možno napodobíte příslušnou situaci. Bez dalšího seriózního výzkumu se bude spontánní vznícení objevovat i nadále, jak tomu bylo po staletí. Bude však živeno pošetilými spekulacemi a bude postrádat důkazy, které by měly nějakou cenu.

SAMOVOLNÉ VZNÍCENÍ DNES

V roce 1989, kdy britská televize vysílala příslušný dokument, jsme s Peterem Houghem byli ve čtvrtém roce našeho sedmiletého výzkumu samovolného vznícení. Výzkum jsme započali, když nás policie přizvala k vyšetřování jednoho případu v Cheshiru. V lednu 1985 v Halton College ve Vidnesu zemřela v plamenech dospívající dívka. Vzplála před užaslýma očima několika poděšených svědků, když scházela dolů ze schodů. I když podle koronera se jednalo o jednoduchý tragický případ doutnající oděv se prý rozhořel díky průvanu ze schodišťové šachty, nám to tak jednoznačné nepřipadalo. Našli jsme některé důležité nezodpovězené otázky i svědectví požárníků, které porota nikdy neviděla.
Než jsme se rozhodli výsledky našeho pátrání uveřejnit, chtěli jsme prověřit podstatu teorie BBC. Kdyby se potvrdila, stalo by se samovolné vznícení všeobecně uznávanou oblastí výzkumu. Ale všichni vědci, požárníci i policisté, kteří se ukázali před kamerou, předkládali informace, jež byly s teorií svíčky spíše v rozporu. Mnoho z nich vyjádřilo svou pochybnost o způsobu, jakým BBC tento problém pojala.

Nevyjasněné otázky

Náš nejpádnější protiargument je založen na případu, který se stal 28. prosince 1987 ve Folkestonu v Kentu. V kuchyni svého bytu zde byl nalezen mrtvý muž. Vlastně byla nalezena jen část jeho nohy a teniska. Zbytek těla shořel na popel, přestože v jeho okolí nenapáchal oheň žádné zvláštní škody Dokument BBC ukazoval fotografie tohoto případu a považoval jej za typický případ svíčkového efektu. Policista, který na naše otázky později neodpovídal, uvedl, že byly vyloučeny všechny ostatní hypotézy včetně vraždy To je přinutilo připustit i další možnosti.
Oběť byla nalezena nedaleko zapáleného plynového vařiče. Spekulovalo se o tom, že muž musel dostat srdeční záchvat, upadnout na vařič a pak pomalu uhořet. Mezi dobou, kdy byl naposledy spatřen, a dobou, kdy byly nalezeny jeho ostatky, uplynulo patnáct hodin. Tento údaj byl důležitý, protože k tomu, aby mohl svíčko w efekt vůbec začít fungovat, je zapotřebí spousta času.
Kentská policie neuznala za vhodné zpřístupnit nám fotografickou dokumentaci, kterou již předtím na televizních obrazovkách zhlédly milióny lidí. Vědci, s nimiž jsme tento případ konzultovali, však tyta materiály potřebovali, aby mohli dospět k nějakému rozumnému závěru. Policie tvrdila, že fotografie jsou "pornografické" (tohoto slova skutečně užili). Protože neviděli důvod, proč bychom ji "potřebovali znát", neukázali nám ani písemnou zprávu.
Nezalekli jsme se a pátrali jsme dál. Hovořili jsme s několika důležitými lidmi a objevili jsme jisté znepokojivé skutečnosti. Koroner nám například sdělil, že nemohl samovolné vznícení vyloučit, a proto nechal případ otevřený. Policejní důstojník nás zase zasvětil do matoucích podrobností, které dosud nebyly vyřešeny. Existuje lékařský důkaz o tom, že oběť v době, kdy zuřil oheň, byla ještě naživu. Nejdůležitější věc jsme však objevili při rozhovoru s prvním člověkem, který po tragédii vstoupil do místnosti. Byl to muž, který první viděl zemřelého a zavolal policii. Viděl na hořícím plynovém vařiči ještě něco jiného - konvici na čaj do poloviny naplněnou vodou. Protože nic nenasvědčovalo tomu, že by se do bytu někdo vloupal, a uhořelý muž bydlel sám, musel dát konvici na sporák on. Nemohl to udělat večer a potom dlouhé hodiny umírat v plamenech. Voda v konvici by se musela vyvařit a plamen hořáku by jistě propálil do dna díru.
Obě tedy pravděpodobně žila ještě přibližně hodinu předtím, než byla nalezena. K naprostému zničení mužova těla nemohlo tedy dojít díky svíčkovému efektu, který vyžaduje mnoho hodin času.
Zjištění podobná tomuto dokazují, že jedinou možností vysvětlení může být u některých případů samovolné vznícení. Pokud ovšem budou nalezeny přijatelné mechanismy, na jejichž základě by tento proces mohl fungovat. Několik badatelů dnes pracuje na potenciálních teoriích, které se dělí do tří kategorií.

Hořlavé plyny

Chemikové tvrdí, že smrtící koktejl produktů naší stravy může vyvolat uvnitř trávicího systému spontánní řetězovou reakci. Je možné, že se vytvoří přemíra hořlavých plynů, nebo nějaká samozápalná, teplo produkující látka pomalu začne prohořívat lidskými útrobami. To by vy světlovalo, proč je tak těžké oheň uhasit (protože je produkován zevnitř), a také by to odpovídalo zjištěním, že oheň se pravděpodobně šíří z oblasti břicha. Problém spočívá v tom, že je třeba objevit nějakou uskutečnitelnou a přitom přirozenou chemickou reakci, která by byla natolik vzácná, že by se mohla odehrát jen za výjimečných podmínek.
Další skupina teorií se zaměřuje na elektřinu jako spouštěcí moment celého procesu. Někteří lidé mají v těle velice silný přirozený elektrický náboj. Při líbání s jinou osobou může dokonce způsobit elektrické šoky Studie Dr. Michaela Shallise z Oxfordské univerzity rov něž naznačují určitou vazbu na stravovací návyky Někteří badatelé tvrdí, že lidé, kteří žijí v prostředí; kde není dostatek kovů, nemohou tuto zadržovanou energii vybít přirozeným způsobem. Pokud elektrický náboj zůstane nevybitý několik dní, může začít štěpit chemické látky v těle pomocí elektrolýzy a ionizace. Tato teorie nebyla prokázána, i když by mohla vysvětlit modelové situace, které jsme s Peterem Houghem objevili při statistické analýze 120 případů samovolného vznícení. V mnoha z nich šlo o starší lidi, kteří téměř nevycházeli z domu.
Nejnovější teorie jsou založeny na uvolňování nukleární energie z lidského těla. Do této kategorie spadá i vysvětlení neštěstí pomocí kulového blesku. Kulový blesk může na malé ploše ukrývat značné množství jaderné energie. Je možné, že se vytvoří uvnitř lidského těla, nebo do něj vstoupí a potom tuto neuvěřitelnou energii uvolní. To může způsobit výbušnou tepelnou reakci, která rychle stráví celé tělo. I když tato teorie je pouhou spekulací a používá se k vysvětlení kulového blesku, o němž toho dosud také mnoho nevíme (viz str. 51), shoduje se s jedním faktem. V několika případech bylo uvedeno, že před nalezením oběti řádila v okolí bouře a svědkové viděli malá kulovitá. světélka.
V červnu 1993 ohlásili dva němečtí přírodovědci z Heligolandského biologického institutu, Dieter Glindemann a Gunter Gassmann, že objevili v trávicím ústrojí dobytka plyn fosfin. Je to vysoce hořlavý plyn, který má pravděpodobně na svědomí "bludičky" - plovoucí světélka hořícího plynu, která lidé odedávna považovali za víly, duchy a nejnověji též za UFO.
Němečtí vědci vyslovili podezření, že v lidském těle by se mohlo vyskytovat ještě vyšší množství tohoto plynu, což se také prokázalo. V zažívacím traktu vegetariánů však byly zjištěny daleko nižší hodnoty Na základě těchto 
zjištění badatelé předpokládají, že přemíra fosfinu v útrobách vede k chemické reakci. Kdyby se tato skutečnost prokázala, mohl by se tím vysvětlit i fakt, proč je daleko více případů spontánního vznícení hlášeno z oblasti zásadní civilizace a jen málo z těch regionů, kde by se fosfin mohl dostat do potravinového řetězce jen vzácně.
Dalším důležitým vodítkem by mohl být případ z února 1994. Do nemocnice Riverside v Californii přijali ženu v pokročilém stadiu rakoviny, se zdegenerovanou buněčnou tkání. Než zemřela, byl veškerý ošetřující personál postižen stejnými příznaky - mírnou nevolností, závratěmi a celkovou nezpůsobilostí - díky nimž museli ošetřovatelé strávit v nemocnici několik týdnů. Z těla umírající ženy se šířil silný, jakoby amoniakový zápach a její krev údajně začala částečně krystalizovat.
Propuknutí infekce bylo natolik vážné, že byla přijata mimořádná opatření. Celá nemocnice byla evakuována a pro účely pitvy byla postavena speciální zapečetěná laboratoř. Lékaři ji prováděli v protiradiačních úborech. Měli podezření na kontaminaci radioaktivními látkami, ale tato možnost byla posléze vyloučena. Žádné zdravotní příčiny nebyly objeveny oficiální závěr zněl tak, že ošetřující personál zřejmě propadl davové hysterii s psychosomatickými příznaky Tento názor však zmínění zdravotníci zcela odmítli. Po pravdě řečeno, s některými fakty se vůbec neshoduje.
Zdravotníci začali proti této teorii bojovat, protože kdyby se prokázala, znamenalo by to, že neposkytli ženě dokonalou péči. Povolali tedy chemiky, aby nalezli jinou odpověď. Ti hledali důkaz toho, že kombinace přírodních produktů a lidské krve mohla vést ke zvláštní řetězové reakci. Tento složitý pochod uvnitř trávicího ústrojí umírající ženy pak mohl vytvořit toxickou látku, která unikala z těla, když byly pacientce odebírány vzorky krve.
Tato diskutabilní teorie není prokázaná. Kdyby se ji však podařilo prokázat, mohla by otevřít cestu dalším podobným procesům, které spouštějí samovolné vznícení. Když nic jiného, mohla by se tato možnost mnoha skeptickým přírodovědcům, kteří tyto smrtelné případy odkazují do oblasti mýtů, jevit jako pravděpodobnější.

PRAMENY

ORGANIZACE A PERIODIKA
Neexistuje žádná organizace, která by se zabývala pouze vyšetřováním samovznícení osob. Několik případů studovalo sdružení Naro Minded a časopis Fortean Times uveřejňuje nejnovější poznatky (zejména v číslech 24, 25, 35, 39 a 74). Některé události z USA, jako byl například příběh z Riverside, přináší časopis Strange. Také americký časopis The Anomalist se zabývá seriózními teoriemi a vědeckými zprávami z vyšetřovaných případů. Studie o svíčkovém efektu uveřejnil Skeptical Inquirer (např. ve vydání z léta 1987).

The Anomalist, PO Box 12434, San Antonio, TX 78212, USA.
Fortean Times, Bar 2409, London NW5 4NP, UK.
Naro Minded, 6 Silsden Avenue, Lowton, Warrington, WA3 1EN, UK.
Skeptical Inquirer, PO Box 229, Buffalo, NY 14215, USA.
Strange, PO Box 2246, Rockville, MD 20847, USA.

KNIHY
Gaddis je patrně prvním autorem, který se vůbec samovolným vznícením zabýval, i když v širším kontextu nadpřirozených jevů. V knize autorů Nickella a Fischera nalezneme i jejich práci na tomto problému. Představuje obecnější kritický přístup k paranormálním událostem.

V první mé knize, kterou jsem napsala s Peterem Houghem, se zabýváme podrobnou analýzou případu, jenž se stal v Halton College. Stali jsme se tak prvními badateli, kteří byli přizváni k vyšetřování podezřelého případu. Druhá naše kniha přináší zprávu o našem sedmiletém výzkumu nevyřešených otázek spojených se spontánním vznícením a uvádí důvody, proč zpochybňujeme svíčkový efekt.

Vincent Gaddis: Mysterious Fires and Lights (McKay, New York, 1967).
Michael Harrison: Fire from Heaven (Sidgwick & Jackson, 1976).
Joe Nickeil a John Fischer: Secrets of the Supenatural (Prometheus Books, New York, 1988).
Peter Hough a Jenny Randles: Death by Supetnatural Causes? (Gtafton, 1987).
Jenny Randles a Peter Hough: Spontaneous Human Combustion (Robert Hate, 1993, and Berkeley, New York, 1994).

Kapitola z knihy J. Randlessové: Paranormální jevy. All Press, Frýdek - Místek, 1997