Záhadné samovznícení 

Je možné, aby zůstalo tělo v plamenech a podlehlo celkovému zpopelnění v průběhu několika chvil ? 

Bývalý policista se zkušenostmi ze soudního lékařství tvrdí, že na to má důkazy.

Bylo studené lednové ráno roku 1980, když byl důstojník britské policie John Heymer zavolán ke zuhelnatělým lidským ostatkům nalezeným v Gwentu, ve Walesu. Už v předsíni bylo patrné, že je v bytě neobvykle vysoká teplota, vzduch byl velmi vlhký a světlo mělo podivnou červenooranžovou barvu. Na koberci ležela kupka sněhobílého popela, z které z jedné strany vykukovala mužská chodidla v ponožkách a z druhé byla vidět zpopelnatělá lebka. Pouze tolik zůstalo ze 73 letého Henryho Thomase.

OHNIVÁ ZÁHADA

Když nepočítáme do dvou třetin spálené křeslo, ve kterém Thomas seděl, nebyly v pokoji žádné stopy po ohni. Divná barva světla způsobila, že všechno v pokoji a také okna byly pokryty silným nánosem, který vznikl odpařováním lidského masa. Kromě toho, že byly podlaha a koberec pokryty roztaveným tukem, nebyly vůbec spálené. Pouze kolem ostatků byly stopy po ohni. Jakým způsobem mohlo zcela shořet tělo, ve kterém je skoro 45 litrů vody, a to ještě tak rychle, že okolní lehce zápalné předměty zůstaly netknuté? Patolog, který si prohlédl místo nehody, potvrdil, že křeslo shořelo pouze v místech, kde se stýká s lidským tělem. Když se křeslo převrátilo a hořící tělo se posunulo na podlahu, dřevěný rám přestal hořet. Ostatní nábytek nezačal hořet, protože zásoba kyslíku v místnosti se vyčerpala hned v prvních chvílích nehody. Mimoto byly vstupní dveře utěsněné, což znemožňovalo dostup čerstvého kyslíku a zabránilo hoření nábytku. Jak tedy při nedostatku vzduchu mohlo tělo zpopelnatět? Soudní lékaři přišli s teorií, podle které se tato příhoda stala takto:

Thomas, který byl nekuřákem, se sehnul nad krbem a vzplanuly mu vlasy. Poté se odtrhnul, nerozházel přitom uhlí ani třísky kolem a zvrátil se do křesla. Potom napjal nohy v prostoru před televizí a shořel úplně.

OFICIÁLNÍ VERDIKT 

Koroner plukovník Kenneth Treasure akceptoval tuto teorii a jako příčinu smrti napsal uhoření. Heymer byl tímto výrokem šokován. Protože se trochu v soudním lékařství orientoval, nemohl pochopit, na jakém základě patologové došli k tak lakonickému výroku. Po důkladném prohlédnutí všech pozůstalých stop došel k názoru, že má co do činění s případem tzv. "samovznícení". Když o tom řekl svým nadřízeným, brali jeho informaci na lehkou váhu a tvrdili, že tato záležitost nevzbuzuje žádné pochybnosti a že je zcela typická. Ale když se Thomas vznítil kvůli ohni z krbu, proč by si sedal zpět do křesla, místo toho aby se snažil uhasit oheň?

A pokud nezačal hořet od plamene, odkud se tento oheň vzal? A především, proč kromě těla a křesla v pokoji nic jiného neshořelo? 

Jev samovznícení by vysvětloval všechny pochybnosti, ale je také dostatečným zdůvodněním tohoto jevu? 

Jeden z nejzávažnějších faktů hovořící o existenci tohoto fenoménu je to, že ani v krematoriu nedochází k úplnému zpopelnění těla. Zbylé kosti musí být semlety speciální mašinkou, tzv. kremulátorem. Teprve po tomto úkonu zůstává pouze prášek, ale ne bílý, pouze šedý. Zato popel, který zůstal po panu Thomasovi, byl sněhobílý, což ukazuje na to, že teplota spálení byla značně vyšší, než je v peci v krematoriu, Thomasovy ostatky typickým příkladem samovznícení. Když v roce 1986 shořel v New Yorku 53 letý naprosto zdravý muž, který byl ironií osudu vysloužilým hasičem, zůstaly po něm pouze dva kg popela a hrstka kostí. 

Jako ve většině těchto případů se v celém domě nic poblíž nevznítilo, nenašla se ani krabička zápalek. Aby se lidské tělo změnilo v popel, je potřeba kolem 2000 st. C. Velký požár, který po sobě obvykle zanechává spáleniště, teplotně nepřekračuje 200°C.

EFEKT KNOTU

Vědci přišli s hypotézou, že samovznícení člověka by bylo možno vysvětlit tzv. efektem knotu. Spočívá v tom, že když má člověk určitou nadváhu a je oblečen do několika vrstev lehce zápalných oděvů, po zapálení může plnit funkci knotu a způsobit, že se pomalu spaluje tuk jako knot ve svíčce. A jestli je teplota dostatečně vysoká a v okolí je dostatek kyslíku, nemusí být oběť ani nijak obézní, aby vzplála.

UPROSTŘED KOUŘE

Dobře zdokumentovaný případ efektu knotu byl zkoumán profesorem Geem z univerzitní nemocnice v Leedsu v roce 1965. Obětí byla 85 letá žena, která v průběhu srdečního záchvatu spadla do krbu. Našli ji teprve po několika hodinách. Místo spálení sice připomínalo efekt knotu, ale poranění se ve srovnání s ostatky obětí samovznícení velmi lišila. 

"Skeptici, kteří jsou přesvědčeni o tom, že samovznícení není nic jiného než efekt knotu, se velmi mýlí", tvrdí John Heymer, "podle mě existují velké rozdíly." 

Ve většině případů, ve kterých můžeme hovořit o tzv. efektu knotu, oběti zemřely ještě dříve, než začaly hořet. Oblečení, obyčejně velmi hořlavé, je spáleno beze zbytku, většinou i na těch částech těla, které nepodlehnou zpopelnění.

Mimoto proces spalování musí trvat v rozmezí od 24 do 48 hodin, aby bylo tělo v takovém stavu, v jakém bylo tělo Henryho Thomase. Heymer patří mezi nejznámější badatele v oblasti jevu samovznícení. O tento problém se také zajímá Larry Arnold, zakladatel výzkumné skupiny s názvem ParaScience International, která se zabývá zkoumáním paranormálních jevů.

Oba shromáždili velmi cenný důkazní materiál hovořící o tom, že případy samovznícení nelze objasnit efektem knotu. Disponují také důkazy, že v některých těchto případech měl oheň své centrum uvnitř těla a teplota byla dostatečně vysoká, aby byly zpopelněny i kosti.

Oba tito činitelé vylučují přijetí objasnění případů efektem knotu.

TEORIE EXPLOZE

Při hledání výkladu fenoménu samovznícení došel Heymer k závěru, že musí být výsledkem reakce mezi kyslíkem a vodíkem na úrovni buněčného organismu. Jakou sílu má směs kyslíku s vodíkem nejlépe uvidíte, když se podíváte na kosmický raketoplán, který tuto substanci používá jako pohonnou hmotu. Směs kyslíku s vodíkem je určitě schopna v průběhu spalování vytvořit teplotu dostačující i ke spálení kostí. 

Prostřednictvím časopisu New Scientist nabídl Heymer tuto teorii jako lepší ze zatím zveřejněných hypotéz samovznícení. Existuje ještě několik alternativních teorií, žádná z nich ale není dostatečně podložena důkazy. Patří k nim teorie kulového blesku, magnetického pole a dokonce teorie "ohnivých pšouků", vyvolaných zapálením metanu nashromážděného ve střevech. 

Cynici však tvrdí, že žádný z těchto důkazů nemá příliš velký význam, protože zatím nikdo neviděl tento jev od začátku až do konce a podle obětí a jejich pozůstatků nelze dojít k žádným závěrům. Bylo však prokázáno, že několik svědků vidělo osoby hořící z nevyjasněných příčin.

Takovýmto svědkem je např. člen hasičského sboru Jack Stacey, který byl zavolán k požáru v opuštěném domě na předměstí Londýna. Když přijel na místo požáru, nenašel zvenku žádné stopy po ohni, ale když vešel dovnitř, uviděl hořícího žebráka, kterému okolní obyvatelé říkali Bailey.

VNITŘNÍ OHEŇ

"Na jeho břiše se objevila štěrbina dlouhá asi 10 cm," vzpomíná Stacey, "vyskakovaly z ní plameny, jako by uvnitř hořel benzin. Abych oheň uhasil, lil jsem vodu z hadice přímo do břicha toho žebráka, protože se mi zdálo, že právě tam je jeho ohnisko. Nemám nejmenší pochybnosti, že ohnisko ohně bylo uvnitř těla," tvrdí Stacey. 

Oficiální příčina požáru nebyla vyjasněna. V objektu nebyl plyn ani elektřina. Nenašly se ani žádné zápalky. I kdybychom si mysleli, že požár vznikl od nedopalku cigarety, nemohl by způsobit tak hrozný plamen. 

V Londýně v roce 1982 shořela v plamenech 62 letá mentálně postižená Jeannie Saffinová, sedící v dřevěném křesle ve své kuchyni. Její otec, který seděl poblíž, si všiml probleskování plamene.

Otočil se a uviděl Jeannie celou v plamenech. Nejvíce ohně bylo v oblasti rukou a hlavy. Jeannie vůbec nekřičela a ani se nehýbala. Otec ji strčil do umyvadla a zavolal svého zetě. Ten, když přiběhl do kuchyně, uviděl něco neuvěřitelného. Jeannie hořela, z jejích úst a břicha létaly plameny. Ve dvou s tchánem oheň uhasili, ale Jeannie bohužel po dvou dnech hospitalizace v nemocnici zemřela. Označení příčiny smrti bylo odloženo do té doby, než policisté zjistili, jakým způsobem začala Jeannie hořet.

Policista, který se tímto případem zabýval, napsal na konci vyšetřování zprávu, ve které bylo uvedeno, že nedokáže uvést příčiny vznícení. Rodiče Jeannie uvedli, že podle jejich názoru se jedná o případ samovznícení. Také Jeanninin švagr Donald Carroll řekl před komisí, že Jeannie zemřela následkem samovznícení.

PROTI FAKTŮM

Jako příčina Jeannininy smrti byla uvedena nešťastná náhoda. Koroner při rozhovoru s rodinou přiznal, že by to mohl být případ samovznícení, ale že do zprávy to napsat nemůže, protože oficiálně takový jev neexistuje. Nabídl, že tam může napsat buď "nešťastná náhoda", nebo "nevyjasněné". Později, když se ho na tento případ ptali, uvedl, že když do zprávy napsal "nešťastná náhoda", doufal, že už se tento případ uzavře a nebude se muset k němu vracet. Jak ale mohl napsat příčinu smrti, když nebyla zjištěna? Že by se jeho nadřízení domnívali, že mají co do činění se samovznícením? To by vyjasňovalo i fakt, že nebylo provedeno žádné řádné šetření. Jeanninina sestra komentovala tuto porážku soudního lékařství takto: "Nemají ani ponětí o tom, co se stalo. Divím se, že nás neobvinili z vraždy."

UTAJENÍ UDÁLOSTI ?

Divné zůstává, že nadřízení bez výhrad akceptovali výpovědi mužů o mentálně postižené ženě, která náhle vzplanula a zemřela v důsledku popálenin. "Když se koroner nezmiňuje o samovznícení a není schopen určit ohnisko vzniku ohně, tak já jako bývalý policista považuji za velmi zvláštní, že nebyli vyslechnuti dva podezřelí muži. Byl by to přece velmi jednoduchý způsob zločinu, někoho zapálit a potom přísahat, že se tělo zapálilo samo. Je možné očekávat, že příslušné orgány bez mrknutí oka uznají, že došlo k nešťastné náhodě?" Ale případ Jeannie Saffinové stejně jako mnoho ostatních byly uzavřeny bez dalšího objasnění.

Další texty: 

Obr.: Tato fotografie byla poprvé publikována v roce 1995 v knize Larryho Arnolda "V plamenech". Jsou na ní vidět ostatky Heleny Conwayové, 51 leté ženy z Pensylvánie. Jak je známo, ve většině kauz samovznícení shořel především trup, nohy zůstaly netknuty. Kdyby tělo shořelo za normálních okolností (níže), končetiny zuhelnatí většinou důkladně.

S cílem dokázat, že za případy samovznícení je odpovědný tzv. efekt knotu, se provádí zde představený experiment. Když jej provedl John Heymer na objednávku Fakt X, výsledky byly úplně jiné, než jaké jsou po samovznícení. Konečným výsledkem samovznícení jsou celkově zuhelnatělé kosti. Pokusili jsme se tento proces vyzkoušet v laboratorních podmínkách. Bohužel, ani umístění kostí do hutnické pece na 8 hodin nestačilo na to, aby zuhelnatěly. 

1) Ovineme kost vepřovým masem, abychom docílili efektu "člověka-svíce". Vepřové maso by mělo ještě posílit efekt, protože hoří lépe než lidské tělo. 

2) Dále ovineme vepřové maso látkou. Zapálená cigareta pouze látku zapálí a potom zhasne. Proto musíme vespod zapálit opravdový oheň, aby oblečení začalo hořet. 

3) Když oblečení shoří, oheň zhasne. Takhle hoří člověk za daných okolností

4) Abychom znovu založili oheň, postavíme pod objekt plynový hořák, který způsobí, že začne hořet i tuk. 

5) Po 50 minutách nastává zuhelnatělý stav. Oheň znovu zhasne a kost zůstane lehce zapálená.

6) Když chceme dostat maso z kosti, musíme použít drátěný kartáč. Když pomineme lehké stopy, kost zůstává netknutá. V případech samovznícení nezůstala po kostech ani stopa. 

Zachráněná oběť

Nejnovější patologické výzkumy prokázaly, že oběti samovznícení měly v plicích velké množství kouře. Z toho vyplývá, že k samovznícení dochází u osob živých, které ještě dýchají. 

Jack Angel, který přežil samovznícení, je nejlepším důkazem toho, že v průběhu samovznícení je člověk v tranzu. V roce 1974 si Jack Angel lehl do postele a probudil se teprve za 4 dny s tak rozsáhlými popáleninami, že mu chirurgové museli dodatečně amputovat pravé předloktí. Pyžamo ani postel neshořely a bolesti se začaly objevovat teprve po několika hodinách poté, co nabyl vědomí. Angel nebyl schopen přijít na to, co se s ním dělo, ani pod vlivem hypnózy.

Obr.: Mrtvola Baileyho byla zakousnuta do mahagonového zábradlí na schodech, což svědčí o tom, že v momentě samovznícení byl naživu. Na otevření jeho čelistí potřebovali hasiči páčidlo.

Fakta X, č. 2